V časoprostorovém vakuu - Kroky do nicoty (s fyzikálním pozadím)

rubrika: Populárně naučný koutek


V předchozí části bylo předloženo několik záhadných příhod o tom, jak může člověk náhle zmizet a popřípadě se někde jinde a třeba i v jiném čase objevit. Některé z těch příběhů mohou být smyšlené či špatným pozorováním překroucené, přinejmenším však ta, která se týká Rudolfa Fenze, působí dost věrohodně a je podložena téměř nevyvratitelnými fakty. Těžko si lze představit, že by si někdo takhle morbidně zašprýmoval. Dnes bych tento jev doplnil některými fyzikálními podklady, jak se to pokoušejí interpretovat autoři Chyb v matrix.

Lucifer


Vraťme se k prvnímu případu Evy B., která náhle zmizela před nákupním střediskem a s mírným časovým odstupem se náhle objevila na místě vzdáleném zhruba dva kilometry. Nabízí se otázka kardinálního významu: Přešla Eva B. z jedné pevně konstituované reality (matrix) do jiné, anebo vznikla v okamžiku jejího prostorového skoku nějaká nová realita, případně vytvořená jejím vlastním vědomím? První varianta by odpovídala hypotéze paralelních světů, jak ji zformulovala kvantová fyzika, a to v její "materialističtější" podobě, jejímiž přívrženci jsou Everett a Wheeler, ale také například Stephen Hawking. Podle ní existují nezávisle na sobě paralelní světy, které se od sebe méně nebo více liší. Zvláštní proces postupného formování okolní reality by neznamenal nic jiného, než že si Eva B. musela na nové prostředí chvíli zvykat. Druhá verze odpovídá hypotéze paralelních světů v jejím "duchovnějším" provedení, tedy představě, že člověk sám je spolutvůrcem své reality (zhruba ve smyslu holografického obrazu světa, jak jej zformulovali Karl Pribram a David Bohm, nebo teorie morfogenetických polí, jejímž autorem je Rupert Sheldrake).

Z hlediska současných vědeckých poznatků se podobné události nejeví tak nemožné, tedy jako něco, co odporuje obecně akceptovaným fyzikálním zákonům. Od dob, kdy Albert Einstein zveřejnil svou obecnou teorii relativity, víme, že naše univerzum je zakřivené, což lze interpretovat, že je zakřivené ve vyšší dimenzi a v důsledku toho existují i mezi velmi vzdálenými oblastmi vesmíru časoprostorové tunely, tedy "zkratky" v hyperprostoru. Brány vedoucí k těmto tunelům jsou takříkajíc díry v našem časoprostorovém kontinuu. Dnes už celkem bezpečně víme, že takové tunely ve vesmíru existují. Jsou jimi takzvané černé díry, které jsou výsledkem kolapsu a zániku velmi velkých hvězd. Veškerá masa umírající hvězdy zkolabuje a scvrkne se na velikost pouhého bodu, jehož gravitační síla je přesto nepředstavitelně obrovská. Tímto násilným aktem se otevře brána do hyperprostoru.

Nyní musím výklad Grazyny Fosarové a Franze Bludorfa přerušit vsuvkou. Kromě černých děr přijdou na scénu ještě červí díry, takže bych doporučil podívat se nejdříve alespoň na dva články v Populárně naučném koutku: Černé a červí díry a Gravitační síla neexistuje IV, v nichž je problematika obou fyzikálních objektů odborněji vyložena. Autoři zdroje se k tomu vyjádřili ještě v článku Zvuky ticha a brány jinam II. A kromě toho existuje ještě odborný názor, že černé díry jsou možná ve skutečnosti totéž co červí díry, jak je popsáno v článku Černá díra může být bránou do jiného vesmíru. Můj názor na oba objekty, které mohou být tímtéž, a jejich níže popisovaných možností, je zatím poměrně skeptický, jak jsem se k tomu už tady někde vyjádřil. Přenechme však slovo Grazyně Fosarové a Franzi Bludorfovi:

