Neviditelný čert

Byl jsem upozorněn mimo prostory tohoto webu, že už dlouho jsem tady nedal pohádku. Tedy já si myslím, že to není až tak dávno, kdy jsem tady vysadil Světlonošku, ale faktem je, že dotyčný(á) upozorňovatel(ka) může mít časomíru nastavenou na úplně jinačím levelu. Tento fakt jsem přijal a chutě se pustil do díla. Takto iniciovaná pohádka, kterou vám předkládám k víkendovému odpočinku za účasti babího podzimu (teploty se mají vyšplhat až k nějakým patnácti stupňům, stupnici si vyberte dle své letory), je určená především dětem, úplně těm nejmenším a nejužvatlanějším, jelikož má tytéž vlastnosti. Hlavním důvodem této fokusace na co možná nejnižší věk čtenáře je zvětšit návštěvnost Neviditelného čerta této skupinky obyvatel, jelikož se momentálně pohybuje kolem nuly, a v tomto případě se jednoznačně jedná o Kelvina. Čtenáři, kteří se dožili již poněkud vyššího věku, jenž však nepřekročil hranici sto (ne, ani Celsius či Fahrenheit v tom nejede) si však též mohou přijít na své, když se budou dostatečně soustředit a z pohádky vypreparují představu (po(na)učení), kterak s nosnou myšlenkou pohádky naložit, když překročí stovku (ani Réaumur v tom nejede). Takže konec žvatlání, dudlík (je povoleno nahradit ho cigárem či hrdlem lahve kvalitního pití) do pusy a jdeme na to.

Lucifer

Byl jednou jeden stařeček, zhruba sto dvacet tři let stár, a jedna stařenka, zhruba sto dvacet jedna v téže stupnici, a oba žili už sto let pohromadě v manželském svazku. Už když toto vazební pouto uzavírali, pohybovali se na plný úvazek někde na špici workoholiků a nehodlali ji opustit za žádnou cenu. Až do odchodu do důchodu se vídali pouze večer a ráno, a to jenom tehdy, když se potkali při cestě do bytového jádra za účelem vykonání té či oné hygienické potřeby. V noci se vídali pouze na počátku svého soužití, ale poněvadž oba strašně chrápali, což mělo za následek nekvalitní výkon v jejich pracovních institucích, rozmístili se záhy do dvou různých ložnic.

Když své pracovní vztahy ukončili, tak obrovský balík nastřádaných penízků investovali do koupě luxusní rezidence v chráněné krajinné oblasti co nejdále od všech městských i vesnických aglomerací, aby konečně naplnili svůj více jak sto let starý sen. Ten byl jednoduchý a u obou partnerů stejný. Válet se v pracně nabytém bohatství a všemu okolnímu světu ukazovat prostředníček střídavě na levé a pravé ruce. Nic jiného v plánu neměli. Jenže ouha, tahle vytůněná letora je brzy brzičko přestala bavit. Celý ten arzenál luxusních hraček, i samotná rezidence obklopená lukrativními pozemky, kde se kromě nich pohybovaly pouze oddíly údržbářských robotů (dotěrná zvěř včetně lidí měla vstup zakázaný), tedy všechen jejich náročnou prací dosažený ráj začal čím dál tím víc zívat nudou. Neměli zkrátka do čeho skutečně bohulibého píchnout.

Jednou takhle spolu seděli uvnitř své rezidence v obrovitánském společenském pokoji a tupě zírali na telestěnu, na níž probíhal 149miliontý díl seriálu Ordonance v kafebronto zelené zahradě. Stařenku náhle do bradičky bodla komárka, která do rezidence pronikla i přes neskonale bedlivý dozor strážné robotí jednotky, což ji probralo z luxusně mrákotného stavu. Komárka se lekla a se svými bodacími úmysly přeletěla na bradičku stařečka, kde vykonala tutéž potřebu.

Stařenka koukala na z luxusních mrákot se vynořujícího stařečka a v hlavě se jí začala potulovat taková podivuhodná myšlenka. Když byl stařeček konečně jakž takž při smyslech, stařenka po mnoha a mnoha letech odemkla svoje ústa a na svého o něco ještě staršího manžela promluvila. Tím se započal jejich nejdůležitější celoživotní rozhovor.

Stařenka: Manželi, nemáš pocit, že nám tady něco chybí?

Stařeček: Co myslíš? Jako že bych měl přeladit telestěnu na jiný program? Ta ordonance fakt stojí za prd. (Ulevil si stařeček.)

Stařenka: Ne, telestěna s celým svým obsahem mi už jde na nervy i v mrákotách. Dítě. To nám chybí.

Stařeček: Dítě? (Chvíli lapal po dechu) Co to je? (Pokusil se ten dech konečně lapit.) Jo, aha, už vím… Vyšlu tedy robotího nákupčího do nejluxusnějšího nákupního centra, aby nám nějaké dítě obstaral.

