.:: Neviditelný čert ::.

Jak dlouho může člověk ve skutečnosti žít?

rubrika: Populárně naučný koutek

Sto let je věk, kterého se dožije jen malá část lidí. Co kdyby však lékaři jednou dokázali odstranit většinu nemocí a dalších problémů, kvůli nimž lidské tělo stárne a nakonec přestane fungovat? Vědci se pokusili spočítat, kde by pak mohla být jeho hranice. Člověk by ani v takovém případě zřejmě nežil věčně. V našich buňkách se totiž od narození postupně hromadí drobné změny v DNA a těm se zatím nedokážeme úplně vyhnout. Nový výpočet ukazuje, že právě ony by jednou mohly rozhodnout o tom, jak dlouho lidské tělo vydrží.

Lucifer

Historie hledání elixíru života je stejně stará jako samotná touha člověka uchovat si věčné mládí a dožít se vysokého věku. Z mnoha historických pramenů se dovídáme, že někteří lidé opravdu žili na naše poměry velice dlouho. Snaha o nalezení elixíru mládí se však táhne celou historií lidstva a nevzdává se jí ani současná věda. Ve starých rukopisech a alchymistických foliantech byly nalezeny stovky zaručených receptů, jak toho dosáhnout. Snaha o nalezení elixíru mládí se však táhne celou historií lidstva a nevzdává se jí ani současná věda.

Posledním hitem mezi elixíry mládí je rapamycin. Když v sedmdesátých letech minulého století hledali výzkumní pracovníci farmaceutických firem nové producenty antibiotik, zavítali někteří z nich až na Velikonoční ostrov, osamocený kousek země uprostřed vod Tichého oceánu, na kterém vznikla jedna z nejpodivuhodnějších civilizací. Ze vzorku bahna sebraného vykultivovali půdní aktinomycetu Streptomyces hygroscopicus, mikroorganismus podobný bakteriím. Z něj byl pak získán makrocyklický lakton, který jeho objevitelé nazvali podle domorodého jména ostrova Rapa Nui – rapamycin.

Zpočátku byl rapamycin považován za účinné protiplísňové antibiotikum, ale praktickému uplatnění bránila jeho vysoká toxicita. V roce 1991 byla objevena imunosupresivní aktivita rapamycinu a ta se pak stala jeho nejdůležitější vlastností, využívanou ve farmakologii. Nejnovější studie ukázaly, že rapamycin, lék používaný dosud k potlačování imunity při transplantaci orgánů, dokáže také významně prodloužit život. Zájemce o dlouhověkost, kteří by toho chtěli dosáhnout pomocí rapamycinu, je však třeba varovat. Jeho imunosupresivní účinek by mohl jejich život naopak výrazně zkrátit.

Z nedávných statistik vyplývá, že se nejrychleji rozrůstá věková skupina stoletých lidí. Jaké je tajemství dlouhého a zdravého života? Jednu z odpovědí lze možná nalézt v přítomnosti glutationu – malé, leč velmi účinné molekuly, která se tvoří v každé buňce lidského těla. Ačkoli glutation není tak známý jako jiné, častěji zmiňované živiny, například vitamin C a E, rozhodně se jedná o zázračnou molekulu. Badatelé zjistili, že průměrná aktivita glutationu je u stoletých lidí výrazně vyšší než u těch mladších. Několik studií dospělo k závěru, že vysoká hladina glutationu souvisí se zvýšeným přežitím.

Na světě bylo a je spousta lidí, kteří se dožili i více než sto let, aniž by byli vystaveni těžkým chorobám. Jak je to možné? Něco se skrývá v genetické výbavě, důležitější však je rozumná životospráva. Tito lidé se vyhýbají nezdravým potravinám, nepřejídají se, jí pomalu jednoduchá přírodní jídla a ráno začínají nevelkou porcí něčeho lehkého. Nemusí se zajímat o doplňky stravy v podobě pilulek, dodržovat přísnou dietu a nemusí být ani vegetariány. Zároveň je třeba i ve vysokém věku udržovat duševní aktivitu. Zůstat zvědavý, číst knížky a eventuálně něco plodného spisovat, chodit na procházky, zajímat se o přírodu a hodně se smát. Nejde jen o jídlo, ale i o rytmus, jednoduchost a radost. Následují výtažky ze dvou zdrojů.

Jak se píše ve studii zveřejněné v červnu 2026 ve vědeckém časopise npj Aging, vědci si pro svůj výpočet představili krajní situaci. Co kdyby se podařilo odstranit ostatní příčiny stárnutí a zůstal pouze jeden problém – postupné změny DNA v našich buňkách? Odborně se jim říká somatické mutace, název je však složitější než samotný princip. Nejde o genetické změny, které zdědíme po rodičích. Vznikají během našeho vlastního života. Když se buňka dělí, musí zkopírovat svou DNA, tedy jakýsi návod, podle něhož funguje. Při kopírování se občas objeví drobná chyba. Většina člověku nijak neublíží, během desítek let se jich však může nahromadit velké množství.

