Ivan Wernisch
Nechval dne před večerem
Odpoledne, kolem páté,
začali se všichni sbíhat
na náměstí Vrchlického,
kde hoří dům č. p. 7,
hoří celé první patro,
ale požár zachvacuje
koloniál pod podloubím.
Je třeba vynášet zboží!
Muži odkládají saka,
vyvalují z krámu bečky,
vynášejí pytle mouky,
pytle krup a pytle čočky,
vynášejí těžké bedny,
židle, stůl a almaru.
Kdekdo volá: Kde je Klimša?!
Za chvíli to na náměstí
vypadá jak na výstavě,
jako dobročinný bazar.
Konečně je tady Klimša,
nemůže však najít klíče
od požární zbrojnice.
Je třeba vyrazit dveře!
Zbrojnice je otevřena,
stříkačka však uvnitř není,
protože ji Klimša půjčil
ku stříkání zeleniny.
Pohoršený dav se tedy
vrhá na opilce Klimšu,
ten však skočil do zahrady
a zahradou skočil k lesu.
Pendlovky opřené o strom
ukazují 9 hodin,
č. p. 7 dohořívá,
ve městě je hluk a záře,
jako někdy o slavnostech.
(Z básní Václava Rozehnala)
Vedřiny
Nikde nikdo nikde nikdo jen velkopopovický
Kozel kráčí podél zdi.
Teď vyšel kdosi zpoza rohu. Taky jen nikdo.
Jako já.
Otevřely se domovní dveře zavřely se nikdo
nevstoupil ani nevyšel.
Nikde nikdo. Jen velkopopovický Kozel kráčí
podél zdi.
O trafiku se lámou stíny
kolemjdoucích stínů. Je něco po páté.
Den u konce. Ještě je něco na dně sklenice.
Podél zdi kráčí kozel.
…..............................
Já už jsem ti jednou řikal,
řikal jsem ti už mě neser!
Matička popadla valchu,
praštila mě s ní přes hlavu:
stará kopla do kolíbky,
kolíbka se rozsypala.
Dyš to viděl muj synáček,
šáhnul pod skříň pro sekeru.
Dyby tu sekeru uzved,
byl by mámě přesek hnátu.
Má stará se rozeřvala,
že to probudilo dědka,
dědek vylít, začal všecky
mlátit prknem vod postele.
Matička se rozbrečela:
že se nestydíš, ty prase,
běhat tady bez kalhot!
Poučení o perspektivě
Půjdu-li tam - - - anebo tam - - -
každým krokem povyrostu… záhy mi budou
ty nejvyšší stromy do pasu. Vida, pan
profesor kreslení měl pravdu, hoj!
Spatřím jakousi chaloupku a jen tak
z obří rozvernosti si na ni dřepnu.
Křáp! Nikdo ani nekvikne. Půjdu dál,
třeba potkám někoho, s kým bude legrace.
A taky potkávám - - - pokaždé menšího –
vždycky naň pořádně zahřímám –
hoj! hoj! hoj!
Zanedlouho však potkávám postavičky
tak malé, že nerozeznávám zděšení na jejich tváři.
Nejvyšší stromy do půli lýtek. Čáp
do rybníka! Překračuji ves. Ale až půjdu
zpátky! Hoj!
Až půjdu zpátky - - -
a jejda, pane profesore, vaše zákony
platí i na zpáteční cestě? - - - Obrátím
se a vidím za sebou rovinu - - - holou
pláň - - - maloučko zvlněnou...
hoj...
Tancovaly cibuličky
a papričky tancovaly
točily se dokolečka
tancovaly s fazolemi
ve velikananánském hrnci
Ach to byl překrásný večer!
Ohýnek mlaskal
mlsal šišky
mlaskal a chroupal polena
Měsíček na mě
koukal z výšky
ohříval jsem si kolena
stále se nemohu zbavit pocitu
že kamsi kráčím
když mluvím s lidmi
mám nepříjemný dojem
že cosi říkám
cosi čemu bych měl nějak rozumět
Kdybych kdybych
ale to nic
to přejde
Zdroj: Wernisch, Ivan: Včerejší den, Mladá fronta, Praha 1989
25.07.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 4