.:: Neviditelný čert ::.

Fotografická a eidetická paměť

rubrika: Populárně naučný koutek

Eidetická paměť, známá také jako fotografická paměť a totální vybavování, je údajná schopnost vybavit si obraz z paměti s vysokou přesností – alespoň na krátkou dobu – poté, co jej člověk viděl pouze jednou a bez použití mnemotechnické pomůcky. Ačkoli se termíny eidetická paměť a fotografická paměť běžně používají zaměnitelně, existují i rozdíly. Eidetická paměť označuje schopnost vidět objekt několik minut poté, co již není přítomen, a fotografická paměť označuje schopnost vybavit si stránky textu, čísla nebo podobné věci ve velkých detailech. Pokud se tyto pojmy rozlišují, je eidetická paměť údajně vyskytována u malého počtu dětí a obecně se nevyskytuje u dospělých, zatímco existence skutečné fotografické paměti nebyla nikdy prokázána.

Lucifer

V eidetické paměti má člověk ve své paměti téměř věrný mentální obraz nebo fotografii události. Eidetická paměť se však neomezuje pouze na vizuální aspekty paměti a zahrnuje sluchové vzpomínky i různé senzorické aspekty napříč řadou podnětů spojených s vizuálním obrazem. Příklady lidí s pamětí podobnou fotografické jsou vzácné. Eidetická představivost je schopnost zapamatovat si obraz s takovým množstvím detailů, jasnosti a přesnosti, že je to, jako by byl obraz stále vnímán. Není dokonalá, protože podléhá zkreslením a doplňkům a vokalizace narušuje paměť.

„Eidetikové“, jak se nazývá člověk, který tuto schopnost má, uvádějí živý doobraz, který přetrvává v zorném poli, přičemž se zdá, že jejich oči skenují obraz tak, jak je popsán. Na rozdíl od běžné mentální představivosti jsou eidetické obrazy promítány externě, vnímány jako „tam venku“ spíše než v mysli. Živost a stabilita obrazu začnou mizet během několika minut po odstranění vizuálního podnětu. Lidé s eidetickou pamětí si údajně dokážou uchovat vizuální obraz v mysli s takovou jasností, že ho dokážou dokonale nebo téměř dokonale popsat.

Naproti tomu fotografickou paměť lze definovat jako schopnost vybavit si stránky textu, čísla nebo podobné věci ve velkých detailech bez vizualizace, která je s eidetickou pamětí spojena. Lze ji popsat jako schopnost krátce se podívat na stránku s informacemi a poté si je dokonale zpaměti recitovat. Existence tohoto typu schopnosti nebyla nikdy prokázána.

Eidetická paměť se obvykle vyskytuje pouze u malých dětí, protože u dospělých prakticky neexistuje. Hudmon uvedl: „Děti mají mnohem větší schopnost eidetické představivosti než dospělí, což naznačuje, že vývojová změna (například osvojení jazykových dovedností) může narušit potenciál pro eidetickou představivost.“ Eidetická paměť byla zjištěna u dvou až deseti procent dětí ve věku od šesti do dvanácti let. Existuje hypotéza, že osvojování jazyka a verbální dovednosti umožňují starším dětem myslet abstraktněji, a proto se méně spoléhají na vizuální paměťové systémy. Rozsáhlý výzkum neprokázal konzistentní korelace mezi přítomností eidetické představivosti a jakýmkoli kognitivním, intelektuálním, neurologickým nebo emocionálním měřením.

Několik dospělých mělo fenomenální paměť (ne nutně obrazovou), ale jejich schopnosti také nesouvisejí s úrovní jejich inteligence a bývají vysoce specializované. V extrémních případech, jako jsou případy Solomona Šereševského a Kima Peeka, mohou paměťové dovednosti údajně bránit sociálním dovednostem. Šereševský byl vyškolený mnemonista, nikoli eidetický memorista, a neexistují žádné studie, které by potvrzovaly, zda Kim Peek měl skutečnou eidetickou paměť. Podle Hermana Goldstina si matematik John von Neumann dokázal z paměti vybavit každou knihu, kterou kdy přečetl.

