Axina 30.11.2011, 16:26:48X. kapitole
Klára ani Jonáš nemohli usnout. Dílem starostí, dílem proto, že je vzrušovala vzájemná blízkost.
"Jonáši, spíš?" zašeptala Klára
"Ne... Pojď na chvíli do kuchyně."
Klára se opatrně zvedla z pohovky, Jonáš z křesla. Potmě a potichu zamířili oba do kuchyně.
Jonáš zavřel dveře, Klára rozsvítila malou lampičku. Sedli si za stůl.
"Jonáši, já se bojím, že to nevyjde. Nemusíme vůbec najít ten tunel. A i když ho nakrásně najdeme, kdo nám zaručí, že ta brána do jiného času - či co to je - zůstala otevřená a funguje i opačným směrem... Bojím se jít tam s dětmi a bojím se i pustit je tam samotné..."
Pohladil ji po ruce.
"Já vím, ty jsi byla vždycky hodná holka...
Je tu ještě jedno řešení, Kláro. Ale když to nevyjde, tak to ty děti nemusí přežít. A zavřou mne, tebe a ještě další dva lidi..."
"Povídej."
"Bratr Otakar dělá programátora v Astronomickém ústavu Akademie věd. Má šéfa, nějakého RNDr. Krále, na kterého nedá dopustit, ale všichni ostatní si myslí, že Král je cvok. Na výzkumné úkoly kašle, dělá jen co musí, kolikrát ani to ne. Přesto je v ústavu od rána do večera. Často i v noci. A brácha s ním."
"Na něčem pracují?"
"Vytvořili prototyp zařízení na jednosměrnou cestu hmotného objektu časem do minulosti. Neptej se mne, jak vědí, že to funguje. Na lidech to zatím nezkoušeli."
"Snad si nemyslíš, že z těch dětí nechám udělat pokusné králíky?!"
"Myslím, že by se to mělo zkusit. Brácha šílený není. Taky má děti."
Oba zmlkli. Klára upírala zrak do světla lampičky, Jonáš na Kláru. Potom se Klára obrátila. Dlouhou chvíli si navzájem hleděli do očí. Pak Klára vstala, ze skříňky vyndala 2 skleničky, z ledničky zpola naplněnou láhev whisky. Nalila obě sklenky a jednu přisunula Jonášovi.
"Ty mi dáváš..."
XI. kapitola
Ráno nechali děti spát tak dlouho, dokud se sami neprobudily. Klára je pak zavedla jednoho po druhém do koupelny. Ve vaně je nejprve osprchovala proudem vlažné vody, pak je umyla sprchovým šampónem a opět osprchovala. Obě děti si to náramně užívaly, hlavně Maruška se nemohla nabažit proudů teplé vody a zálibně jim nastavovala tvářičku.
Jonáš si vzal telefon, zavřel se v kuchyni a s někým dlouho mluvil. Pak se pustil do přípravy snídaně. Po snídani si posadil obě děti před sebe na pohovku.
"Honzíku, Maruško. Ještě, než půjdeme hledat do lesa tu zkratku, kterou se vrátíte k tatínkovi, půjdeme za dvěma pány. Jsou hrozně moc chytří. Mají nápad, jak vás dostat k tatínkovi během chviličky. Nemusíte se jich bát. Chtěji vám pomoct."
"Ale kdyby se jim to nepovedlo, tak půjdeme hledat ten tunel do lesa...?" zeptal se pro jistotu Honzík.
"Ano. Potom půjdeme hledat ten tunel do lesa."
"Tak dobře, strejčku Jonáši".
Všichni vyšli ven z bytu. Klára už chtěla zamknout dveře, když si na něco vzpomněla.
"Chviličku, hned jsem zpátky..."
Šla do pokoje a otveřela jednu zásuvku. V ní ležela malá krabička. Otevřela ji. Zatřpytil se masívní starožitný zlatý náramek z 13-ti článků. Svatební dar pradědečka prababičce. Maminka ho opatrovala celý život. Ona sama ho párkrát zastavila, ale nakonec vždycky vykoupila zpátky.
