Neviditelný čert

Umělecká škola, ke které patřili snad nejvlivnější malíři a sochaři 20. století, započala měnit samu definici umění. Stačí se jen letmo podívat na Picassova Muže s houslemi (1911 - 1912), a hned si uvědomíme, že se vynořil nový způsob pohledu na svět. Už jeho rané Avignonské slečny (1907) se svými pokroucenými tvářemi jsou počátkem charakteristického rysu dalšího Picassova díla - zachycování různých perspektiv částí postavy do jediné roviny malby.

Lucifer

Říká se, že obraz má cenu tisíce slov. Co když však slova selžou úplně, jak tvrdil autor vědecko-fantastických děl Gaston de Pawlowski? Charles Hinton strávil značnou část svého života snahou naučit jiné, jak získat schopnost představit si čtyřrozměrné objekty, jak se to - alespoň jak věřil - podařilo jemu. Připomeňme si jádro jeho metody, kterou převzali i všichni následovníci, A. Čtverce nevyjímaje: zachytit různé třírozměrné projekce čtyřrozměrného objektu, který se ve čtyřrozměrném prostoru různě natáčí. Můžeme nabarvit šest stěn krychle a ukazovat různé barvy, které se objeví, vždy když ji otočíme o 90. stupňů, a tím pochopíme nejen to, co znamená krychle, ale i co znamená rotace v třírozměrném prostoru. Podobně můžeme doufat, že si vybudujeme představu čtyřrozměrného světa na základě různých projekcí čtyřrozměrných objektů, například teseraktu.

Podobnost mezi Hintonovým přístupem k teseraktu a Picassovým zacházením s jeho modely je pozoruhodná. Není v tom však více než jen jednoduché prostorové operace? Picasso rozhodně nic takového netvrdil. Jeho výrok: "Maluji věci tak, jak si je myslím, ne tak, jak je vidím," odráží spíš protest proti omezením kladeným standardní perspektivou než snahu interpretovat vyšší dimenze. Mohli bychom říct, že tak jako Vincent van Gogh bojoval proti tyranii barvy, Pablo Picasso a jeho současníci George Braque, Juan Gris, Jean Metzinger, Max Weber a Marcel Duchamp se bili za osvobození z tyranie prostoru. Přesto ale byl konečný cíl matematiků a umělců podobný: přinutit nás k tomu, abychom oprostili svou mysl z tyranie prostoru.

Picasso byl produktem intelektuálního kvasu opojných dnů 20. století a to se odrazilo i na kubistické revoluci, jejíž vůdčí postavou se stal. Kroužek umělců a spisovatelů v Bateau-Lavoir na Montmartru, kde se kubismus zrodil, diskutoval o řadě v té době žhavých témat, mezi něž patřily i extradimenze. Kubismus se zrodil ze zpochybnění tradičního pohledu na svět; pokud by existence vyšší dimenze mohla podpořit jeho snahu vytáhnout novou skrytou realitu z přírody, tak tím lépe. Samí autoři, kteří se o kubismu rozhodli psát - Jean Metzinger, Guillaume Apollinaire, některé jim blízké osobnosti francouzské literární scény, jako například Alfred Jarry, a především muž, kterého moderní mysl nejvíce spojuje s tímto aspektem hnutí, Marcel Duchamp -, popisovali rozsáhle vztah mezi kubismem a čtvrtou dimenzí. Některá jejich srovnání byla na úrovni poezie, jiná však přímo vyslovená.

Všimněme si, co prohlásil Duchamp v jednom pozdním rozhovoru o motivaci k jednomu ze svých nejznámějších děl představujících vícerozměrnou realitu, Nevěsta obnažovaná svými mládenci, dokonce, zvanému též Velké sklo, vzniklému v letech 1915 - 1923:

Co nás v té době zajímalo, byl čtvrtý rozměr... Pamatuji se na člověka, který se jmenoval tuším Povolowski? Byl to vydavatel, v Bonapartově ulici... Napsal nějaké články popularizující čtvrtou dimenzi... V té době jsem se každopádně snažil číst věci od Povolowského, který vysvětloval měření, přímky, křivky apod. To se mi honilo v hlavě, když jsem pracoval, i když jsem téměř nikdy nevkládal do Velkého skla nějaké výpočty. Prostě jsem přemýšlel o představě projekce neviditelné čtvrté dimenze, něčeho, co očima nemůžeme vidět.

