Neviditelný čert

Hunové byli kočovní válečníci, pravděpodobně pocházející z Asie, kteří jsou nejlépe známí tím, že ve 4. a 5. století n. l. napadli a terorizovali Evropu a urychlili pád Západořímské říše. Byli to zkušení jezdci, známí svou divokostí v boji a bezohledností vůči podmaněným národům. Pod vedením svého brilantního vojenského vůdce Attily (406–453 n. l.), známého křesťany té doby jako „bič Boží“, Hunové vybudovali obrovskou říši, která zahrnovala velké části dnešního Ruska, Maďarska a dalších částí Evropy, včetně Německa a Francie.

Lucifer

Dnes je jméno „Hun“ synonymem pro jakoukoli barbarskou, hrubou a destruktivní osobu, a tento termín vyvolává představy o jezdcích zapojených do činů plných krutosti, brutality a válkychtivosti. Po staletí byl tento stereotyp, který vznikl u římských spisovatelů, kteří trpěli pleněním Hunů, dominantním obrazem Hunů. Ale příběh Hunů je mnohem složitější, než tyto obrazy naznačují.

Původ Hunů není jasný, ale nedávné genetické a lingvistické studie nabízejí některé stopy. Podle World History Encyclopedia je římský historik Tacitus jedním z prvních západních spisovatelů, kteří se o Hunech zmiňují. Tacitus, který psal v druhé polovině 1. století n. l., je popisuje jako pocházející z oblasti u Kaspického moře, v dnešním Kazachstánu.

Nejvýznamnějším římským spisovatelem, který Huny podrobněji popsal, byl historik a voják Ammianus Marcellinus (330–395 n. l.), i když jeho popisy jsou silně ovlivněny jeho zaujatostí. Ve svém díle o pozdější římské historii s názvem Res Gestae (Uskutečněné věci), které pokrývá období od roku 96 do 378 n. l., Ammianus charakterizoval Huny jako rasu divošskou bez jakékoli paralely a uvedl, že jejich místo původu bylo za Azovským mořem, na hranici Zamrzlého oceánu. Není jasné, který oceán Ammianus měl na mysli, ale oblast bezprostředně za Azovským mořem se nachází v pontsko-kaspické stepi – rovinném travnatém ekosystému, nebo stepi – na území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, na jihu sousedící s Kavkazem.

Archeologické nálezy naznačují, že alespoň někteří Hunové přijali usedlý způsob života a věnovali se zemědělství. Jedním z římských spisovatelů, jehož dílo je v kontrastu s Ammianovým popisem Hunů jako hrubých barbarů, je byzantský historik Priscus z 5. století, který spolu s dalším diplomatem jménem Maximus navštívil v roce 448 n. l. dvůr Attily. Attilovu rezidenci popsal jako nádhernou. Byla vyrobena z leštěných prken a obklopena dřevěnými ohradami, které nesloužily tolik k ochraně, jako spíše k ozdobě.

Většina dnešních vědců se domnívá, že Hunové pocházeli z Asie, a byli původně považováni za mongolský národ. Před Tacitem pocházejí nejstarší informace o Hunech z čínských zdrojů. Píše se v nich o lidu zvaném Xiongnu, který je často identifikován jako Hunové.

Xiongnu byli volným svazkem kočovných kmenů ze severovýchodní Asie, kteří se v čínských záznamech objevují již v pátém století před naším letopočtem, kdy začali napadat severní území Číny. Na konci 3. století př. n. l. vytvořili Xiongnu velkou kmenovou ligu, která začala ohrožovat čínskou civilizaci. Tato liga vybudovala rozsáhlou říši, která pokrývala většinu dnešní Mongolsko a Sibiř a sahala na západ až k pohoří Pamír ve Střední Asii. Mezi Číňany a Xiongnu vypukla řada válek a nakonec se v roce 51 př. n. l. říše Xiongnu rozdělila na dvě části: východní skupinu, která se podřídila Číňanům, a západní skupinu, která byla vyhnána do Střední Asie.

Studie z roku 2018 publikovaná v časopise Nature zjistila, že z genetického hlediska byli Hunové směsicí východních asijských a západních euroasijských národů. Konkrétně závěry autorů silně naznačují, že Hunové byli potomky národů Xiongnu, které samy o sobě byly heterogenní směsicí různých východních asijských skupin, a že při svém tažení na západ začlenili západní euroasijské národy, jako například Skyty.

Hunové se na scénu evropských dějin dostali zřejmě v druhé polovině 4. století n. l. Když vtrhli do Evropy, brzy narazili na Ostrogóty, z nichž někteří se usadili až na východě v severní části Černého moře. Tyto dvě protichůdné skupiny se střetly v otevřené válce, ale Ostrogóti byli poraženi. Jak Hunové pokračovali v postupu na západ, narazili na Vizigóty, kteří se usadili na území dnešního Rumunska (Římané mu říkali Dácie). Stejně jako jejich východní bratři, ani Vizigóti nebyli pro zkušené hunské válečníky žádným soupeřem; mnoho Vizigótů bylo zabito, zatímco ostatní uprchli na západ a na jih přes Dunaj do území západní i východní římské říše.

Tento západní pohyb hunských národů zahájil to, co historici nazývají „velkým stěhováním národů“ – masový přesun germánských národů na římské území, k němuž došlo přibližně v letech 376 až 476 n. l. Velké stěhování národů hrálo podle Britannicy důležitou roli v germanizaci římské armády a nakonec i v rozpadu Západořímské říše – a později v utváření středověkých království Evropy.