Vědecký skeptický autor Brian Dunning v roce 2016 zhodnotil literaturu na téma eidetické i fotografické paměti a dospěl k závěru, že „chybí přesvědčivé důkazy o tom, že eidetická paměť u zdravých dospělých vůbec existuje, a neexistují žádné důkazy o tom, že fotografická paměť existuje. Mnoho z těchto výzkumných prací však prostupuje společným tématem, a to, že rozdíl mezi běžnou a výjimečnou pamětí se zdá být v míře.“

Aby se jednalo o fotografickou nebo eidetickou paměť, musí vizuální vzpomínka přetrvávat bez použití mnemotechnických pomůcek, talentu experta nebo jiných kognitivních strategií. Byly hlášeny různé případy, které se na těchto dovednostech spoléhají a mylně se připisují fotografické paměti. Příklad mimořádných paměťových schopností připisovaných eidetické paměti pochází z populárních interpretací klasických experimentů Adriaana de Groota o schopnosti šachových velmistrů zapamatovat si složité pozice šachových figurek na šachovnici. Zpočátku se zjistilo, že tito experti si dokázali vybavit překvapivé množství informací, mnohem více než neexperti, což naznačuje eidetické dovednosti.

„Mnoho lidí věří, že naše paměť funguje jako videorekordér, že přesně zachycuje realitu, že si ji dokonale uchovává,“ říká Gabrielle Principe, vývojová psycholožka na College of Charleston v Jižní Karolíně. Aby tuto myšlenku vyvrátila, má pro své studenty jednoduchý úkol: Nakreslete si z paměti halíř. Nikdo to nedokáže. Někteří vzácní lidé, většinou děti, tvrdí, že mají to, čemu se říká eidetická představivost, neboli schopnost vyvolat si mentální obrazy objektů i poté, co byly odstraněny z dohledu. Tyto obrazy však nejsou dokonalé a jsou stále dočasné. I když existují výjimečné vzpomínky, každý zapomíná. A to není chyba.

Ve skutečnosti si lidský mozek nedokáže uchovat všechno. „Kdybychom to udělali, žili bychom ve velmi přeplněném prostředí,“ říká Simona Ghetti, vývojová psycholožka na University of California, Davis. Náš mozek by nevěděl, které vzpomínky upřednostnit, což by ovlivnilo naši schopnost vybavit si události nebo detaily, na kterých záleží, oproti nedůležitým detailům. Schopnost vybavovat si vzpomínky na zážitky obvykle začíná kolem 3 let, ačkoli většina raných vzpomínek se nakonec ztratí. „Vždycky se najde někdo, kdo si myslí, že si pamatuje průchod porodními cestami,“ říká Ghetti. Tato tvrzení se však při pečlivém zkoumání často rozpadají.

Vzpomínky, kterých se držíme, jsou úzce spjaty s náladou. Ty dobré zlepšují náladu, zatímco pravidelné vybavování si špatných vzpomínek může zhoršovat stavy, jako je deprese nebo úzkost. „Na negativní věci zapomínáme rychleji než na pozitivní,“ říká Principe. A to „je pro nás emocionálně dobré,“ říká Principe. Máme také sklon zapomínat zážitky, které neodpovídají našemu vnímání sebe sama, dodává. „Pokud si myslíme, že jsme laskaví a optimističtí, pokud existují chvíle, kdy jsme tam nebyli, máme tendenci je zapomínat.“ Ani uchované vzpomínky nejsou dokonale zachované fotografie. Mohou být chybné nebo naprosto falešné.

Vybavování vzpomínek zahrnuje aktivaci skupin nervových buněk v různých částech mozku, jako je hipokamp, každý usazený blízko ucha; prefrontální kortex, směrem k přední části mozku; a mozeček v zadní části. „Někdy se chytíme špatné věci,“ říká Principe. „Chytíme se toho, co nám někdo řekl, chytíme se snu, chytíme se něčeho, co jsme si představovali. A někdy se tyto ostatní kousky začnou zdát skutečné.“ I lidé, kteří mají vzácnou schopnost pamatovat si své vlastní zážitky v extrémních detailech – nazývanou vysoce nadprůměrná autobiografická paměť – se mohou dopustit chyb.

„Většinou jsou tyto falešné vzpomínky docela neškodné,“ říká Ghetti. Možná si někdo nesprávně vzpomene, že vyprávěl svému partnerovi vtipný příběh, když ho ve skutečnosti vyprávěl své matce, nebo se to stalo jen v jeho fantazii. Pokud se však jedná o vzpomínku na zločin, chyby mohou znamenat rozdíl mezi tím, zda bude někdo poslán do vězení, či nikoli. I když bychom si v těchto případech přáli mít fotografickou paměť, je to právě zapomínání, které uvolňuje místo pro vzpomínky, které máme. A i když jsou hrany rozmazané časem, „nostalgie je úžasná,“ říká Principe. „Miluji to, že si stále můžu vzpomenout na své děti a že ony mohou být stále miminka, když si je chci v hlavě vybavit.“

Zdroje: