Neviditelný čert

Jednotlivé náboženské tradice se samozřejmě co do důležitosti připisované činnostem, jež k náležitému uctívání kultu patří, poněkud liší, nicméně četnost, s níž se setkáváme s důrazem na prožitek fyzické bolesti či stresu (případně obojího současně), je nanejvýš pozoruhodná.

Lucifer

Jedná se např. o půst, tanec či jiné rytmické pohyby (příkladem může být rytmické kývání se zepředu dozadu u ortodoxních židů modlících se u Zdi nářků v Jeruzalémě), mnohokrát opakované pohyby u věřících, kteří se modlí s růžencem či používají jiné modlitební pomůcky, sebemrskačství a bolestivé úkony ukládané poutníkům (např. když po kolenou, jeden stupeň za druhým, zdolávají jednotlivá zastavení křížové cesty či nekonečné hodiny zcela nehybného spočívání vsedě v nanejvýš nepohodlných pozicích, jež věřícím ukládá buddhistická či jogínská tradice), bolestivé a stresující iniciační rituály mnoha kmenových společenství, společný zpěv (zejména ony tak typické prodlužované hluboké tóniny či mohutné hymny charakteristické pro spíše evangelickou součást křesťanské tradice), rytmicky se opakující zpěv plný emocí, jímž se vyznačuje qawwali, tradiční islámské náboženství súfí, nekonečné hodiny v uzamčených celách věnované bohoslužbám, vyčerpání v důsledku rychlého sledu protichůdných emocí provázejících kázání nejlepších charizmatických vůdců ... a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Neustálý stres, jemuž je tělo v těchto případech vystaveno, není sice nijak silný, avšak jeho podnět k vyplavování endorfinů je mimořádně účinný. Na rozdíl od nervových systémů, jež mají na starost kontrolu bolesti (a pomáhají nám zvládnout silnou, ostrou bolest způsobenou skutečným zraněním), endorfiny mají zcela nezastupitelné místo právě v situacích, kdy jsme stresu vystaveni dlouhodobě. Skutečný důvod k vděčnosti tak mají např. běžci maratonu - nebýt endorfinů, nejspíše by pro bolest a vyčerpání do cíle nedoběhli. Tento přírodní doping je pravděpodobně jakousi poslední vzpruhou, díky níž pak sportovci chytnou takzvaně "druhý dech", což je něco, s čím je zcela jistě důvěrně obeznámen každý, kdo se vytrvalostnímu běhu věnuje.

Ani těm, kteří propadli joggingu, a den co den s železnou pravidelností vybíhají, aby zdolali svou obvyklou dávku kilometrů a vystavujíce své tělo mírnému, pravidelnému stresu, dali si pořádně do těla, není třeba tento jev nejspíše nijak zvlášť přibližovat. Pravidelnost, s níž tak činí, vede po určité době doslova k závislosti - stačí jednou vynechat a dostaví se (ačkoli v mírné formě) ony charakteristické abstinenční příznaky, které tak dobře znají všichni drogově závislí, jimž občas nezbude, než se bez své denní dávky obejít - nervozita, podrážděnost a vnitřní neklid, kterých se nezbaví, dokud si znovu "nešlehnou".

A tak jako by podoba náboženských rituálů současně vypovídala i o záměru - člověka takzvaně "nakopnout" - dodat mu více jistoty, že si s tím nevyzpytatelným světem a leckdy poněkud nesnadným soužitím s bližními (a to je pravděpodobně neméně důležité) bude umět poradit. Nicméně je možné, že endorfiny, jež v průběhu těchto rituálů naše tělo zaplavují, podněcují k větší aktivitě i imunitní systém a představují tak jakousi přímou prevenci před nemocemi a zraněním. Nabízí se zde vcelku zajímavá paralela k onomu nekonečnému pochodování z jedné strany na druhou, které tak často vídáme u zvířat v zoologických zahradách. Lidé jej kdysi připisovali určitému stereotypu, jímž se život zajetí vyznačuje - ukázalo se však, že slouží ke stimulaci endorfinů. Ať už je tomu jakkoli, uvězněným zvířatům snad jejich nelehký osud alespoň trochu ulehčuje.

V každém případě se s praktikami založenými na tomto principu setkáváme natolik často, že se pro některé sekty postupem času staly doslova středobodem existence. Nejznámějším příkladem je zcela jistě hnutí flagelantů, které vzniklo v roce 1260 v italské oblasti Perugia. Uskupení čítající na 50-500 kajícníků pochodovalo městy a vesnicemi, u každého kostela se zastavilo - načež se všichni příchozí začali bičovat a poskytli tak jejich obyvatelům strhující, dokonale synchronizovanou a emocemi nabitou podívanou, která pak často končila tím, že se k nim houfně přidávali bohatí i chudí bez rozdílu. V důsledku silné bolesti či dokonce zranění však hnutí ze zcela pochopitelných důvodů nemělo nijak dlouhého trvání. Nicméně v letech 1347-48, kdy se Evropou prohnala černá smrt, nabralo doslova druhý dech a stalo se jakýmsi zoufalým, avšak zcela nesmyslným pokusem o všeobecné odčinění hříchů, v jejichž důsledku - jak se tehdy předpokládalo - tato pohroma lidstvo postihla - tedy alespoň do té doby, než se ukázalo, že tyto potulné skupinky kajících se hříšníků šíření moru napomáhají a brány měst se před nimi začaly zavírat.

