Neviditelný čert

Přicházím s pátou japonskou pohádkou v podání Williama Elliota Griffise. Čtvrtá byla o statečném lučištníku Jorimasovi, pátá je o sluneční bohyni Jasné. V Griffisově kouzelném spisku je zařazena jako poslední, dvacátá, zatímco Setkání hvězdných milenců, uvedené zde jako číslo dvě, zařadil Griffis hned na první místo. Kruh se tedy uzavírá a příští pohádka bude zase moje – dejme tomu o tom, jak se Lucifer nechal vylákat z kavárny Satori. Představuji si to zhruba tak, že se kolem kavárny Satori shromáždí dav padlých andělů, aby z ní vydoloval svého světelného šéfa, jelikož mezi smrtelníky to bez něho vypadá bledě, což má za následek i úpadek padlých andělů. Jak si přitom poradí, co vymyslí k dosažení svého cíle a jaký dopad to bude mít na smrtelníky, to si momentálně tak nějak nedokážu představit. S jistým předstihem tedy pohlédněme na to, jak si s tím poradili japonští bohové, když jsem jim ta nejjasnější bohyně, kterou ošklivým způsobem naštval její měsíční bratr, zabarikádovala v nejtemnější jeskyni.

Lucifer

Přihodilo se to kdysi dávno, že se jasná bohyně kvůli zlomyslným lumpárnám svého bratra, měsíčního vládce Susa no O, ukryla ve své jeskyni. Od té doby nebylo světlo a nebe i země se ponořily do tmy.

Ve vyschlém korytě jedné řeky (říkáme jí Mléčná dráha) v nebeských sférách se sešla rada všech bohů. Debatovalo se o tom, jak hněv bohyně zmírnit. Jeden velice moudrý a prozíravý bůh dostal příkaz vymyslet plán, jak ji z jeskyně vylákat. Po zralé úvaze se usnesli, že vyrobí zrcadlo, v němž by se uviděla, a pak pomocí různých kousků probudí její zvědavost, aby se vyšla ven podívat, co se děje.

I dali se bohové odhodlaně do práce, vyrobili a naleštili zrcadlo, utkali látky na nádherné šaty, vystavěli pavilonek, vytepali náhrdelník s drahokamy, vyrobili kouzelné hůlky a pokoušeli se věštit. A když bylo všechno připraveno, zvolili tlustou, růžolící, věčně veselou bohyni s ďolíčky od smíchu ve tvářích jménem Uzume, aby vedla tanec. Měla flétnu z bambusového stvolu, v němž byly mezi klouby vyvrtané otvory. Každý z bohů velkého orchestru držel v ruce dvojici plochých destiček z tvrdého dřeva a klapal jimi o sebe.

Uzume si sepnula dlouhé splývavé rukávy výhonky vinné révy a udělala si taktovku z větvičky bambusu, aby mohla řídit hudebníky. Taktovku držela v jedné ruce, zatímco v druhé měla stonek omotaný trávou, na kterém cinkaly zvonečky. Před jeskyní zapálili velké ohně, aby obecenstvo tanec vidělo. Přistavili pro Uzume velkou kulatou bednu, která se dupnutím rozeznívala jako buben, aby na ní mohla tančit. A tu začal sborem kokrhat zástup kohoutů.

Všechno bylo připraveno a bůh Silák se schoval za kamenné dveře. Měl za úkol vytáhnout sluneční bohyni z jeskyně, hned jak ji přemůže zvědavost a vykoukne ven. Uzume vylezla na bednu a začala tančit. Jakmile se buben rozezněl, zmocnilo se jí bláznovství a začala zpívat. Pobláznění ji ovládalo stále víc a víc, mávala divoce hůlkou, rozvázala si šaty a tančila, až na ní nezbyla ani nitka oblečení. Bohové byli její třeštěním pobaveni a všichni se smáli, až se nebesa otřásala, jako by jimi lomcovalo hromobití.

Sluneční bohyně v jeskyni slyšela všechen ten zvláštní lomoz, kokrhání kohoutů, bušení do kovadliny, sekání dřeva, tóny kota, klapání tvrdého dřeva, cinkání zvonečků, Uzuminy výkřiky a výbuchy smíchu bohů. Byla zvědavá, co to všechno znamená, a vyhlédla ven. Jakmile to udělala, Dvakrát spanilá bohyně zvedla zrcadlo.

Bohyně Jasná spatřila svůj obličej a byla ohromená. Zvědavost zvítězila nad strachem. Vykoukla ještě víc. Tu bůh Silák odsunul kamenné dveře a uchopiv ji za ruku, vytáhl ji ven. Pak celá nebesa i zemi zalilo světlo, stromy a tráva se zase zazelenaly a bohyně barev se znovu ujala své práce na barvení květin. Všem se z očí vytratil smutek a lidem znovu „zbělely tváře“.

A tak to neštěstí, které se sneslo na nebesa i na zemi, když se sluneční bohyně schovala do jeskyně, nakonec nejvíc prospělo smrtelníkům. Neboť bohové byli z nouze nuceni vynalézt umění kovářské, tkalcovské, tesařské i šperkařské a mnoho dalších dovedností užitečných pro lidskou rasu. Při té příležitosti také poprvé zazněla hudba, poprvé se tančilo a poprvé bylo možno spatřit Dai Kagura (komedii, která rozesměje bohy) a spoustu her, které dodnes hrají děti.

Zdroj: William Elliot Griffis – Japonské pohádky

12.11.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4