Neviditelný čert

Při zjišťování stáří jednoho a téhož předmětu metodou radiokarbonového datování se často dojde k různým výsledkům. Také nejsou ojedinělé nevěrohodné výpočty. V časopisu Science je zaznamenána datace skořápky jednoho měkkýše. Pomocí radiouhlíkové metody bylo určeno její stáří na dva tisíce tři sta let. Vadou na kráse však bylo, že byl měřen ještě živý exemplář. V jiném případě bylo stáří ulity jednoho živého hlemýždě stanoveno na dvacet sedm tisíc let.

Lucifer

Sporná metoda radiokarbonového datování je založena na principu rozpadu radioaktivního uhlíku a vynalezl ji v roce 1947 Willard Libby. Všechny živé bytosti přijímají do svého oběhu při látkové výměně malé množství radioaktivních izotopů uhlíku (C). Izotop ¹⁴C je produkován ve vyšších vrstvách atmosféry silným kosmickým zářením, reagujícím s izotopem dusíku ze vzduchu a rozptyluje se ve vzdušném obalu Země. Tento izotop se přestává vstřebávat ve chvíli smrti každého tvora. Radioaktivní atomy nashromážděné v těle do okamžiku úmrtí se pak rozpadají v určitých časových úsecích, jež známe pod pojmem poločas rozpadu, který pro ¹⁴C obnáší pouhých pět tisíc sedm set třicet let. Po dvakrát tak dlouhé době, v tomto případě tedy po jedenácti tisících čtyřech stech šedesáti letech, činí množství izotopu už jen 25 % výchozí hodnoty. Zdvojnásobíme-li dobu na necelých dvacet tři tisíc let, pak obnáší zbývající množství izotopu původně nashromážděné v těle už pouhých 6.25 %. To je hodně nedostatečné, když uvážíme, že koncentrace izotopu ¹⁴C v těle je už sama o sobě poměrně nepatrná.

Nelze tedy stanovit stáří v časovém úseku dvaceti tisíc a více let ani přibližně, protože podíl zbylých izotopů se pohybuje v řádu procent. Při této metodě zřejmě už nepatrné odchylky při měření množství izotopů vedou k příliš velkým výsledným nepřesnostem. Radiouhlíková metoda tedy přináší celkem užitečné výsledky s desetiprocentní odchylkou jen pro období posledních pěti tisíc let, pro delší časové úseky se drasticky snižuje množství měřených
izotopů a blíží se k nule.

Byly vyvinuty ještě další měřicí metody. Známá je kupříkladu dendrochronologie (datovací metoda zjišťování stáří počítáním letokruhů). Srovnávají se různě tlusté prstence na příčném řezu kmene a řadí se k sobě letokruhy různě starých stromů, takže získáváme údajně jakýsi kalendář šířek letokruhů, zahrnující souvislý časový úsek dlouhý asi deset tisíc let. Tato metoda, kterou příznivci teorie ledových dob označují za bezchybnou, však patří k nejnepřesnějším datovacím metodám. Můžeme vůbec považovat za prokázanou skutečnost tvrzení, že se v minulosti vždy vytvořil pouze jeden kruh za rok, jak je nám v současné době prezentováno?

Ještě nepřesněji se určuje stáří v mladší minulosti naší Země pomocí warw. Tyto páskovité jíly uložené v jednom roce vodou z tajících ledovců mají spolu se zbarvením vápence podle ročního období poskytovat absolutně přesné hodnoty stáří v posledních deseti tisících letech. Tato metoda vychází prostě z předpokladu, že se za rok usadila jedna vrstva jílu. Pokud však došlo k celosvětové potopě, jen v tomto časovém úseku různé přívalové vlny vytvořily postupně nesčetné jílové vrstvy. Období dlouhá několik tisíciletí se tedy mohou takto smrsknout možná na jeden den. Tato metoda otvírá dveře dokořán svévoli a nahodilosti.

Podobně lze uvažovat o všech ostatních datovacích metodách, jako je třeba „magnetostratigrafie založená na paleomagnetismu magnetických a sedimentových hornin“. Tímto postupem lze údajně datovat stáří v dobách před více než padesáti tisíci lety. Ani v tomto případě neznáme míru tvorby za jeden časový úsek a intenzitu magnetismu na Zemi v okamžiku tuhnutí horniny. Všechny popsané darovací metody jsou nepřesné, protože prostě nevíme, jak různé místní podmínky v minulosti vládly. A stále znovu se pomocí Darwinových a Lyellových teorií postupného vývoje snažíme promítat dnešní konstantní poměry do dávných dob.

