Neviditelný čert

Před nějakými 150 lety trvala naléhavá potřeba propojit evoluční řetězec mezi námi a prehistorickými typy označovanými jako Homo erectus. V této souvislosti je pochopitelné, že se evolucionisté okamžitě a ochotně chopili objevu neandrtálce, a předchůdce pro nás, jeho potomky, byl nalezen. V současnosti ale, v důsledku objevů nabízejících přímý důkaz genetické nespojitosti mezi námi a neandrtálci (získanými metodou mtDNA, viz první část), evolucionisté prezentují neandrtálce jako slepou větev na evolučním stromu předpokládané fylogeneze primátů a člověka. Evolucionisté se však nevzdávají.

Lucifer

Srovnávací studie sekvencí mitochondriální D-smyčky (což je variabilní oblast mitochondriálního genomu), získaných od Evropanů, neandrtálců a kromaňonců, prokazují vzorec genetické kontinuity v naší lidské genealogii od kromaňonců ze svrchního paleolitu až po současnost, ale zřetelnou odlišnost v případě neandrtálců ze stejné doby. Jak již bylo řečeno, mitochondriální (biblická) Eva žila před 200 000 lety a zcela jistě ne výrazně dříve. V této době jediným blízce podobným hominidním typem, který sdílel území s kromaňonci, byl neandrtálec. Archeologové sice připouštějí možnost, že neandrtálci se objevili dříve než kromaňonci, a tudíž mohli být našimi biologickými předky, ale prokázaná odlišnost mezi mitochondriálními genomy neandrtálců a současné lidské populace tento předpoklad vylučuje.

Je-li tomu tak, musíme přijmout důsledky plynoucí z těchto závěrů a odmítnout všechny typy zařazené do „lidské genealogie“, které žily prokazatelně dříve před počátkem člověka. Navzdory tomu si může kdokoliv v současných středoškolských a vysokoškolských učebnicích najít naše předky, kteří jsou do údajně dvacetimilionového rodokmenu seřazeni zhruba tak, jak se uvádí na Wikipedii pod heslem Člověk. Období, kdy se jednotlivé druhy člověka vyskytovaly na Zemi, naleznete na anglické verzi Homo. V seznamu chybí Dryopithecus, větší opice žijící v miocénu, předposlední, tj. čtvrté době třetihor, před 20 až 8 miliony let, která se na Wikipedii vyskytuje pod heslem Vývoj člověka, někde uprostřed druhé tabulky.

Evolucionisté nám předkládají dryopitéka jako nejstaršího „známého předka“. Jeho fosilní pozůstatky, prvně nalezené ve Francii, byly do dnešní doby odkryty na mnoha místech kontinentu, od Španělska přes Kavkaz do Turecka. Dryopiték byl asi 60 cm vysoký, a přestože měl obličejovou část podobnou současným šimpanzům či gorilám, více připomínal současné opičky než dnešní opice bezocasé. Hypotéza prezentující dryopitéka jako nejstaršího známého předka v rodokmenu člověka je založena na dobře známé větší či menší podobnosti živých organismů, podle níž jsou organismy klasifikovány do taxonomických skupin příslušných velikostí. Budeme-li chtít sdílet tuto hypotézu, musíme přiznat, že dryopiték je daleko podobnější dnešním velkým opicím a nám než např. krokodýl; nic víc.

Při hledání svého předka se zkusme zaměřit na opačný konec řetězce rodokmenu, tj. na nejbližší článek předcházející kromaňonce a současného člověka. Homo erectus je v současnosti vydáván za přímého předka kromaňonců, a na této pozici by tedy měl být k nám nejbližším hledaným článkem. Pokud by tímto spojovacím článkem nebyl, tj. pokud by se prokázala nespojitost mezi tímto typem a kromaňonci, potom by se nám spojovací článek v lidském rodokmenu jaksi rozlomil. Je zřejmé, že musejí být provedeny poctivé analýzy nejmladších zástupců tohoto druhu. Některé již známé skutečnosti však budí podezření, že poslední článek je jako u neandrtálců opět prasklý a že spojování celého rodokmenu člověka je založeno pouze na víře.

Jsou dvě možnosti, jak si s těmito fakty poradit:

Na jedné straně si můžeme podržet víru v evoluci (Darwinovou spojitou, pomalou a řízenou náhodnými mutacemi). Pak je ale třeba zapudit rušící údaje o mtDNA, poskytované genetikou a molekulární biologií. Na podporu tohoto stanoviska je možné najít několik detailů, kterými lze zpochybňovat význam metody mtDNA. Diskutovaným problémem zůstává skutečnost, že mitochondriální genom sestává z 56 569 bázových párů, který na jednom chromosomu tvoří 37 genů. Naproti tomu jaderná DNA v diploidní buňce má 6 x 10⁸ bázových párů rozdělených do 46 chromosomů, počet genů se odhaduje na 70 000 až 80 000. Tato disproporce je povrchně používána některými autory k tvrzením, že „neznalost sekvencí jaderné DNA neandrtálce a Homo erectus činí odhady o vztazích člověk-neandrtálec a člověk-erectus pouhými domněnkami“. (Tato neznalost je dána tím, že od neandrtálce a Homo erectus nikdy nebudeme mít ani jednu živou buňku.)

Existují dvě námitky, které brání přijmout bez výhrad argumentace podobného stylu. První se týká toho, že i kdybychom měli k dispozici archaickou DNA a jaderný genom, můžeme pouze dokázat genetickou nesouvislost, nikoliv genetickou souvislost. Nejsme totiž schopni analyzovat genom jako celek. Druhá spočívá v tom, že určení vzájemného vztahu srovnáním mitochondriálních genomů je subjektem per se (něco, co je uvažováno jako takové). Výsledky této metody se musejí vyhodnotit a interpretovat bez vztahu k jaderným genům přesto, že je samozřejmé, že funkce obou genů musejí být řízeny vzájemně, v živé buňce nemohou fungovat nezávisle. V současné době ale neexistuje jediný údaj o tom, že by jaderný genom nějakým neznámým mechanismem přestavil sekvenci bází v mtDNA, že by způsobil změnu, kterou detekujeme analýzou rozdílů v sekvencích mtDNA.

Na druhé straně musíme přijmout objevy současné biologie, získané vývojem molekulárních metod, čímž dospějeme k potřebě správně interpretovat genetickou nespojitost mezi výše uvedenou hypotetickou genealogií. Jaká to byla zvláštní událost, zásadní pro člověka, která se stala před 200 000 lety?

Buď se náhle v celé části dále přežívající populace Homo erectus vyměnil mitochondriální genom, tj. ve všech buňkách nadále žijících žen byly vyměněny populace mitochondrií. Je ale obtížné, byť teoreticky, si představit způsob, jak by se to dalo udělat. Bylo řečeno, že komplementární výsledky týkající se jaderného genomu nejsou k dispozici, ale stále platí, že proces, kdy se v krátké době změní celá populace, je jako problém totožný s problémem evolučního původu druhů.

Nebo nějaký mechanismus působící takovou změnu spočívá v samotném zavedení nového druhu člověka, vybaveného novou populací mitochondrií. Takovýmto způsobem nazírání se dostáváme k nejobecnějšímu problému nespojitého původu druhů uskutečněného skokem.

Zdroj: Jiří A. Mejsnar, Mýtus evoluce – aneb geny křičí: „Jémine, mýlíte se, Darwine“

26.08.2013, 00:00:22   Publikoval Luciferkomentářů: 17