Nicméně jeho poznámky k Velkému sklu obsahují podstatné odkazy na matematickou diskusi čtvrtého rozměru, včetně spisů Poincarého. Duchamp se sice tvářil, že měl o těchto myšlenkách jen letmou vědomost, ale například poznámka "Poincarého vysvětlení n-rozměrného kontinua pomocí Dedekindových řezů představujících n-1rozměrné kontinuum není špatné" ukazuje na hloubku jeho zájmu. Je ovšem zajímavé, že přes úzkostlivé úsilí pokusit se zobrazit projekci čtvrté dimenze - kterého vedlo více než jiné umělce k důkladnějšímu studiu matematiky s tím spojené - se Duchamp později od vědeckého postoje distancoval: "Nevedla mě k tomu láska k vědě", říkal, "naopak, spíše jsem se snažil vědu diskreditovat, mírně, lehce, nepodstatně. Ironie však zde byla."

Pro Duchampa i pro kubisty, právě tak jako pro jejich literární současníky, útoky na třírozměrný euklidovský prostor něco rozvracely, a proto byly zajímavé. Čtyřrozměrný prostor Minkowského a čtyřrozměrný prostor, který Hinton promítal do třírozměrného, jsou ploché, nemají křivost. Na malbách tohoto období nelze najít nějak vyjádřenou snahu jít za Euklida, snad s výjimkou Duchampova artefaktu 3 stoppages (3 zastavení) a některých pozdějších pokroucených krajin Salvadora Dalího. V litaratuře a kubismu však najdeme hojné zmínky o neeuklidovské geometrii. V jednom z prvních esejů věnovaných kubismu, Du Cubisme z roku 1912, jeho autoři, Albert Gleizes a Jean Metzinger, výslovně říkají: "Pokud bychom měli spojovat prostor malířů s nějakou geometrií, museli bychom odkázat na neeuklidovskou geometrii vědců."

Můžeme říct, že u tohoto malířského proudu šlo o rebelii proti perspektivě, jednomu z charakteristických znaků našeho třírozměrného světa. Zakřivený prostor, kde se světelné paprsky pohybují po křivkách, poskytuje jednu možnost, jak perspektivu zdeformovat. Jinou možností je ovšem zobrazit několik pohledů s různou perspektivou současně a té metodě dávali kubisté přednost. Duchamp, matematicky nejvzdělanější příslušník rodící se školy, zužitkoval jak neeuklidovskou tématiku, tak mnohonásobnou perspektivu. To mu nakonec dovolilo dostat se v umění dále a stát se stát prvním z moderních konceptuálních umělců.

Osvobození, které se dosáhlo opuštěním třírozměrné perspektivy, bylo omamné, některými umělci však mohlo být přijato na základě chybného porozumění vědeckým výsledkům té doby. Možná, že Einstein, notorický antiautoritář, použil slova relativita s poťouchlou tanou myšlenkou - slovo však s sebou nese řadu problémů a od samého počátku teorie relativity lákalo a láká dosud k nesprávnému výkladu, že podle ní mizí všechno absolutní a že i pravda je relativní a závislá na pozorovateli. Ve skutečnosti speciální relativita svazuje prostor a čas do jedné entity, prostoročasu, ale události v prostoročase mají absolutní charakter. Speciální teorie relativity nemá ani moc společného s neeuklidovskými myšlenkami, které v té době okouzlovaly řadu spisovatelů i umělců, o nichž se pak v retrospektivě soudí, že jí byli ovlivněni.

Přes nejasnosti v chápání správné povahy čtyřrozměrného vesmíru a záměny pojmů neeuklidovské geometrie s dodatečnou dimenzí je pozoruhodné předvídavé využívání těchto koncepcí v literárním a uměleckém světě na počátku 20. století. Splývání myšlenek i jazyka v různých disciplínách je prostě důsledkem toho, že když tvořiví lidé přemýšlejí o stejném problému, byť z různých hledisek, často se shodnou na svém přístupu k němu. Ještě zajímavější shodou je možná skutečnost, že první konkrétní vědecká představa o existenci další prostorové dimenze nevznikla zobecněním plochého prostoročasu Minkowského, nýbrž jako pokus rozšířit Einsteinovu obecnou teorii relativity, tedy postavení mostu mezi zakřivenou geometrií a dodatečnou dimenzí, o čemž náhodou uvažovala i řada kubistických umělců.

Zdroj: Lawrence M. Krauss, Skryté za zrcadlem

19.04.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0