Neviditelný čert

V zámeckém parku v Krásném Dvoře hromy bily do korun stromů a blesky objímaly jejich kořeny. Dvě ztracené duše sochal deštný příval, a pak zase vysvitlo slunce. Ta horkost v jeho objetí však netrvala dlouze. Opět se zatmělo, když kalíšek vína byl už skoro prázdný. Bum! Prásk! Slzavé údolí.! U vlakové zastávky bez budovy jim do úst popadaly třešně ze stromu poznání, který tam stál tak sám. Ona řekla: Ještě! Ještě? A sluneční vlak vyjel z deště.

Lucifer

Antonín Sova

Slunce

. Poledne v městě… Slunce oranžové

se v mlhu rozpíjí… Je smutné, bledé

a bez lesku a jaksi pohádkové,

a velké, plní zlatem nebe šedé.

Střechy se topí v strnulém tom svitu,

tabule oken, dráty podél domů,

pomníky černé, fasád řad a štítů,

koruny zakouřených, mrtvých stromů.

Má smutek barvy věcí ohořelých.

Jak bytost uvadlá a málo živá,

do zlatě liliových září skvělých

se nekonečností upjatě dívá,

má pohled zkamenělé zvědavosti

a naslouchavě v mlhy rozpíjí se…

To hory kdesi vzdychly do věčnosti?

Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě?

Po bouři

Přestály stromy bouři. Na větvích

květ opadal, tak bílý jako sníh.

A leží dole svát a rozdupán

línými stády, mizícími v lán.

Vroucnější vůně táhnou údolím

než jindy. Nevyřčeny, dechem mdlým

dýchaly včera, ale pláčou dnes

ztrát bolestí, jíž prudce voní ves.

Přestály stromy bouři za cenu

úrody příští, touhu ztracenu

ztajily v servané své zeleni.

Ó příští prázdnoto! Předčasná jeseni!

10.06.2018, 22:22:41   Publikoval Luciferkomentářů: 1