.:: Neviditelný čert ::.

Špaténka a Hlas

rubrika: Pohádky

Započal se poslední srpnový týden a léto se nám tak nějak zcela neočekávaně ochladilo. Že by to už chtělo s takovým předstihem zabalit? Bude ještě alespoň babí léto? To jsou otázky, na které na rozdíl od meteorologů neumím odpovědět. Tedy na rozdíl od nich ve skutečnosti umím, ale nechce se mi. Někdy se mi totiž nemusí chtít. A tak, abych ten poslední srpnový týden alespoň malou svíčičkou zahřál, podělím se s vámi o dvě krátké pohádky, které jsem napsal zhruba před deseti lety. Až si je přečtete, tak si asi budete ťukat na čelo, že to s pohádkami nemá nic společného. Jenže ony to jsou takříkajíc patafyzické pohádky, takže si v klidu zaťukejte na čelo ještě jednou, budete to potřebovat.

Lucifer

Špaténka

Byl jednou jeden špatný člověk. Byl tak špatný, že až se jednomu dělalo nevolno. Když mohl někomu ublížit, ublížil mu; když mohl někoho zabít, zabil ho.

Byl tak špatný, že věřil, že ostatní jsou ještě horší.

A tak ubližoval a vraždil s přesvědčením, že dělá dobře - ničí špatnější lidi, než byl on sám. Zničil je ještě dřív, než by oni mohli zničit jeho, nejméně špatného člověka na světě. Věřil, že dělá světu dobře a věděl, že dělá dobře i sobě. Byl na sebe pyšný a kdykoliv mu někdo řekl, že dělá něco špatně, se zlou se potázal – se zlou smrtí – se smrtí tak krutou, že by se jednomu každému dělalo úplně šoufl.

A to je konec pohádky, ze které plyne ponaučení, že špatnost nakonec zvítězí nad ještě větší špatností.

Hlas

Také občas slýchám Hlas.

Jednou mi takhle Hlas říká: „Probuď se! Vstávej!“ No a já se probudím a zjistím, že jsem opět zaspal. Já zaspávám furt. Já totiž rád spím. Kdyby to šlo, spím furt.

Když spím, Hlas mi vypráví pohádky.

Pravda, někdy jsou to pěkné horory – to se pak probouzím i bez pokynů shůry. Když se probudím, Hlas zmizí. Odněkud se ozve Rádio a cizí hlasy se mě snaží přesvědčit, že nejlepší je jít zase spát.

Někdy je uposlechnu a zas můžu v klidu poslouchat Hlas. Třeba tu O perníkové chaloupce nebo Oslíčku otřes se nebo tu O sedmi trpajzlících. Nikdy to nedotáhnu dál než na Šmudlu.

No, a když se Šmudla probudí, je tu zase rádio Gaga nebo rádio Jerevan – zkrátka je tu veselo, ale nejlepší je spát.

Dobrou Noc.

26.08.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 20

Komentáře (Array)

« strana 1 »

astra2 27.08.2014, 11:27:28
Nikdy jsem neměla babičku a tak neznám ten pocit příchylnosti ke starému člověku. Ale znám pocit příchylnosti ke švestkám. Dneska na trhu zrovna jsem vzpomněla na Lucifera a na jeho pět švestek. Koupila jsem jich deset. Vážily skoro půl kila. Byly to ty, tamty velké. Ještě nevím, jak chutnají, ale narozdíl od Kocoura je mám ráda. Tuhle jsem je dala do štrůdlu, když jsem měla málo jablek. Prostě jsem je obalila v rozdrcených piškotech, aby těsto moc nezamokřily a vynalezla jsem tak manu. Štrůdl se rozplýval...přiznám se, že jsem švestky trošičku pokapala rumem.Stejně tak povidla - udělat palačinku, zapovidlovat a na vršek přidat zakysanou smetanu. Lahůdka k zešílení, nikoli k zeštíhlení, ale to je fuk.

Přeju dobrý den s podzimem! Už tady zase svítí sluníčko! Celou noc lilo! Vale..

9 Švestky

Starý kocour (neregistrovaný) 27.08.2014, 09:33:14
Na švestky jsem zanevřel. Podědil jsem po babičce, paní, o které jsem se do svých čtyř let domníval, že to moje maminka, neb jsem u "babky" bydlel a ta skutečná, nalíčená a vonící za mnou dojížděla jen v pondělí, kdy bývalo v divadle volno. Když naši dostali v Ostravě byt a trochu ho zařídili (byt byl obrovský, ale peněz na vybavení bylo málo) a přestěhoval jsem se do města, kde se při každém závanu větru se k němu všichni disciplinovaně otočili zády, aby neměli oči plné prachu, k městu, které "vonělo" tak specificky, že když jsme přijížděli z chalupy, mohli jsme ve vlaku klidně klimbat, protože kousek před Svinovem nás ten odér bezpečně probudil - byli jsme doma a za dvě hodiny už jsme sirovodík a jiné dobroty prostě nevnímali. Já jsem byl trochu zklamán skutečným stavem věcí. Ale zvykl jsem si i na plápolající obzor, hukot fabrik i na nalíčenou maminku.
A když moje milovaná polská babička po dalších desetiletích umřela, zjistil jsem, že mi odkázala švestkový sad, kde jsme koncem léta sbírávali švestky. Spousty švestek. Něco jsme ze švestek rád měl, třeba povidla, něco ne, třeba švestkové knedlíky. Z těch jsem švestky vždy vyloupal a nechal na kraji talíře ať se maminka ropzčilovala sebevíc. Prostě vařená horká švestka byla pro mě potravina jedovatá. A tak jsem sbíral švestky dále, rozdával příbuzným, protože se to množství nedalo v jedné rodině spotřebovat ani náhodou - a sad pustl, švestky chytaly různé nemoci a na spodním okraji se začala objevovat voda. Nakonec jsme plot, který vlivem, spodní vody spadl ani neobnovovali a pár švestek, nehezkých a scvrklých si natrhali na horním konci. Nakonec byl sad z větší části pod vodou. Pro ty, kteří to nějak nechápou - zahrada ležela na poddolovaném území které pod tíhou haldy kousek od zahrady stále klesalo pod hladinu spodní vody. Nedělal jsem nic, až mi došla nabídka od VOKD, že od mně pozemek koupí, protože vlivem důlní činnosti "přestal plnit svou funkci". Po běhání po různých katastrálních úřadech se věc vyřídila, já dostal na tehdejší dobu slušné peníze - no možná moc "slušné" nebyly, ale když dostanete peníze, se kterými nepočítáte, jsou vždycky dobré.
Se mnou se ale něco stalo a já přestal mít rád švestky. Všechny ostatní peckoviny mi chutnají jako dřív, ale švestky už ne. Nemohou se nikdy vyrovnat těm babiččiným z doby mého dětství. Prostě ta chuť, ta barva, ten matný povlak, který se dal v ruce tak krásně vyleštit - to všechno už není ono. Ani ta povidla tak krásně nevoní.

Nemám rád švestky.

« 1 2 »

Vložení nového příspěvku

Jméno
E-mail	(není povinné)

Název	(není povinné)

Příspěvek

Kontrolní kód

Neviditelný čert

Nepravidelný obšťastník

Špaténka a Hlas

rubrika: Pohádky

Komentáře (Array)

Language

Témata

Odkazy

Login

Počet přístupů

Archivy

Username
Password