Stařenka: Manželi, mám na mysli naše vlastní dítě.

Stařeček: No když si to dítě koupíme, tak bude naše vlastní. Doufám, že s dostatečnou zárukou.

Stařenka: Ale já nemyslím nakoupené vlastnictví, ale vlastnoručně, či jak se to dělá, námi stvořené.

Stařeček: Cožéééé? (Začal se poohlížet po nějakých dudlících, aby ten šílený rozhovor ukončil.)

Stařenka: Na rozdíl od tebe, manželi, se občas z mrákotného stavu během pobytu u telestěny proberu, takže jsem některé části některých dílů seriálu Ordonance v kafebronto zelené zahradě konzumovala tak nějak za střízliva. A v jednom odřezku jsem zaznamenala návod, kterak si obstarat dítě bez intervence v hypermarketu. Jedině takové dítě bude skutečně naše vlastní.

Stařeček: (Kucká, sípe, takže se málem sesype k stařenčiným bačkůrkám ze zlatem protkaného salámového saténu.)

Stařenka: Manželi, nesypej se mi k bačkůrkám, ale natáhni své ucho, na které ještě slyšíš, k mým luxusním silikonem vyztuženým ústům. Řeknu ti, jak na to, ale i obslužný robotí personál má uši, a já se o těchto věcech stydím před kýmkoli s výjimkou tebe mluvit.

Stařeček: Nemohu vstát, jelikož mi momentálně neslouží nohy v olovnatě závojových bačkůrkách, ale vzhledem k tomu, že jsem si to dosud slyšící ucho nechal naším robotím chirurgem plasticky přeoperovat na teleskopické ucho, jdu na věc.

Slovo dalo ucho a technologický proces výroby dítěte vlastními těly byl náležitě objasněn ke vzájemnému uchopení. Stařenka zavolala robotího chirurga, aby stařečkovi zprovoznil nohy a zasunul zpět k jeho ztrouchnivělé palici zaseknuté teleskopické ucho. Pak se oba zvedli a baletním krokem heroinem předávkovaného brontosaura odpluli do ložnice. Jenže ouha, vlastnotělní technologická výroba dítěte se nepodařila. Na vině byla nejen neskonale neobratná dovednost obou sexuálních partnerů, poněvadž v tomto oboru byli naprostými začátečníky a výcvik na ložním bojišti chyběl, ale též fakt, že stařečkovi se jeden tělesný orgán odmítal vyztužit. Stařenku napadlo, že by zavolali robotího chirurga, aby dorazil se silikonovou výztuží, louskáčkem na koule a štípacími kleštičkami na vodící drátky. Stařeček však usoudil, že i tak by to nestačilo. A tím pádem oba upadli do hluboké dekomprese.

Pár dní se utápěli v luxusních mrákotách bez telestěny, obě nohy jim kompletně zželezněly, když tu pojednou jim do ložnice vlétl roj komářích amazonek oknem, které robotí komorník krátce předtím omylem roztřískal smetákem na maso a robotí sklenář se ještě nestihl dostavit. Stařeček se stařenkou byli usazeni robotím jeřábem do kolečkových křesílek, jež měli u manželské postele pro jistotu vždy k dispozici, a urychleně se odkýblovali do nedaleké kafebronto zelené zahrady, kde si začali hrát na Formuli jedna. Vypadalo tu už tak, že stařeček skončí předposlední a stařenka druhá, když zpoza jednoho keříku se náhle vybatolilo droboučké dítě ne zcela jasně definovaného sexuálního zaměření. Stařeček se stařenkou měli okamžitě oči na teleskopických stopkách.

Stařeček: Kdo jsi?

Stařenka: Kdo jsi?

Kouzelný dítěček: Jsem kouzelný dítěček.

Stařeček: A k čemu je to dobré?

Stařenka: A k čemu je to dobré?

Kouzelný dítěček: Mohu vám přičarovat schopnost uskutečnit vlastnotělní technologickou výrobu dítěte.

Stařeček: Vážně?

Stařenka: Vážně?

Kouzelný dítěček: Vážně.

Stařeček: A co za to budeš chtít?

Stařenka: No?

Kouzelný dítěček: Nic.

Stařeček: Tak jo.

Stařenka: Jo.

A tak stařenka se stařečkem přišli k dítěti. Vlastně ke dvěma dětem, jelikož se jim narodila dvojvaječná dvojčata – kluk a holka.

Když bylo dětem osmnáct let, stařeček se stařenkou se odebrali do věčných lovišť, jejich dědicové – jinoch a slečna – rozprodali celý majetek, peníze věnovali Armádě přirozené lidské spásy a vrhli se do proudu skutečného života na plný úvazek.

15.10.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9