Sáhla do druhé zásuvky a vytáhla čistý bílý kapesníček. Náramek do něj dala a zajistila třemi uzly. Kapesníček s náramkem dala do kabelky.
Přišli k vrátnici Astronomického ústavu ČSAV. Klára zůstala stát s dětmi na chodníku, Jonáš vešel do vrátnice.
"Dobrý den. Mám na vás takovou prosbu. Synovec a neteř jdou dnes poprvé filmovat nějakou pohádku. Vedu je se ženou do Barrandovských ateliérů, ale chtějí se ukázat svému tátovi, aby viděl, jak jim to sluší. Ing. Otakar Novotný. Měl dnes noční spolu s RNDr. Králem. Myslíte, že byste nás mohl za ním na chvíli pustit? Žena tu počká."
Stokoruna se přemístila z Jonášovi ruky do kapsy vrátného.
"No, tak běžte. Ale za půl hodiny ať jste tady zpátky. Ústav není žádnej holubník!"
"Děkuju moc."
Jonáš vyšel před vrátnici.
"Děti, jdeme...."
Klára polkla slzy. Marušce dala pusu na obě tvářičky. Honzíka pohladila po střapaté hlavičce. Pak sáhla do kabelky a vytáhla uzlík udělaný z bílého kapesníčku..
"Honzíku, tohle neztrať, dej si to do kapsy. Je to moc důležité. Až zase uvidíš tatínka, tak mu to hned dej."
"Ano, teto Kláro."
Každé z dětí se chytilo Jonáše za ruku. Prošli vrátnicí. Klára se odvrátila, aby nikdo neviděl slzy, které jí nezadržitelně stékaly po tvářích.
Děti seděly s Jonášem na židlích a rozhlížely se po místnosti. Ti dva pánové spolu už hrozně dlouho mluvili. Na stolech kolem nich blikala spousta světýlek. Nerozuměli ničemu, o čem si pánové povídali. Jonáš zaslechl jen něco:
"573 let."
"Přesnější datum nevíme?"
"Ne. Někdy uprostřed léta."
"Dobře nastaveno na 5.7.1438"
"Přímo do vesnice? Nebo do lesa?"
"Ne, nebudem riskovat, že se začnou zhmotňovat někde ve stavení nebo dokonce ve stromě. Volné prostranství. Někde uprostřed louky."
"No, to je báječnej požadavek. Myslíš, že mám k dispozici mapy s přesností Google?"
Jonáš podle instrukcí postavil děti na kruhovou podložku uprostřed místnosti. Vysvětlil jim, že se chvilku nesmí ani pohnout. Vážně se na něho dívaly. Ze všech sil se přiměl se, aby se mu netřásl hlas.
"Tak, šťastnou cestu, Honzíku. Šťastnou cestu, Maruško."
Podložku ozářil namodralý sloup světla.
Když za pár vteřin světlo zhaslo, děti už v místnosti nebyly.
Jonáš jako ve snách došel na vrátnici.
Měl štěstí. Vrátný stál k němu otočený zády a s někým telefonoval.
Jonáš s Klárou se rozhodli, že se zastaví u Jonáše na Lhotce. Když míjeli čtyří známé stromy, jen se po sobě zoufale podívali.
V bytě šel Jonáš rovnou k notebooku a zapnul ho.
"Chci se ještě na něco podívat do těch archivních dokumentů."
Chvíli pročítal záznamy a pak se mu tvář rozzářila štěstím.
"Kláro, pojď si něco přečíst!"
"Jan Valkoun z Adlaru podržel si panství Zlonice, ale Léta Páně 1478 dal připsat Bratkovský statek věrnému svému rytíři Janu ze Lhotky, synu dřevorubce, který mu v lítých bojích s Turkem nejednou život zachránil."
KONEC