.:: Neviditelný čert ::.

Čtvrtý rozměr ve vědě, filosofii, literatuře a umění I

rubrika: Populárně naučný koutek

Tři prostorové rozměry nám evidentně nestačí. Přidával se minimálně čtvrtý a supestrunoví matematičtí mágové dospěli až k jedenácti, někteří to zkusili ještě s větším počtem. Jak se s tím vypořádala filosofie, literatura a umění?

Lucifer

H. G. Wells napsal několik povídek, v nichž centrálním motivem byla čtvrtá dimenze. Jeho Podivuhodný případ Gottfrieda Plattnera z roku 1886 vypráví o člověku, který odejde do čtvrté dimenze a vrátí se s prohozenou levou a pravou stranou. S alegorií dvourozměrných bytostí k vyložení představy čtvrtého rozměru přišla řada autorů už před Abbottem. V Anglii například matematik James Joseph Sylvester použil této metody v populárním článku, v němž cituje z biografie velkého matematika Gausse, kde se o tehdy už zesnulém matematikovi říkalo, že odložil řešení několika geometrických otázek do té doby, než bude mít lepší vhled do problému čtvrté a více dimenzí. Jiným matematikem, jenž popularizoval dvourozměrné bytosti, byl Charles Dodgson, známý světu pod svým pseudonymem Lewis Carroll, autor Alenky v říši divů a Ve světě za zrcadlem. V roce 1865 uveřejnil povídku Dynamics of a Parti-cle, ve které popsal milostný příběh mezi dvojicí lineárních jednookých zvířat pohybujících se na rovinné ploše.

Koncem roku 1870 se objevila značně neblahá aplikace čtvrté dimenze, když německého fyzika a astronoma Johanna Karla Friedricha Zöllnera, jenž ve své každodenní práci (výstižnější by bylo "každonoční") objevil metodu přesného měření jasu hvězd, okouzlilo americké médium Henry Slade. Na seancích, které Slade pro Zöllnera a další pořádal, předváděl magické triky - rozvazoval uzel na provaze, aniž se ho dotkl, odstraňoval předněty z uzavřené nádoby a podobně - které zdánlivě neměly vysvětlení, pokud by se mu nepodařilo nějak proniknout do čtvrté dimenze. Stejně jako mnozí jeho následovníci Zöllner odložil vědecký skepticismus a naletěl na Sladeovy triky. Zöllnerovo okouzlení Sladem a okultismem výstižně ukazuje - tak jako Alenčina touha proskočit zrcadlem - že si lidé vždy přáli v dodatečné rozměry věřit. Že sníme o jakémsi místě mimo svět naší smyslové zkušenosti, místě lepším, nebo alespoň jiném.

Část této touhy pramení z toho, že když věda popisuje fungování světa kolem nás, nezaobírá se něčím jako jeho "cílem", takže i ti, kdo lnou k vědeckým principům, mohou shledávat svůj pohled na realitu neúplným. Pro Zöllnera a další znamenal jen ten samotný fakt, že věda další rozměr přinejmenším dovoluje, byť neexistuje žádný přímý důkaz jeho existence, že je zde prostor pro svět účelu, spirituální svět. Tato dychtivost se nepochybně pojí s všudypřítomností náboženství v lidském vědomí. Potřeba skrytého boha, který řídí vesmír naší zkušenosti a přitom existuje vně tohoto vesmíru, a vysněného "lepšího světa", kam bychom se mohli dostat po smrti, je částí tužeb po něčem transcendentním, tužeb, které vyzařují i ze 14 000 let starých jeskynních kreseb ve Francii.

Spojování duchovní říše s něčím podobným dalšímu rozměru se ve skutečnosti objevilo alespoň dvě století před Zöllnerem. Už v roce 1671 hovořil cambridgeský filosof Henry More o tom, že duchové jsou čtyřrozměrní. Zavedl dokonce pseudovědeckou veličinu "hutnost", jež se lišila u těl mrtvých a živých lidí. Živí nesli hutnost vyšší, byla však nepozorovatelná, protože její "tloušťka" byla ve čtvrtém rozměru.

O století později přišel s variací na toto téma švédský vědec, lingvista, teolog a mystik Emanuel von Swedenborg. Napsal více jak padesát prací přírodovědeckých - týkajících se fyziky, chemie, mineralogie i matematiky - a teologických. Pozoruhodná kombinace jeho důvtipu, duchovních vzletů a mystických vizí (jež mohly být symptomy skryté schizofrenie) měla obrovský vliv na generace spisovatelů od Johanna Wolfganga Goetha po Henryho Jamese. V polovině svého života opustil vědecká bádání a věnoval se věštectví a duchovnu. Možná však díky jeho vědeckému zázemí nacházíme v jeho díle snahu užívat vědy k odůvodnění duchovních jevů. Jmenovitě tvrdil, že lidstvo existuje ve dvou paralelních světech, materiálním a spirituálním. Ten spirituální je osídlen anděly a zemřelými lidmi. K dílům z vizionářské periody Swedenborgova života patří i jeho latinsky psaný spis Svět ve vesmíru, kde tvrdil, že na Měsíci žijí inteligentní tvorové, kteří mluví břichem řečí, jež zní jako říhání.

V době vydání Roviny se značná část anglikánského duchovenstva chopila s novým zápalem představy čtvrté dimenze v souvislosti s duchovními jevy. Její postoj se zrcadlí v knize Alfreda Taylora Schofielda Jiný svět z roku 1888. Píše se v ní: "Docházíme tedy k závěru, že vyšší svět než náš je nejen myslitelný, nýbrž i pravděpodobný, zadruhé, že takový svět může být chápán jako svět o čtyřech dimenzích, a zatřetí, že duchovní svět souhlasí ve svých tajemných zákonech (...) ve svém zázračném zjevu (...) se zákony, jazykem a požadavky čtvrtého rozměru."

Čtvrtý rozměr nejenže působil exoticky, on nabízel i řadu možností, jak obejít vazby poutající naši existenci, a tím i osvobodit mysl od únavných trampot třírozměrného žití. Co když nám cesta do jiné dimenze dovolí návrat do našeho třírozměrného světa v jiném čase? Umožní to cestování v čase tam a zpět? A co mimosmyslové vnímání a telepatie? Je snad možné prostřednictvím čtvrté dimenze nějak vnímat jevy, jež bychom jinak vnímat nemohli? Co Bůh, svět duchů a možná i světy mimozemských civilizací? Kolik andělů může ve čtvrté dimenzi tančit na špendlíkové hlavičce? Ve 20. století se všechny podobné nápady staly oblíbenou krmí literatury, spekulací a víry.

Zdroj: Lawrence M. Krauss, Skryté za zrcadlem