.:: Neviditelný čert ::.

Přichází podzim

rubrika: Poetický koutek

Nadešel čas rozloučit se s létem. Jeho finále bylo impozantní. Jasno a slunce na plný výkon. Na dveře však začíná nesměle ťukat podzim: „Klep, klep, klep! Je tam někdo?“. „Jsem tady ve svém kokpitu, můj milý podzimní podzime, a čekám, čím mě zase oblažíš. Obarvíš listy na stromech, abys je pak nechal spadnout k zemi? Tohle už znám. Zkus něco jiného. Něco impozantnějšího.“

Lucifer

Před třemi dny jsem v noci někdy o půl třetí před půlnocí vyšel na lodžii, abych se s cigaretou v ruce a v ústech kochal pohledem na hvězdnou oblohu. Pojednou jsem zaznamenal nezvyklý pohyb na nedalekém chodníku. Zbystřil jsem pozornost a snažil se ten vrtící objekt identifikovat. K mému údivu se z toho vyklubala kočka. Možná kocour. Na tu vzdálenost a noční zatemnění jsem pohlaví nebyl schopen rozpoznat.

Kocouří kočka se převalovala na chodníku, jazykem si čistila kožíšek a užívala noční letory. Chápal jsem to. Ještě bylo léto a za svitu hvězd v nočním tichu se i kočka může vydovádět na chodníku. Možná jsem se k ní měl přidat. Třeba bychom si spolu dali jointa, anebo alespoň sklenku vína Amontillado. Možná i flašku. Dvě, tři, čtyři pět, konec léta nadohled.

Panenky v očích

které tak máme rádi

panenky na úbočích

které nás tak mají rády

reklamní tabule

panenky k zulíbání

ty rychlovarné konvice

čas k jejich přijímání

podzimní bobule

poslední panenky

Někdy po nocích přemýšlím, jestli nejsem marioneta. Loutka s tváří dřevěnou. Ovšem mužského rodu. Takže vlastně marionet. Je spousta věcí, které mě v poslední době žerou jako dřevokazi. Dřevokaz je kromě houby též hmyz. Třeba červotoč nebo tesařík. To jsou brouci. No a já jsem ta marioneta, kterou se snaží sežrat.

Někdy si připadám jako hovnivál, který kuličku cizího trusu válí někam v dál, aniž bych tušil, že ten trus je můj. Někdy si připadám jako Mistr Jan Hus, který pokukuje po nejbližším ohni, aby se v něm v moudrém zájmu nechal spálit. Možná by stačila fritéza. Anebo protéza. Jedna, dvě, tři, čtyři. Čtyři protézy a čtyři fritézy. To by šlo!

Někdy mám pocit, že nemám žádný pocit. To je samozřejmě nesmysl. Jeden pocit mám. Je mi však k ničemu. Alespoň jeden další pocit budu muset přidat. Akční. Třeba kopulační. Ukončete kopulaci a dekopulaci, dveře se zavírají!

Do noci napíšu

pár barevných veršů

pár hluchých slov

které zůstanou němé

jen pavouk měsíc

bude vědět své

ten pavouk na mé duši

a miliony hvězd

které všechny obarvím

na černo

aby se rýmovaly

Otevírám dveře do podzimu a těším se na zimu. Možná se dočkám i jara. O létě budu blouznit o Vánocích. Uříznu malý stromeček v malém jehličnatém lese a v hypermarketu na stojánku si koupím pestrobarevné baňky z nosních dírek. Foukat budu na piano a každé ráno čistit kožich zatoulané kočce.

Zatím, co ty nespíš, já nebdím

nebudu ti nic povídat o tom, jak tě nemám rád

nic na tom nezmění ani déšť, který mi nestéká po tváři

protože ráno, až se neprobudíš, nevyjde slunce

Zatím co ty nespíš, já nepíšu žádné verše

nikdy jsem ti nenapsal ani řádku

nic na tom nezmění planá růže, která nekvete

protože jsi ji nikdy neviděla kvést

Zatím co ty nespíš, já nikam neodcházím

nikdy jsem s tebou nebyl tak, jako teď nejsem

až se ráno neprobudíš a nevyjde slunce

nevrátím se