Uran 235 má poločas rozpadu 4.5 miliardy let, a to údajně odpovídá přibližnému stáří Země. Posledními rozpadovými členy radioaktivní řady uranu 238 jsou polonium 218, 214 a 210. Posléze vznikají stabilní izotopy olova. Tyto tři izotopy polonia ale mají poločas rozpadu pouhé 3.10 minuty, 164 mikrosekund a 138.4 dní. Na základě těchto kratičkých dob rozpadu by ale mohlo být polonium uzavřeno v hornině (a v současné době prokázáno) pouze jako dceřiný produkt původního uranu. Polonium je výlučně článkem uranové řady, a proto nemůže existovat samo o sobě a nezávisle! Kdyby svět vznikal pomalu a stejně pomalu se zpevňovala prahornina, polonium, nacházející se ve volné přírodě mimo radioaktivní rozpadové řady, by se muselo velmi rychle rozplynout ve vzduchu a nedalo by se prokázat.

Proces rozpadu radioaktivních atomů netrval miliardy let, nýbrž proběhl velice rychle, jako řetězová reakce ve velmi krátkém časovém úseku. Výpočet datování musí být tudíž chybný, protože předpokládá normální pomalý průběh zánikového záření uranu nebo thoria za ideálních neměnných podmínek trvajících po celou dobu existence Země. Malé samostatné izotopy polonia každopádně svědčí o nám neznámé přírodní radioaktivitě. Velmi krátké doby rozpadu těchto atomů dokazují, že zemská kůra tvrdla rychle.

V uranovém dole v gabunském Oklu bylo nalezeno ve volné přírodě vysoce radioaktivní plutonium. Tento prvek však lze vyrobit pouze uměle – ostřelováním neutrony v jaderném reaktoru. V nám známé přírodě nemůže řetězová reakce proběhnout samovolně, protože v ní nelze dosáhnout potřebného kritického množství. Nicméně věda tvrdí o tomto úžasném nálezu, že jde o atomový reaktor náhodně přírodou vytvořený. Aby proběhla odpovídající reakce, musel nastat enormní tlak, jakého lze dosáhnout pouze v hloubce 10 000 m a níže. Protože obdobně jako v jaderných elektrárnách je zapotřebí rovněž chlazení, je vyloučeno, aby něco takového proběhlo náhodně v přírodě, vycházíme-li z běžné představy rovnoměrně se vyvíjející Země.

Za předpokladu velké celosvětové katastrofy si lze výskyt plutonia v přírodě snadno vysvětlit, neboť během potopy panovaly vysoké teploty, obrovský tlak a našlo se i dost vody na chlazení. V této souvislosti pak jsou pochopitelné i ojedinělé nálezy různých izotopů polonia. Když čedič tvrdne, přijímá magnetizaci a orientaci, závislé na magnetickém poli Země. Hornina roztavená při vyšší teplotě než 580 °C je naproti tomu antimagnetická. Protože paleomagnetická šetření prokázala v rozsáhlých oblastech často několikrát převrácenou polaritu, muselo se stejně často změnit magnetické pole Země: ze severního pólu se stal jižní a obráceně. Horniny s obrácenou polaritou jsou často magnetizovány mnohokrát silněji, než by to dokázal způsobit normální magnetismus Země.

Magnetické pole ovlivňující Zemi zvenčí – při přiblížení planety či oblaku obsahujícího železo – vyvolává v povrchových vrstvách zeměkoule elektrické jevy. Tento tepelný proces zřejmě mohl roztavit horninu, když jej provázela vulkanická činnost. Jestliže nastal v několika fázích zánik světa provázený zmíněnými jevy, lze prokázat také měnící se polarity ve vychladlých horninových vrstvách. Elektromagnetické jevy mají kromě toho dodatečný účinek. Mohly ještě urychlit hydraulické ztuhnutí roztavené horniny, která tak ztvrdla ze vteřiny na vteřinu.

Zdroj: Hans-Joachim Zillmer, Darwinův omyl

09.06.2011, 00:53:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0