Přibližně od roku 380 do roku 420 n. l. sloužily hunské kontingenty jako žoldnéři v římské armádě, kde si vysloužily děsivou pověst neporazitelných válečníků par excellence. Tato pohodlná dohoda však neměla dlouhého trvání. K významnému rozkolu došlo po roce 420 n. l., kdy Hunové začali uplatňovat svou moc a požadovali od Římanů platby ve zlatě výměnou za to, že nebudou plenit a rabovat římské provincie. K druhému významnému rozkolu ve vztazích došlo v roce 434 n. l., kdy zemřel Rua (také psáno Rugila), vlivný hunský král, který dokázal sjednotit mnoho hunských kmenů do jednoho národa, a na jeho místo nastoupili jeho dva synovci, Bleda a Attila.

Attila zaujal mnohem nepřátelštější postoj vůči Římanům, například požadoval stále vyšší dotace a útočil na provincie západní i východní římské říše, když to bylo v jeho zájmu, a ustupoval, když tomu tak nebylo. Pomocí této metody upevnil velkou říši, kterou udržoval pohromadě pouze silou své osobnosti. Byl brilantním vojenským vůdcem, který inspiroval své armády (které zahrnovaly nejen Huny, ale také Alany, Góty a další). Na vrcholu Attilovy moci se jeho říše podle World History Encyclopedia rozprostírala od Mongolska až po dnešní Francii.

S ohledem na tyto skutečnosti Attila v roce 451 n. l. napadl Západořímskou říši. Attilův útok byl rychlý a zničující, alespoň zpočátku. Rychle postupoval do římské provincie Galie (dnešní Francie, části Belgie a části Německa) a zanechával za sebou spoušť. Vypálil několik měst, včetně dnešních měst Worms, Mainz a Kolín nad Rýnem v moderním Německu, stejně jako Remeš a Amiens v dnešní Francii. Brzy však narazil na velmi schopného římského generála jménem Flavius Aetius (390–454 n. l.).

Flavius Aetius byl brilantní stratég a zručný diplomat a podařilo se mu vytvořit koalici složenou z jeho římské armády a válečníků z vizigótských, franských a burgundských království, aby se postavil proti Attilovým silám. Tato koalice se setkala s Attilovou armádou v roce 451 n. l. v bitvě na Katalánských pláních, nedaleko dnešního Orléans ve Francii, a Attilu porazila.

Attila se stáhl, ale následující rok zaútočil znovu, tentokrát vedl své armády do Itálie a zpustošil poloostrov. Stejně jako v Galii zanechaly Attilovy síly za sebou stopu zkázy, když vyplenily několik římských měst, terorizovaly obyvatelstvo a drancovaly venkov. Attila dokonce ohrožoval Řím, ale město bylo ušetřeno, když se delegace vedená papežem Lvem I. setkala s hunským vůdcem před branami města. Historici nevědí, o čem se vůdci bavili, ale město a jeho obyvatelé zůstali nedotčeni. A pak, z důvodů, které jsou stále neznámé, Attila nakonec opustil Itálii, aniž by dosáhl definitivního vojenského nebo politického cíle. Někteří vědci se domnívají, že v Itálii vypukla morová epidemie nebo že Attilovi prostě došly zásoby. Ať už byl důvod jakýkoli, Attila se vrátil do své pevnosti severně od Dunaje.

V roce 453 n. l. se Attila oženil s novou mladou ženou, ale zemřel během svatební noci. Po Attilově smrti se jeho synové mezi sebou hádali. Mezi různými hunskými frakcemi, které soupeřily o moc, vypukla občanská válka a říše se v pátém století rozpadla. A v bitvě u Nedaa v roce 454 n. l. porazila koalice germánských kmenů vedená Ardarikem, králem Gepidů, hunské síly. Jeden z Attilových synů, Ellac, byl v bitvě zabit a Huni byli fakticky poraženi jako dominantní vojenská a politická síla nejen v Evropě, ale v celé své říši.

Zdroj: Live Science, Who were the Huns, the nomadic horse warriors who invaded ancient Europe?

Moje poznámka

A tak mě napadlo, že minimálně ve značné části Eurasie jsme všichni potomci Hunů. Avšak národy se postupně mísily mezi všemi kontinenty (Antarktida je speciální případ), takže geny Hunů mohou být všude. Jenže i Hunové mají své předky. Nejvíce uznávaná teorie praví, že kolébkou lidské civilizace je Afrika. Takže všichni jsme potomky původních Afričanů.

V Bibli se však dočteme, že na samotném počátku lidského rodu byli Adam a Eva. Na kterém kontinentu žili, v Bibli řeč není. Píše se v ní však, že bydleli v Rajské zahradě jako podnájemníci domácího pána Boha. Porušili však podnájemní řád, v němž bylo psáno, že není dovoleno jíst jablka a naslouchat kecům uklízeče Hada. Domácí pán Bůh jejich podnájem zrušil a vyhnal je do okolní pustiny, v níž ještě nestálo žádné sídliště. Ani perníková chaloupka.

Adam a Eva si s tím však nelámali hlavu, našli si trávu, ulehli do ní, dali si jointa, a pak se věnovali sexuálnímu zabezpečení svého rodu. Takže všichni jsme potomci dvou nepřizpůsobivých narkomanů – Adama a Evy.

15.07.2025, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6