Naše planeta se nachází v bezpečné vzdálenosti od černých děr. John Wheeler ovšem poukázal na to, že rovněž v mikrokosmu existují podobné miniaturní díry, jimž dal název červí díry. Ty jsou produktem kvantově-vakuové fluktuace, během níž krátkodobě vznikají a zanikají virtuální elementární částice. Červí díry ale sehrávají v našem univerzu významnou roli. Jsou důležitými komunikačními kanály, jejichž prostřednictvím může každá buňka našeho těla (přesněji řečeno každá molekula DNA, jež je v buňce obsažená) přijímat a předávat informace. Jinými slovy, červí díry umožňují hyperkomunikaci. Samozřejmě je obrovský rozdíl mezi tím, zda nějakým kanálem protékají informace, nebo jestli jím má být "protlačen" celý člověk. Pro posledně uvedený účel jsou červí díry pochopitelně příliš malé. Jinak by lidé neustále mizeli a znovu se objevovali, protože červí díry jsou všude kolem nás!

Vědci dlouho popírali, že by mezi oběma extrémy existovala nějaká střední varianta. Něco, co by bylo dost velké na to, aby v tom zmizel člověk, ale příliš malé na to, aby to mohlo "spolknout" celou Zemi. Dnes už však máme empirické doklady, že podobné červí díry v "příručním vydání" občas doopravdy vznikají. Ruští badatelé Vjačeslav Djatlov a Alexej Dmitrijev takovéto bizarní útvary, nazývané vakuové domény, nejen objevili, ale navíc také dokázali, že jejich existence není v rozporu se zákony klasické fyziky.

Za to, že žijeme v poměrně stabilním světě, v němž se tak velké červí díry vyskytují pouze vzácně, vděčíme především skutečnosti, že gravitace je ve srovnání s ostatními základními silami extrémně slabá. Z makroskopické perspektivy se gravitace jeví jako izolovaná a stabilní síla. V říši mikrokosmu však panují jiné poměry. Víme, že gravitace je tím silnější, čím menší je vzdálenost mezi objekty, na které působí. Aby však dosáhla řádově stejné velikosti jako ostatní základní přírodní síly, musí dělit dva objekty nepředstavitelně malá vzdálenost asi 10-33 cm (takzvaná Planckova konstanta), což se zdá být v normálním světě běžně zcela nedosažitelné.

Jak již však bylo řečeno, naše univerzum je pouze projekcí z hyperprostoru, jež se realizuje prostřednictvím matrix. Zatímco náš svět má pouze čtyři rozměry (tři prostorové a jeden časový), sestává hyperprostor - aspoň podle stavu současného vědeckého poznání - nejméně z jedenácti dimenzí. Jinými slovy: zmíněnou projekcí se zbylých sedm dimenzí "ztratí", podobně jako při osvícení trojrozměrného tělesa vznikne na pozadí jen dvojrozměrný stín. Ale ve skutečnosti, tvrdí vědci (obzvláště pak strunaři), se vyšší dimenze touto projekcí nezruší; jsou v našem světě nadále obsažené, jenže v komprimované formě, tedy "srolované" do mikroskopicky malého rozměru. Přesněji řečeno do velikosti výše zmíněné Planckovy konstanty. A v těchto nepředstavitelně malých oblastech se ukrývá největší část gravitace, jíž disponuje naše univerzum. Gravitace je tedy síla, která působí především v hyperprostoru, to znamená ve vyšších dimenzích. Něco jako "supergravitace", ale spíš bychom mohli použít obecnější výraz jednotné silové pole, neboť v hyperprostoru se všechny čtyři známé základní přírodní síly spojují do jediného silového pole.

Opusťme fyzikální úvahy autorů Chyb v matrix, které jsou jistě velmi zajímavé, a na závěr bych zde reprodukoval jednu příhodu, kterou zažili na vlastní kůži:

Právě jsme jeli autem, bylo kolem desáté dopoledne, viditelnost poměrně dobrá. A náhle nám přímo před vůz vběhla žena. Byla to hodně frekventovaná ulice, vlastně výpadovka, po níž se chodci obvykle nepohybují. Žena na sobě měla bundu z umělé kožešiny s kapucí. Franz dupnul na brzdu, ale v duchu počítal s tím, že nehodě už nezabrání. Ale k žádnému nárazu nedošlo! Žena se prostě vypařila. Přitom jsme ji oba naprosto zřetelně viděli, v posledním okamžiku dokonce otočila hlavu zakrytou kapucí směrem k nim.

Tož tak.

Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrix


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_