Neviditelný čert

Bylo nebylo...

Lucifer

... někdy spíš nebylo než bylo, ale když už bylo, tak to bylo fajné... Byla kdys jedna dívka tak neuvěřitelně srandovní, že ostatní, evidentně díky chabé fantazii, jí říkali Srandulka. Byla to sice dívka, ale o jejím lidském původu by se jeden a možná i dva hádali. Zrodila se totiž někde uprostřed Galaxie, v samém jádru Mléčné dráhy, někdy na úsvitu věků - a první co ji napadlo, bylo dát si hned v nejbližší cukrárně cirkumpolární dort. Původně jí bylo věnováno souhvězdí, někde mezi tlapkami Velkého Medvěda a Žirafou, ale vzhledem k tomu, že všechny hvězdy v Srandovním souhvězdí byly z cukrové vaty a Srandulka je už dávno snědla, není tam teď nic.

Jednoho dne, bylo to asi před několika miliardami letokruhů nejstarší polárkové hvězdy v Galaxii, přiletěla Srandulka na svém kosmickém srandoletu do blízkosti jedné neduživé hvězdičky na periferii Galaxie, tuším spektrální třídy G2, a povšimla si, že se zde právě rodí planety - tož počkala chvilku, až se dorodí, a pak přistála na jedné z nich nedaleko Vyšehradu. Chvíli se procházela vyšehradskými sady, bloudila po hradbách, nahlížela dolů do Veliké řeky a když se setmělo a nebe se pokrylo hvězdným kobercem, našla si Polárku a vyrazila hledat nejbližší cukrárnu.

Všechny cukrárny už byly dávno zavřené, jen ty hospody ještě furt ne. A tak Srandulka zamířila do hospody U Šemíka, kde si poručila cirkumpolární dort, kafe se šlehačkou a pitnou vodu s bublinkami. Její objednávka vyvolala v přítomných hostech rozpustilou náladu, a tak všichni pochopili, že na Zemi právě přistála Srandulka.

V hospodě U Šemíka byly stěny obložené knihami a modrozeleným závojem času, na stolech blikaly majáčky zbloudilých kosmických plavidel, pod stoly rejdily malé šedivé myšky s fouskama Salvadora Dalího a na stropě se míhaly stíny dávno zapomenutých bezhlavých rytířů. Srandulka se začetla do pohádek Hanse Christiana Andersena. Kolem neklidně žbrlala směs lidských hlasů, ale jak se Sranudlka nořila hloub a hlouběji do Andersenových pohádek, švitoření utichalo, mizelo za stěnou bubliny jejího času, až docela zmizelo, a když dočetla až k Sněhové královně, všude vůkol panovalo ticho jako na severním pólu krátce po nedělním obědě. A pak vše nadobro zamrzlo ve skleněné bublině Času.

Byla neděle, bílá jako sníh, jako svatební závoj bílé myšky, jako řeholní plášť bezhlavého rytíře, jako cirkumpolární šlehačkový dort. Nebylo kam spěchat. Srandulka usnula a pokud se ještě nevzbudila, tak tam spí dodnes.

25.01.2010, 21:42:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3