.:: Neviditelný čert ::.

Dítě hromu

rubrika: Pohádky

Z knížky Williama Elliota Griffise jsem tady přetlumočil už pět japonských pohádek. Poslední z nich se jmenuje Jak se sluneční bohyně nechala vylákat z jeskyně. I jarní slunce se už nechalo vylákat ze zimní jeskyně, takže nadešel čas, abych tuhle japonskou pohádkovou rapsodii zakončil číslem šest. Jak možná víte či nevíte, šestka je Luciferovým magickým číslem. Magické je i tohle jaro, které si o brzkých Velikonocích odpustilo sněhové radovánky. Šestá a na dlouhou dobu či úplně navždy poslední japonská pohádka, kterou vás v poněkud zkrácené a lehounce stylisticky poupravené formě oblažím, je o dítěti hromu. Někdy si takhle připadám, ale zatím se nechystám odejít do mraků.

Lucifer

Mezi ečizenskými pahorky, na dohled od zasněžené hory zvané Hakuzan, žil jeden farmář jménem Bimbo. Byl velmi chudý, ale skromný a přičinlivý. Měl velmi rád děti, ač sám zůstal bezdětný. Toužil adoptovat syna, který by dál nesl jeho jméno, a často o tom mluvil se svou ženou. Ale protože byli tak hrozně chudí, říkali si, že bude lepší dítě zatím neadoptovat a vyčkat, až se jejich situace zlepší a až rozšíří svůj pozemek. Veškerým Bimbovým majetkem byl totiž kousek země v jednom malém údolíčku, který si sám zúrodnil. Maličkatý potůček pramenící nahoře v puklině skály se tu přeléval přes balvany a stékal dolů do údolíčka, kde se vléval do říčky protékající větším údolím. Bimbo tvrdě dřel, během mnoha let tu postavil z kamenů zídky nebo terasy a na ně navršil hlínu, kterou zčásti získal ze svahů kopců, ale většinou nanosil spolu se ženou na zádech v košících z údolí…

Jenže i po tolika letech dřiny, během nichž pracovali každý den od prvního vraního zakrákání až do první hvězdy na obloze, měli Bimbo a jeho žena jen tři čtvrtiny akru terasovité půdy. Někdy minulo léto a nezapršelo nebo spadlo jen pár kapek. To pak potůček vyschl a bylo po úrodě a všechno se zdálo být zbytečné: jejich shrbená záda i to, že se jim čela zbrázdila vráskami a rýhami od věčných starostí…

Jednoho letního dne po dlouhém období sucha, když už mladé, čerstvě přesazené rýžové sazeničky pomalu žloutly na špičkách, se začaly sbíhat a převalovat mraky a brzy spadl pěkný deštík, zablesklo se a mezi pahorky zaduněl hrom. Ale Bimbo s motykou v ruce měl z deště radost, padající kapky se mu zdály vlahé a osvěžující, a tak pracoval dál a zpevňoval terasy, aby odolaly menšímu přívalu vody, který měl přijít.

Brzy nato zaburácela bouřka přímo vedle něj. Pomyslel si, že by měl raději vyhledat přístřešek, aby ho nezasáhl a nezabil blesk. Bimbo totiž, stejně jako jeho sousedé, slýchal příběhy o Raidžinovi, bohu hromových bubnů. Ten žije na obloze, jezdí na bouřích a někdy zabíjí lidi tak, že na ně z mraků vrhá hrozivé zvíře podobné kočce, celé chlupaté a s drápy jako ze železa.

Jakmile si Bimbo přehodil motyku přes rameno a pohnul se, oslnil ho hrozivý, oslepující záblesk. Hned potom následoval ohlušující třesk a přímo před ním zahřmělo. Zakryl si rukama oči, a když shledal, že mu nic není, pronesl pro jistotu děkovnou modlitbu k Buddhovi. Pak oči otevřel a podíval se na zem u svých nohou.

Tam ležel malý klouček, celý růžový a teploučký, plný života si výskal a ani déšť mu vůbec nevadil. Farmář valil oči a radostí skoro nevěřil tomu, co vidí. Zvedl děťátko něžně do náruče a vzal ho domů ke své ženě. „Tady je dárek od Raidžina,“ řekl Bimbo. „Vezmeme si ho za vlastního a dáme mu jméno Raitaro (prvorozený miláček hromu).“

A chlapec vyrostl v hodné a milující dítě. Byl tak poslušný a milý k rodičům, jako by se byl býval narodil v jejich domě. Nikdy si nechtěl hrát s jinými dětmi, raději trávil celé dny s otcem na poli, dováděl u potůčku, pozoroval mraky a oblohu…

Zdálo se, že farmáři se začíná opravdu dařit, a on to všechno připisoval tomu roztomilému děťátku, které mu spadlo z mraků. Bylo to opravdu zvláštní, neboť často sprchlo jen nad Bimbovým polem a nikde jinde, a Bimbo zbohatl a změnil si jméno na Kanemoči. Věřil, že chlapec Raitaro očaroval mraky, aby shazoval déšť jen k němu.

Uplynula spousta dobrých let a z Raitara vyrostl vysoký a pohledný, skoro osmnáctiletý mladík. V den narozenin uspořádal starý farmář a jeho dobrá žena pro svého svěřence malou oslavu. Jedli a pili a mluvili o bouřce, ze které se Raitaro narodil. Nakonec mladík vážně pravil: „Mí drazí rodiče, moc vám děkuji za to, jak jste na mě byli hodní, ale musím se s vámi rozloučit. Doufám, že budete navždy šťastní.“

A pak najednou úplně ztratil lidskou podobu a rodiče spatřili jen maličkého bílého dráčka poletujícího ve vzduchu, který se nad ně chviličku vznesl a pak odletěl pryč. Oba staroušci vyšli ven a dívali se, jak drak roste a roste a míří k pahorkům nahoře, kde se za letních odpolední kupí bílé mraky, co vypadají jako stříbrné věže nebo hrady. Drak, nyní už s tělem obřích rozměrů, se vzdaloval směrem k jednomu z nich a nakonec jim úplně zmizel z dohledu.

Od té doby Kanemoči a jeho žena, nyní už velmi staří a bělovlasí, přestali dřít a dobře si žili po zbytek svých dnů. Když pak zemřeli a z jejich těl zbyly hromádky uhlíků v kamenné peci vesnického krematoria, jejich popel byl smíchán, vložen do jediné urny a umístěn na chrámovém hřbitově. Jejich hrobka má tvar bílého draka a navzdory mechu a lišejníku ji lze mezi dávnými památkami malé vísky najít dodnes.

Zdroj: William Elliot Griffis – Japonské pohádky