Involuce vědy (zpětný vývoj) je jen zvláštním aspektem všeobecné involuce naší kultury. Bezradnost v etické sféře se netýká pouze výsledků vědeckého bádání. V atmosféře všeobecné stísněnosti se dál šíří světem, kde se vše odvíjí rychleji a přítomná chvíle se pořád zkracuje. Lucifer
Tak jako věda produkuje četné jednorázové teorie, které pak bez povšimnutí končí na obří skládce lidského vědění, produkují hory informačního odpadu například i právníci. Neexistuje oblast lidského života - od pohlavního aktu až po smrt -, kterou by snaživí kutilové, vymýšlející stále nové zákony, ještě neupravili nějakým právním předpisem. Ostatně v té džungli zákonů a nařízení se už nevyznají ani právníci, většinou jde o věc interpretace a výkladu. Morálku, právo a spravedlnost tak stále častěji nahrazuje formální hnidopišství; otázka, zda se něco stalo právem či neprávem, markantně ustupuje do pozadí před otázkou, zda nějaký úřední spis splňuje všechny náležitosti formálně předepsaného úředního postupu. Spousty zákonů, předpisů a nařízení patří od samého začátku na právní smetiště. Avšak pozor: Přesně to je situace, kdy se stát může za každou cenu pokusit strhnout na sebe moc. Morálka a právo ve vývoji hominidů vznikly proto, aby životu a přežití ve skupině daly jistá pravidla, a původně tudíž měly jasně daný biosociální smysl. Pocit spravedlnosti a přání jednotlivce žít ve společnosti, která je podle něho spravedlivá, je biologická realita, vyplývající z lidské přirozenosti. Tomu jsou však už zákonodárci na hony vzdáleni: Hodnoty se redukují na normy, a ty zas na text zákonů, jež nikdo nemůže číst a jejichž aplikovatelnost na konkrétní život lidí je mnohdy víc než diskutabilní. Tak nová ale tato situace přece jenom nebude, protože si na ni naříkal již Voltaire. Svým břitkým perem tenkrát poznamenal: Zákony, jež by přece měly být jasné jako aritmetika a geometrie, jsou většinou neprůhledné jako dělenka (druh slovní hádanky). Pramení to z neschopnosti přesně formulovat a zejména z nepříliš pronikavého úsudku. Smutným důkazem toho je skutečnost, že téměř všechny procesy vycházejí z výkladu zákonů, které jak žalobce tak obhájce i soudce chápou vždy jinak. Kdyby tedy pokrok existoval, nebyla by se situace od Voltairových dob změnila aspoň trochu k lepšímu? Nebyli by zákonodárci učinili alespoň pokus vyjádřit své pojetí práva a bezpráví, své paragrafy méně zakuklenými, jednoznačnějšími slovy? A pokud jde opět o vymoženosti naší vědeckotechnické civilizace, nesmíme zapomínat, že tato civilizace sice tato očekávání, jež do ní kdysi vkládali její průkopníci, už v mnoha dílčích oblastech předstihla, ale že cena, kterou je za to třeba zaplatit, je mnohem vyšší, než se předpokládalo. Poprvé v dějinách lidstva jsme dosáhli stadia, kde může dojít k chybám, které už nelze napravit. Chyby, které moderní civilizace může napáchat, jsou nenapravitelné katastrofy, z nichž si již nelze vzít ponaučení. Rychlý rozvoj vědeckotechnické civilizace má ale ještě další aspekty, které jasně mluví o jeho ceně a nutí nás, abychom se s myšlenkou pokroku rozloučili. Jako se nám totiž díky moderní agrární technice na jedné straně podařilo markantně zvednout výnosy zemědělského hospodaření, tak jsme na straně druhé touž technikou zase poškodili životní prostředí. A jako medicína umí prostřednictvím důmyslné techniky prodloužit člověku život, tak dovede prodloužit i utrpení; s využitím produktů farmaceutického průmyslu je sice schopna tišit bolest, ale zároveň mění lidský organismus v chemickou skládku. A jako jsme si technikou obecně usnadnili každodenní život, tak se současně podílíme na tom, že se z naší planety stává obří skladiště odpadu. Dnešní situace je tak povážlivá proto, že se nám již nedostává naděje na nalezení východiska, kterou měly starší civilizace i přes všechny katastrofy, jež způsobily. Staré cykly vzestupu a zániku lidských kultur byly možné, neboť se týž proces mohl vždy zopakovat na jiném místě Zeměkoule. Jenže dnes se ekologické systémy ničí globálně. A my již nemůžeme zabránit globální katastrofě. Jen nenapravitelní fantastové si za tohoto stavu mohou myslet, že nějaké východisko se vždycky najde, že se člověk bude moci uchýlit na jiné planety a tam vybudovat novou civilizaci. A dokonce i v případě, že by to v brzké době bylo proveditelné, nebyl by život třeba na takové Venuši právě povzbudivý. Zánik naší civilizace již nemůže mít přechodný charakter a jakýkoliv další vývoj bude vyloučen. Je pochopitelné, že tato představa většinu z nás netěší a že se upíná k iluzím. Zdroj: Franz M. Wuketits, Přírodní katastrofa jménem člověk
20.05.2011, 01:45:00 Publikoval Luciferkomentářů: 0