.:: Neviditelný čert ::.

Teorie mysli

rubrika: Populárně naučný koutek

Následující jednoduchý test můžete dát každému dítěti: Sára a Anna jsou panenky. Sára má míč. Položí jej pod polštář na židli. Potom z místnosti odejde. Zatímco je pryč, Anna vyjme míč zpod polštáře a schová jej do krabice s hračkami na druhé straně místnosti. Po nějaké chvíli se Sára do místnosti vrátí. Kde si Sára myslí, že je míč?

Lucifer

Přibližně do čtyř let bude odpověď dítěte čistě instinktivní: "Sára si myslí, že míč je v krabici s hračkami." V tomto věku ještě dítě neumí rozlišovat mezi vlastním povědomím o světě a tím, co si myslí ostatní. V rozmezí čtyř až čtyř a půl roku však v chápání dítěte dochází k rychlému rozvoji. Starší dítě už na naši otázku odvětí, že Sára si myslí, že míč je pod polštářem ... "ale já vím, že není". V této fázi si už dítě uvědomuje, že domněnka někoho jiného se nemusí shodovat s jeho vlastní, a ví (nebo se alespoň domnívá), že není správná. Toto stadium nazýváme "teorie mysli", neboť dítě už instinktivně chápe, že svou mysl mají i jiní lidé a v mnohém se jejich vlastní mysli podobá. Tento způsob chápání někdy nazýváme "čtení mysli" či "mentální uvědomování" a je pozoruhodnou a velmi důležitou součástí lidské psychiky.

Testy tohoto typu se nazývají "testy falešné domněnky". V současné době už podobných testů existuje spousta. Jeden z nich je například "test s lentilkami". Spočívá v tom, že dítěti ukážete trubičku od bonbónů a zeptáte se: "Copak je asi uvnitř?" Odpověď nebude nijak překvapivá: "Lentilky." Následuje sejmutí víčka a zjištění, že v trubičce jsou tužky. Poté ji znovu zavřete a dítěti řeknete: "Teď přivedu tvého kamaráda Honzíka. Co myslíš, že asi řekne, když se ho zeptám, co je uvnitř?" Dítě mladší čtyř let zcela jistě odvětí "tužky", neboť v tomto věku ještě není schopno rozlišovat mezi úsudkem, který si o situaci utvořilo samo, a tím, co si může myslet někdo jiný; dítě starší než čtyři a půl roku už bude správné odpovědi mnohem blíž.

Podobné testy se postupně staly měřítkem vývoje u dětí ohledně jejich schopnosti usuzovat na duševní stav jiných jedinců. Jejich úspěšné zvládnutí je ve vývoji dítěte určitým zlomem, neboť svědčí o tom, že jeho mysl už obsáhne i imaginární svět, který není fyzicky přítomen. Může se tak ponořit do her, které jsou pro malé děti tak typické - do her "na něco" a představovat si, že panenka je opravdu živá a může sát z kousku hadříku či kojenecké láhve. Může se se svou panenkou účastnit čajových dýchánků a předstírat, že v prázdné konvici je skutečně čaj, nalévat jej do šálků a poté jej z - evidentně prázdného - šálku pít.

V tom spočívá ono velké tajemství vývoje, neboť tuto schopnost si dítě na svět nepřináší. U kojenců a batolat je přístup k okolnímu světu jednoznačně určen jejich vlastními zkušenostmi. Neumí si zkrátka představit, že by mohl být jiný, než skutečnost zprostředkovaná jejich vlastními vjemy. Tato schopnost jim ještě chybí. A protože si nedokáží představit, že skutečnost jejich vlastní zkušenosti nemusí odpovídat, nemohou ani v nejmenším předpokládat, že někdo jiný - ať už dítě či dospělý - může onu skutečnost vnímat způsobem naprosto odlišným. Není proto divu, že schopnost obelhat druhého, jež je na jakémsi průniku do mysli druhého založena, je víceméně doménou dospělých.

Před několika desetiletími zavedli filosofové, kteří se zabývali zákonitostmi lidské mysli, termín "intencionalita", jímž označují duševní stavy provázející uvědomělé procesy, jako jsou domněnky, touhy či záměry. Termín vyjadřuje skutečnost, že jsme si vědomi procesů, jež v naší mysli probíhají. Intencionalitu si můžeme představit jako hierarchicky uspořádané stavy sestávající z různých domněnek. Vezmeme-li si např. počítač, lze jej z tohoto hlediska považovat za jednotku s nulovou intencionalitou, neboť si procesů, které v něm probíhají není vědom. Dalším příkladem nulové intencionality mohou být některé živé organismy, jako jsou bakterie (a pravděpodobně i některé druhy hmyzu).

U většiny organismů, u nichž se vyvinul mozek, však už můžeme předpokládat, že jsou si obsahu své mysli vědomy: "ví", že mají hlad, a "uvědomí si", že poblíž v křoví číhá nepřítel. O takových organismech můžeme říci, že mají intencionalitu prvního stupně. Intencionalitou druhého stupně pak rozumíme schopnost odhadnout domněnky jiného jedince - je jakýmsi kritériem pro teorii myslí (ToM). Jana se domnívá, že Sára si myslí, že její míč je pod polštářem. V Janině mysli dochází ke dvěma procesům (sama se něco domnívá a zároveň odhaduje, co se děje v Sáře) - lze tedy říci, že předpokladem teorie mysli je intencionalita druhého stupně.

Zdroj: Robin Dunbar, Příběh rodu Homo