Dalším příkladem mohou být sekty, jako např. chlystové (zastánci principu sebemrskačství) či skopci (mrzačení sebe sama) v pravoslavném Rusku, jež stav náboženského vytržení navozovaly prostřednictvím fyzické bolesti, kterou si jejich příslušníci sami dobrovolně působili. Ani sekta skopců vyznávající sebeobětování (v případě žen v podobě odstranění prsou) tak nemohla mít dlouhého trvání. Naopak chlystové, kteří se objevili již v 60. letech 14. století, žili jako jakási polokacířská sekta v rámci pravoslavné církve ještě za Rasputina (onoho "šíleného mnicha" spojeného s pádem dynastie Romanovců), který se s nimi v 90. letech 19. století setkal při své návštěvě věrchoturského kláštera.

Abychom však nenabyli dojmu, že ostatní náboženské tradice zůstaly tohoto jevu ušetřeny - islámské sekty dervišů na středním východě jsou v podstatě určitou obdobou téhož. Každoroční šíitské rituály na počest mučednictví Imáma Husajna a jeho rodiny ve městě Kerbela jsou vskutku nepřehlédnutelným příkladem. Během těchto oslav si krutý osud, jenž Husajna v roce 680 postihl, připomínají zástupy mužů, kteří si v doprovodu plačících, hlasitě naříkajících žen v pravidelných intervalech přejíždějí noži po obnažené hrudi nebo si zraňují záda těžkými biči, dokud jim nezačne téct krev.

V mnoha ohledech však nejsou takto navozované účinky endorfinů pro shromážděný dav ničím jiným než jakousi cenou útěchy. Naopak, těm, kteří tyto útrapy podstupují, se může dostat mnohem větší odměny. Je tomu zhruba patnáct let, co neurovědec Andrew Newberg spolu s antropologem Eugenem d'Aquili přišli na to, že mozek jedinců, kteří si umí onen vypjatý stav náboženského vytržení (dostavující se např. ke konci meditace) navodit, vykazuje zcela specifický způsob aktivace. Z naskenovaných snímků levé hemisféry je patrné výrazné snížení aktivity v oblasti spodního temenního laloku (zodpovědné zejména za způsob, jímž vnímáme svou polohu prostoru) - v oblasti pravé hemisféry naopak výrazný nárůst aktivity všeobecně (využité však v poměrně nepatrné míře).

Na základě těchto důkazů dospěli tito vědci k závěru, že dokonale synchronizovaná duševní činnost (tak jak ji známe u mystiků, ať už je jejich náboženství jakékoli), umožňuje těm, kteří tyto techniky praktikují, vyřadit z činnosti určité množství neuronových spojů v zadní části temenního laloku (přibližně v oblasti nad levým uchem a za ním). Jakmile se tyto spoje ocitnou mimo kontrolu ostatních částí mozku, začnou vysílat impulzy, které po průchodu limbickým systémem dospějí k hypotalamu - ten aktivuje jakousi smyčku zajišťující zpětnou vazbu mezi ním, přední kůrou mozkovou (zodpovědnou za naši pozornost a již zmíněné vyřazení neuronových spojů v temenním laloku) a temenním lalokem. V průběhu tohoto procesu dochází k naprostému uzavření spojů, jejichž prostřednictvím vnímáme svoji polohu v prostoru - následuje prudký nástup jakési extáze (často v podobě záblesku, jenž nás doslova oslepuje) navozující pocit naprosté svobody a dokonalé splynutí s nekonečným Bytím. Skutečnost, že se tomuto svazku neuronů (v oblasti temenního laloku) dostalo pojmenování "centrum Boha" ("god spot"), je tedy vcelku pochopitelná.

Vysvětlení, k němuž již zmínění vědci dospěli, však nemusí být zcela přesné. Podstatná je zde totiž především skutečnost, že součástí onoho je hypotalamus jako takový. Jako hlavnímu dodavateli endorfinů do mozku totiž - jakousi shodou okolností - náleží zcela nezastupitelné místo v našem vyprávění o opiu a právě jemu. Okamžik, kdy nás uprostřed meditace s takovou prudkostí zaplaví onen blahodárný pocit nicoty; tak nemusí být ničím jiným, než nám již tak dobře známým vzedmutím se hladiny opioidů. Důležitou součástí jejich objevu je však i skutečnost, že téhož účinku můžeme dosáhnout i sami prostřednictvím jakési duševní stimulace.

Zajímavé také je, že onen záhadný stav (kdy je naše mysl doslova zaplavena oslnivým světlem a naše duše s pocitem naprostého klidu a splynutí s Bohem opouští tělo a pomalu se nad ním vznáší), v němž se v takovém okamžiku ocitáme, je zcela totožný se zkušeností v okamžiku, kdy se blížíme smrti. V tomto případě se však podle všeho jedná o důsledek naprostého nedostatku kyslíku v mozku. Jako vysvětlení již zmíněných náboženských technik tak přichází v úvahu i možnost, že se ti, kteří je praktikují, naučili podobný stav v mozku (či dokonce v jeho vybraných klíčových oblastech) vyvolávat zcela vědomě.

Zdroj: Robin Dunbar, Příběh rodu Homo

Poznámka: Tohoto stavu se mi podařilo zcela vědomě dosáhnout za minulého režimu, když jsem se snažil vyhnout vojenské službě, protože mi po dokončení vysoké školy hrozily díky vyloučení z vojenské katedry dva roky základní služby. Zpočátku se dařilo a byl jsem hospitalizován v psychiatrické léčebně. Nakonec jsem stejně neunikl, podařilo se mi však podobným způsobem zkrátit službu na deset měsíců ];-)

07.07.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0