.:: Neviditelný čert ::.

Kořen mládí a nesmrtelnosti (?)

rubrika: Populárně naučný koutek

Chtěli byste být věčně mladí a nesmrtelní? Nedávno jsem viděl film, ve kterém se neplatilo penězi, ale časem. V pětadvaceti letech se vám jistým genetickým zásahem zastavilo stárnutí vašeho fyzického nosiče (těla), a pak jste mohli žít věčně. Jedinou podmínkou bylo mít k dispozici čas, který se zobrazoval na ciferníku na vaší ruce a který se dal získat prací, časovými machinacemi, dědictvím, krádežemi atd. Ten film se jmenuje Vyměřený čas. Jedna z postav tohoto filmu, která se dožila velmi vysokého časového věku (ne fyzického, ten byl pořád pětadvacet), se jednoho dne rozhodla, že svůj život ukončí. Tělo bylo pořád stejné, ale jeho duše byla tak stará a přesycená životními zážitky, že už ji to zkrátka nebavilo. A nyní přecházím na zdroj:

Lucifer

Homérské hymny vyprávějí, jak by bylo pro člověka kruté stát se nesmrtelným. Bohyně svítání Aurora se zamilovala do syna trojského krále Laomedona - Tithona. Porodila mu dva syny, ale chtěla si svého lidského milence uchovat navěky. V tom jí mohl pomoci pouze Zeus. Požádala proto Dia, aby učinil Tithona nesmrtelným. Zapomněla však požádat, aby Tithon zůstal věčně mladý (tedy opačný případ než ve Vyměřeném čase). Tithon skutečně žil věčně, ale... když na něho dolehlo stáří, nemohl se hýbat ani zvedat svoje údy, a tak se v jejím srdci (Aurořině) vynořilo nejlepší řešení: položila Tithona do místnosti a uzavřela ji zářícími dveřmi. Tam její kdysi skvělý milenec donekonečna žvatlal, nemaje více žádnou jinou sílu... (Homérský hymnus na Afroditu).

V posledním desetiletí přišli vědci z Geron Corporation v Kalifornii s informací o nesmrtelnosti buněk, které získali z lidských plodů. A nebyla to žádná metafora. Nesmrtelné buňky dokázali vypěstovat dobře promyšleným způsobem, vycházejícím z vědeckých poznatků.

Vědci akceptují tzv. Hayflickovo pravidlo o tom, že každá buňka má definitivně určený počet dělení a potom zestárne nebo zemře. Dr. Leonard Hayflick z Kalifornské univerzity v San Francisku zjistil již na počátku 60. let minulého století, že když se vyjmou buňky z lidského těla a pěstují se ve vhodných podmínkách v tkáňové kultuře, rostou a dělí se 50x. To znamená, že každá buňka má geneticky zakódovaný počet dělení, tzv. Hayflickův limit. V devadesátých letech přišel objev, který otevřel studium toho, jak a kde se tato informace uchovává. Žhavým tématem výzkumu se staly struktury, které uzavírají chromozomy. Víme, že v chromozomech je uložená genetická informace v podobě dvojšroubovice DNA. Na jejím konci je jakási protažená čepička, která se však s každým dělením buňky zkracuje. Vědci ji nazvali telomera a zjistilo se, že telomery jsou vlastně biologické budíky odměřující stáří buňky.

Zjistilo se, že délku telomery reguluje enzym o složité molekule - telomeráza. Tu však nemají všechny buňky, a ty jsou potom donuceny žít podle předem daného programu. Jakmile telomera dosáhne kritické délky, nastává buněčná krize, buňka se přestane dělit a nastoupí programovaná smrt - apoptóza. Avšak některé buňky, jako jsou například buňky imunitního systému, lymfocyty nebo pohlavní buňky, působením telomerázy svoje telomery stále obnovují a tím se jejich život prodlužuje.

Badatelé zjistili, že ženy mají delší telomery než muži. Realita skutečně potvrzuje, že ženy žijí asi o sedm let déle než muži. Zkracování telomer prý dokáže zpomalit omezení příjmu potravy, tedy částečné hladovění. Ukazuje se, že délku života můžeme prodloužit částečným hladověním, dobrým spánkem a zajištěním dostatečné hladiny vitaminu D. V rakovinných buňkách, které se nekontrolovaně dělí a jsou schopny se množit neomezeně, je telomeráza aktivní. Potenciální inhibitory činnosti telomerázy by tak mohly být velmi účinnými protirakovinnými léčivy.

Nalezení možnosti, jak do buněk včlenit gen pro stále se obnovující telomerázu, by znamenalo nalezení nesmrtelnosti. V laboratořích se o to vědci snaží. Jedním z výsledků toho snažení je publikace Geron Corporation z roku 2011, která informuje o výsledcích zkoumání vlivu přírodního přípravku TA-65, kterým se aktivuje telomeráza a nedochází ke zkracování telomery. Jaké složení má ten zázračný elixír nesmrtelnosti? Je to extrakt, spíše sloučenina, z kořene rostliny známé a tradičně užívané v čínské medicíně. Latinský název rostliny je Astragalus membranaceus, česky kozinec blanitý. Přírodní prostředek TA-65 sice nezvýšil délku telomery, ale zpomalil její zkracování a v krvi pokusných osob se nacházel větší počet mladistvých leukocytů.

Astragalus se používá v čínské medicíně po tisíce let. Je nazýván adaptogenem, to znamená, že pomáhá bránit tělo proti stresu, a to jak fyzickému, tak psychickému a mentálnímu. Může chránit tělo před nemocemi, jako je rakovina a cukrovka. Obsahuje antioxidanty, a chrání tedy tělo před poškozením volnými radikály. Podporuje imunitní systém, působí preventivně proti nachlazení a respiračním infekcím. Astragalus má antibakteriální, antivirové a protizánětlivé vlastnosti. Někdy se užívá i v masti k hojení kožních poranění. Snižuje krevní tlak a chrání játra. K léčení se používá suchý kořen, který je dostupný ve formě alkoholické tinktury, tablet nebo kapslí, na klinikách používají i injekční formu.

Zdroj: Anna Strunecká, Jiří Patočka - Doba jedová 2