Neviditelný čert

Ivan Wernisch

Nechval dne před večerem

Odpoledne, kolem páté,

začali se všichni sbíhat

na náměstí Vrchlického,

kde hoří dům č. p. 7,

hoří celé první patro,

ale požár zachvacuje

koloniál pod podloubím.

Je třeba vynášet zboží!

Muži odkládají saka,

vyvalují z krámu bečky,

vynášejí pytle mouky,

pytle krup a pytle čočky,

vynášejí těžké bedny,

židle, stůl a almaru.

Kdekdo volá: Kde je Klimša?!

Za chvíli to na náměstí

vypadá jak na výstavě,

jako dobročinný bazar.

Konečně je tady Klimša,

nemůže však najít klíče

od požární zbrojnice.

Je třeba vyrazit dveře!

Zbrojnice je otevřena,

stříkačka však uvnitř není,

protože ji Klimša půjčil

ku stříkání zeleniny.

Pohoršený dav se tedy

vrhá na opilce Klimšu,

ten však skočil do zahrady

a zahradou skočil k lesu.

Pendlovky opřené o strom

ukazují 9 hodin,

č. p. 7 dohořívá,

ve městě je hluk a záře,

jako někdy o slavnostech.

(Z básní Václava Rozehnala)

Vedřiny

Nikde nikdo nikde nikdo jen velkopopovický

Kozel kráčí podél zdi.

Teď vyšel kdosi zpoza rohu. Taky jen nikdo.

Jako já.

Otevřely se domovní dveře zavřely se nikdo

nevstoupil ani nevyšel.

Nikde nikdo. Jen velkopopovický Kozel kráčí

podél zdi.

O trafiku se lámou stíny

kolemjdoucích stínů. Je něco po páté.

Den u konce. Ještě je něco na dně sklenice.

Podél zdi kráčí kozel.

…..............................

Já už jsem ti jednou řikal,

řikal jsem ti už mě neser!

Matička popadla valchu,

praštila mě s ní přes hlavu:

stará kopla do kolíbky,

kolíbka se rozsypala.

Dyš to viděl muj synáček,

šáhnul pod skříň pro sekeru.

Dyby tu sekeru uzved,

byl by mámě přesek hnátu.

Má stará se rozeřvala,

že to probudilo dědka,

dědek vylít, začal všecky

mlátit prknem vod postele.

Matička se rozbrečela:

že se nestydíš, ty prase,

běhat tady bez kalhot!

Poučení o perspektivě

Půjdu-li tam - - - anebo tam - - -

každým krokem povyrostu… záhy mi budou

ty nejvyšší stromy do pasu. Vida, pan

profesor kreslení měl pravdu, hoj!

Spatřím jakousi chaloupku a jen tak

z obří rozvernosti si na ni dřepnu.

   Křáp! Nikdo ani nekvikne. Půjdu dál,

třeba potkám někoho, s kým bude legrace.

A taky potkávám - - - pokaždé menšího –

vždycky naň pořádně zahřímám –

hoj! hoj! hoj!

      Zanedlouho však potkávám postavičky

tak malé, že nerozeznávám zděšení na jejich tváři.

Nejvyšší stromy do půli lýtek. Čáp

do rybníka! Překračuji ves. Ale až půjdu

zpátky! Hoj!

 Až půjdu zpátky - - -

     a jejda, pane profesore, vaše zákony

platí i na zpáteční cestě? - - - Obrátím

se a vidím za sebou rovinu - - - holou

pláň - - - maloučko zvlněnou...

hoj...

Tancovaly cibuličky

Tancovaly cibuličky

a papričky tancovaly

točily se dokolečka

tancovaly s fazolemi

ve velikananánském hrnci

Ach to byl překrásný večer!

Ohýnek mlaskal

mlsal šišky

mlaskal a chroupal polena

Měsíček na mě

koukal z výšky

ohříval jsem si kolena

…..............................

stále se nemohu zbavit pocitu

že kamsi kráčím

když mluvím s lidmi

mám nepříjemný dojem

že cosi říkám

cosi čemu bych měl nějak rozumět

Kdybych              kdybych

ale to nic

to přejde

Zdroj: Wernisch, Ivan: Včerejší den, Mladá fronta, Praha 1989

25.07.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4