73 Angioletto (neregistrovaný) 29.11.2011, 22:20:41
Chvíli nedokázal nikdo nic říct. To, co vyslovil Jonáš nahlas bylo něco neuvěřitelného. Ani on sám nechápal, jak by něco takového bylo možné a nebo je to všechno jen žert? Děti však se tvářily tak nechápavě a vážně, že z jejich strany by nemohlo jít o přetvářku.
"Můžete si vzpomenout, jak jste se dostaly do města? Mohly bychom vám pomoct najít cestu domů." Zeptal se Jonáš dětí.
Honzík se pustil do vyprávění o podivné cestě lesem a poté tunelem, který je přivedl do současnosti.
"Honzíku, a našel bys to místo za městem, odkud jste přišly až ke Kláře?"
"Můžeme to zkusit, pane Jonáši." Odpověděl s nadějí v hlase Honzík.
Dnes už je sice pozdě, ale zítra hned ráno vyrazíme na průzkum. Nebuďte smutní, vaší vesničku i tatínka určitě brzo najdeme," uklidňovala Klára děti.
"Jonáši, půjdeš s námi? Byla bych moc ráda. Trochu se bojím, kdyby to nevyšlo, a netuším, co v takovém případě dělat dál." Jonáš rád souhlasil, protože by rád byl u toho, až se tato záhada vyluští. Navíc cítil, že nechce, aby mu Klára opět zmizela a ztratil s ní kontakt. Ani si dodnes nepřipouštěl, že jí má stále rád. Dohodli se tedy, že si vezme sebou věci na pár dní a do zítra přespí u Kláry.
V jejím bytě už všem bylo trošku těsno, ale na nějaké nepohodlí nikdo z nich nemyslel, všichni byly v napjatém očekávání z podivné a dobrodružné cesty, která je druhý den čekala, že ani nemohli usnout. Děti se s velkou nadějí k sobě přitulily a i když se jim v tomto podivném světě plném věcí, které doma nemají docela líbilo, přesto by už raději chtěly být doma u tatínka.
"Dobrou noc Honzíku", "Dobrou noc Maruško," popřály si navzájem, odříkaly si modlitbičku, kterou je naučila ještě maminka a za chvilku na to usnuly se spokojenějším výrazem na tváři.