Neviditelný čert

Rozvoj technologie a výdaje na jeho urychlení zjevně nelze zastavit, průmysl chce prosperovat, a to nakonec není možné bez závažných zásahů do ekosystému, bez ničení. Problémem není stroj, nýbrž člověk, který ve svém vývoji zaostal na úrovni doby kamenné a chce mít možnost ukojit své pudy okamžitě, tady a teď, bez ohledu na případné následky. A tak se dnes, v době, kdy exponenciálně roste objem informací, spotřebního zboží a šílení, scvrkává dnešek.

Lucifer

Již dávno nelze ignorovat nárůst vědeckých poznatků a vědecké produkce. Podle hodnověrných odkazů bylo dosud publikováno přes 10 000 000 vědeckých pojednání a v současné době ročně vychází asi v 30 000 vědeckých časopisech kolem 600 000 nových pojednání (čísla odpovídají 80. letům minulého století). V novější době zaznamenal počet vědeckých časopisů a knih exponenciální růst a existují výpočty, které potvrzují, že vědecká informace rostla v minulých staletích poměrně konstantně s exponenciálním přírůstkem 6 - 7%, takže dnes lze hovořit o skutečné záplavě odborné literatury. Objem vědeckých publikací se za každých padesát let vždy zdesetinásobil.

S tímto obrovským nárůstem vědění, stupňující se vědeckou produktivitou a přibývajícím množství aktivních vědců však souvisí několik zásadních otázek. Zřetelně se zde projevuje fenomén "scvrkávání dneška". Ohromná produkce vědění vede spolu se závratným množstvím publikací k tomu, že dnes je význam každého dílčího vydání vnímán jen po kratičkou chvilku, a potom zas rychle upadá v zapomnění. Druhý problém spočívá v tom, že už není v silách žádného člověka přečíst a pochopit třeba jen zlomek publikované vědecké literatury, nemluvě o tom, že by měl možnost ověřovat pravdivost jejího obsahu a výpovědí. Můžeme sice říci, že dnes jsou na každou oblast specialisté a že odborník na molekulární biologii přece není nucen číst publikace o fyzice elementárních částic (a naopak). Specialisté se kontrolují navzájem, každý čte knihy a pojednání ze svého oboru, a tak je to v pořádku.

Proto zde ani tolik není problém, co lze číst a kolik toho přečíst, jako spíše o samou produkci a zvláště o význam vyprodukovaného. Rakouský filosof E. Oeser vidí ve vědeckém vývoji nepochybné involuční tendence, pro jejichž popis má též pádná slova: Knoflíky mocných přístrojů dnes mnohdy ovládají slaboduché osoby; zrychlující se vědecká komunikace proudí mělkými kanály; vznikají teorie na jedno použití a vědecké poznatky se brzy znehodnocují; pro vědce a jeho práci je k dispozici už jen málo času. V současnosti je opravdu možné hovořit nejen o involuci, ale též o inflaci vědění, takže se mezi konzumenty vědeckých poznatků šíří i všeobecná nejistota. Jak si má čtenář, který se chce dovědět, proč hyne les, vysvětlit, že se k příčinám tohoto jevu vyjadřuje tolik protichůdných teorií? Na vědecké poznatky by přece mělo být spolehnutí.

Leckdo si však podstatu vědy vykládá mylně a nepostřehl, že předmětem vědy není přinášet jediné a věčné pravdy. Většinou se také přehlíží fakt, že ve vědě, mezi vědci vládne konkurence, a pokrokovost jedné teorie se měří podle toho, kolika jiným teoriím zakroutila krkem. Potíž je ovšem v tom, že zatímco botanikové se snaží vyhrát v konkurenčním boji s ekology, entomology a chemiky, umírající les se stále blíží svému konci. A když konečně ta jediná správná teorie všechny ostatní teorie o příčinách vymírání lesů zardousí, má to za sebou už i ten les.

Dalším nebezpečím jsou tendence, jež se rodí ze skeptického postoje vůči vědě: Hledá se útočiště ve všemožných pseudovědeckých a pseudonáboženských, iracionálních myšlenkových systémech, které důvěřivcům slibují modré z nebe, protože - na rozdíl od vědy - dávají jedinou a věčnou pravdu. Bez vědeckých poznatků se totiž neobejdeme, protože problémy způsobené samotnou vědou nelze paradoxně vyřešit jinak, než zase jen za pomoci vědy. Avšak o to jsou involuční procesy v současné vědě nebezpečnější. Jenže pravým nebezpečím, kterým involuce vědy hrozí, je okolnost, že se věda může obrátit proti svému tvůrci, člověku, a s využitím svých poznatků lidstvo zničit. Dostačujícím důkazem může být fakt, že se mnoho vědních oborů a vědců přímo či nepřímo podílí na neustálém zdokonalování ničivé vojenské mašinérie.

Problém, s nímž jsme konfrontováni, spočívá vlastně v tom, že vědeckotechnicky podmíněné chápání pokroku trpí nedostatkem základních antropologicko-etnických pravidel. Jinými slovy, pokrok nelze hodnotit pouze podle množství, které věda vyprodukuje. O skutečném pokroku bychom pak mohli mluvit toliko v případě, že by se s vědeckými poznatky rozvíjely také rozum a moudrost, mravnost a odpovědnost. To se ale neděje. Naopak, s růstem vědecké produkce se zvětšuje naše bezradnost, rozestupuje se propast mezi proveditelným a obhájitelným.

Věda a technika se nám vzdalují, ztrácíme schopnost odlišit relevantní poznatky od irelevantních, životně důležité výsledky vědeckého bádání od takových, jež život ohrožují. A bylo by naivní si myslet, že výsledky vědecké práce jsou neutrální. Řada vědeckých pracovišť si hned na začátku výzkumu klade za cíl budoucí poznatky aplikovat a leckterý "nevinný" výzkum v nenápadně vyhlížející oblasti se ubírá tajnými cestičkami k praktickému využití, ze kterého pak jde na člověka hrůza.

Zdroj: Franz M. Wuketits, Přírodní katastrofa jménem člověk

Tuhle knížku jsem objevil teprve minulý týden v neděli, ale volně zde ocitovaná pasáž říká téměř totéž, co si už nějakou dobu myslím. O publikační inflaci a zároveň i její devalvaci jsem tady už někde psal, ale nemůžu to najít. Možná to bylo jenom v podobě komentáře pod některým příspěvkem. O mačkání čudlíků slaboduchými osobami jsem svým způsobem psal tady: Čudlík; Šílenství doby II; Šílenství doby III; Mobily; Mobilománie; Pane, pojďte si hrát. V některých poznámkách či komentářích jsem rovněž zmiňoval ujíždějící rychlík vědeckotechnické revoluce, který je podobně rychle provázen kulturní a mentální degenerací jejích konzumentů.

Myslím, že by si to měli uvědomit především vědci a svůj skvělý mozek začít zaměstnávat i tím, že si na této planetě nemohou jen hrát.

18.05.2011, 01:34:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4