Vědci spočítali, co by se dělo, kdyby právě tyto změny byly hlavním zbývajícím omezením lidského života. Podle různých variant jejich modelu vycházel střední věk přežití přibližně na 146 až 194 let. Jinými slovy, za stanovených podmínek by se polovina sledované teoretické populace dožila vyššího věku a polovina nižšího. Neznamená to, že se lidé v budoucnosti budou běžně dožívat 150 nebo 190 let. Jde o matematický výpočet pro svět, ve kterém bychom dokázali odstranit další příčiny stárnutí. Takový svět zatím neexistuje.

Jednotlivé části našeho těla navíc nestárnou stejně. Některé buňky organismus dokáže poměrně dobře nahrazovat novými, u jiných je to mnohem obtížnější. Citlivé jsou například neurony, tedy nervové buňky, které tvoří základ našeho mozku a nervové soustavy. Podobný problém představují buňky srdečního svalu. Jejich schopnost obnovy je velmi omezená, takže poškození vznikající během dlouhého života nelze jednoduše napravit tím, že tělo starou buňku vymění za novou.

Jiná situace je například v játrech, která mají mimořádnou schopnost obnovy. Právě rozdíly mezi orgány jsou důvodem, proč není možné jednoduše říci, že celé lidské tělo má jeden přesný „datum spotřeby“. Výpočet vědců ukázal, že samotné hromadění změn DNA by mohlo délku života výrazně omezit, i kdybychom si dokázali poradit s řadou dalších problémů spojených se stářím. Slabým místem by nakonec mohl být orgán, jehož buňky už nedokážou dál správně pracovat.

Ve studii se objevuje ještě mnohem vyšší číslo. V nejkrajnějších matematických výpočtech vycházela maximální délka života mezi 210 a 557 lety, podle toho, jak vědci nastavili vzájemné souvislosti mezi jednotlivými orgány. Právě tady je nutné čísla správně číst. Vědci netvrdí, že člověk může žít 557 let. Neobjevili člověka takového věku ani léčbu, která by něco podobného umožňovala. Jde o krajní výsledek matematického modelu vytvořeného za podmínek, které jsou dnes nereálné. Do výpočtu navíc nevstupují všechny procesy, které během stárnutí probíhají. Skutečný lidský organismus je podstatně složitější. Jednotlivé orgány se navzájem ovlivňují a problém v jednom z nich může postupně poškodit další části těla.

Proč tedy nestačí jednou vymyslet lék proti stárnutí? Protože stárnutí není jediný proces. V těle současně probíhá řada různých změn. Jednou z nich je například zkracování telomer. Pod tímto názvem si můžeme představit ochranné konce našich chromozomů, trochu podobné plastovým koncovkám na tkaničkách. Při dělení buněk se telomery postupně zkracují. Když jsou příliš krátké, buňka už se nemůže normálně dělit a fungovat jako dříve.

Další roli mají mitochondrie. Jde o drobné části uvnitř buněk, jejichž hlavním úkolem je vyrábět energii potřebnou pro jejich fungování. S věkem se jejich činnost může zhoršovat. Existují také senescentní neboli zestárlé buňky. Ty se už přestaly dělit, přesto v těle zůstávají a mohou uvolňovat látky ovlivňující okolní tkáně. K tomu se přidává dlouhodobý mírný zánět organismu a řada dalších změn, které vědci při studiu stárnutí sledují.

Skutečnost je zatím od dvousetletých lidí hodně vzdálená. Jak uvádí Guinness World Records, nejvyšší spolehlivě doložený věk člověka stále drží Francouzka Jeanne Calmentová. Narodila se 21. února 1875 ve francouzském Arles a zemřela 4. srpna 1997. Žila přesně 122 let a 164 dní. Rozdíl mezi skutečnými 122 lety Jeanne Calmentové a teoretickými hodnotami nové studie je tedy obrovský. Právě proto autoři svůj výpočet nepředkládají jako předpověď toho, jak dlouho budou žít naši potomci.

Právě množství různých procesů vysvětluje, proč 146, 194 ani 557 let nemůžeme označit za nově objevenou hranici lidského života. Nová studie zkoumá především jeden dílek celé skládačky – změny DNA, které se v našich buňkách během života postupně hromadí. Pokud by vědci do podobných výpočtů dokázali přesně zahrnout všechny ostatní příčiny stárnutí, čísla by mohla vypadat úplně jinak. Zatím nevíme ani to, zda vůbec existuje jeden přesný věk, přes který se lidský organismus za žádných okolností nedostane.

Zdroje: