.:: Neviditelný čert ::.

Pobyt ve vesmíru mění strukturu a fungování lidského mozku

rubrika: Populárně naučný koutek

Vědci zjistili, že už několik týdnů strávených na oběžné dráze Země dokáže výrazně změnit strukturu i funkce mozku astronautů. Nejnovější studie odhaluje, jak beztížné prostředí přetváří mozkové komory a co to znamená pro budoucí mise k Marsu. Tyto objevy mohou zásadně ovlivnit plánování dlouhodobých kosmických expedic.

Lucifer

Pobyt v kosmickém prostoru představuje pro lidské tělo extrémní zátěž. Zatímco dopady mikrogravitace na svaly a kosti jsou známé už delší dobu, teprve nedávno se vědci začali podrobněji zabývat tím, co se děje s naším nejdůležitějším orgánem. Tým výzkumníků z University of Florida provedl detailní analýzu mozkových snímků třiceti astronautů, kteří absolvovali mise různé délky.

Výsledky ukázaly něco překvapivého: mozkové komory se během pobytu mimo Zemi výrazně zvětšují. Tento efekt je viditelný už po relativně krátkých misích trvajících několik týdnů. Studie, která byla publikována v odborném časopise Scientific Reports, přináší dosud nejpodrobnější pohled na to, jak beztížné prostředí mění anatomii mozku.

V pozemských podmínkách gravitace zajišťuje, že mozkomíšní mok proudí přirozeně od hlavy směrem dolů. Ve stavu beztíže se však tento systém dostává do nerovnováhy. Tekutina se hromadí v horních částech těla, což vede k redistribuci tlaků uvnitř lebky. Právě tato změna je zodpovědná za expanzi mozkových komor. Jedním z klíčových objevů je skutečnost, že mozek potřebuje značně dlouhou dobu k návratu do původního stavu. Analýza snímků pořízených po návratu astronautů na Zemi odhalila, že proces normalizace může zabrat až tři roky. To má zásadní důsledky pro plánování budoucích misí.

Zvláště zajímavé je zjištění, že pokud astronaut absolvuje další let do vesmíru dříve, než se jeho mozek plně zotavil z předchozí mise, nedochází k dalšímu výraznému zvětšení komor. Přestože strukturální změny jsou dobře zdokumentované, vědci stále nemají jasno v tom, jak tyto modifikace ovlivňují mentální výkon astronautů. Dosavadní testy neprokázaly jednoznačné zhoršení kognitivních funkcí, ale ani výrazné zlepšení.

Výzkumníci zaznamenali určité variace v rychlosti zpracování informací a v motorických dovednostech, ale tyto změny nejsou konzistentní napříč všemi účastníky studií. Každý jedinec reaguje na pobyt v kosmu individuálně, což komplikuje vytváření obecných závěrů.

Cesta k Marsu by podle současných odhadů trvala minimálně šest až devět měsíců v jednom směru. Astronauti by tedy strávili v prostředí mikrogravitace více než rok, pravděpodobně i dva až tři roky, včetně pobytu na povrchu rudé planety a zpáteční cesty. Takto dlouhá expozice beztížnému stavu by mohla mít mnohem závažnější důsledky než mise na oběžnou dráhu Země. Vědci proto zdůrazňují nutnost dalšího výzkumu zaměřeného na dlouhodobé efekty a možnosti jejich prevence či zmírnění.

Výzkumný tým nyní zkoumá různé přístupy, jak by bylo možné negativní dopady minimalizovat. Mezi diskutované možnosti patří: Speciální cvičební programy zaměřené na udržení tlaku mozkomíšního moku; Umělá gravitace vytvářená rotací kosmické lodi; Farmakologická podpora regulace tekutin v těle; Pravidelné monitorování pomocí přenosných zobrazovacích zařízení. Některé z těchto metod jsou zatím pouze teoretické, jiné se už testují v pozemských simulátorech. Vytvoření účinné ochrany mozku bude klíčové pro úspěch budoucích meziplanetárních misí.

Domnívám se, že ambiciózní představa začít v nejbližších letech budovat na Měsíci základnu, která se časem změní v město, se jen tak hned neuskuteční. Důvodů je několik, jak bylo řečeno v předchozím textu. V současné době řešíme války na Ukrajině či v Íránu, hrozí ekonomická krize, máme problémy s energetickými zdroji, různí ideologičtí či náboženští fanatici degradují lidskou kulturu a v čele dvou největších mocností jsou paranoidní osobnosti, přičemž ten v Rusku je jakousi kopií Adolfa Hitlera.

A s tímhle chceme stavět základnu na Měsíci, posléze i na Marsu a později vyrazit i k nejbližším hvězdám? S raketami na chemický pohon, které se plouží kosmickým prostorem jako nějaká rachotina ze starých filmů a s nimiž jsou problémy udržovat v chodu Mezinárodní vesmírnou stanici? A přitom se začínáme vracet tak nějak do středověku.

Člověk ještě není a nejspíš dlouho nebude jak fyzicky, tak psychicky připravený na delší pobyt ve vesmíru. V naší galaxii bezpochyby existují vyspělé civilizace, které se dokáží přemísťovat vesmírem mnohem efektivnějším způsobem a jejich tělesná schránka je k tomu přizpůsobena. V roce 2012 jsem tady citoval z románu 3001: Poslední vesmírná odysea od Arthura Charlese Clarka. Tady je výňatek:

Říkejme jim Prvorození. Třebaže se ani zdaleka nepodobali lidem, byli přesto z masa a krve a při pohledu do hlubin kosmu je jímala bázeň i úžas a doléhalo na ně osamění. A jakmile nabrali sil, začali se rozhlížet po druzích mezi hvězdami. Na svých průzkumných cestách se setkávali se životem v bezpočtu podobách a sledovali průběh jeho vývoje na tisících různých světů. Přečasto vídali jiskřičky rozumu slabounce zablikat a pak opět pohasnout v propastech vesmírné noci. A v celé Galaxii nenalezli nic drahocennějšího nad myšlení. Snažili se uchránit i sebemenší jeho výhonek. Stali se rozsévači na hvězdných lánech. Zasévali, někdy i sklízeli. A čas od času, bez hněvu i lítosti, se nevyhnuli ani pletí.

Avšak éra strojového bytí rychle pominula. Ve svém neutuchajícím hledačství se naučili uchovávat poznatky v samotné struktuře prostoru, vtělovat navěky své myšlenky do mřížek znehybnělého záření. Proměnili se tak posléze v čistou energii. Jen prázdné schránky, které odvrhli, se v bezduchém tanci smrti na tisících světů ještě chvíli zachvívaly, než se posléze rozpadly v prach.

Stali se pány Galaxie, po libosti teď mohli volně putovat mezi hvězdami nebo jako lehounká mlha pronikat do sebemenších skulin prostoru. Třebaže se však takto osvobodili od tyranie hmoty, nezapomněli zcela na svůj původ, na ono teplé bahno dávno zaniklých moří, z něhož vzešli. A jejich obdivuhodné nástroje zatím neúnavně pracovaly dál a střežily osud pokusů započatých před tolika věky.

Jenomže teď už nebyly vždy zcela poslušny příkazů svých tvůrců. Podobně jako veškerá ostatní hmota nebyly ani ony zcela imunní vůči nahlodávání Časem a jeho trpělivou, ani na okamžik nelenící služkou Entropií. A někdy začínaly objevovat i vyhledávat své zcela vlastní cíle.

Zdroje: