Neviditelný čert

Lidská mysl je však schopna mnohem lepších výkonů. Všeobecně se má za to, že u dospělých jedinců lze předpokládat maximálně pátý či šestý stupeň intencionality: Petr se domnívá [1], že si Jana myslí [2], že Sára chce [3], aby Petr předpokládal [4], že Jana chce [5], aby Sára věřila [6], že míč je pod polštářem.

Lucifer

Zdaleka ne každý dospělý jedinec je schopen podobný řetězec myšlenek sledovat - na jeho konci je už stupeň intencionality natolik vysoký, že udržet s ním krok není vůbec snadné Řešení běžných situací totiž většinou nevyžaduje vyšší než druhý stupeň - u většiny lidí se pak ve skutečnosti setkáváme maximálně se čtvrtým či pátým stupněm: Jana si myslí [1], že Sára chce [2], aby se Petr domníval [3], že Jana chce [4], aby si Sára myslela [5], že ... následuje něco konkrétního. U Petra bychom se už pravděpodobně ztratili.

K tomuto závěru vedly výsledky testů, jejichž účelem bylo zjistit, jak si vedou běžní dospělí jedinci. Testy probíhaly v době, kdy byly hranice lidských schopností v oblasti intencionality ještě velkou neznámou. Do té doby se totiž veškeré úsilí soustředilo na teorii mysli (intencionalitu druhého stupně) a testům byly podrobovány malé děti přibližně ve věku, kdy si tuto schopnost začínají osvojovat. Aby se zjistilo, jakého výkonu je běžně schopen dospělý člověk, vymyslely se příběhy dosahující až šestého stupně intencionality.

Těmito testy prošlo asi 120 vysokoškolských studentů. U testů, jejichž zvládnutí vyžadovalo maximálně pátý stupeň intencionality, se úspěšnost zúčastněných pohybovala mezi 80 a 90 procenty. O úroveň výš už byly výkony nesrovnatelně horší: uspělo pouze 40 procent zúčastněných. Oproti předchozím testům, jež tato poměrně početná skupina mladých lidí s nadprůměrným IQ s přehledem absolvovala, se tedy jednalo o výrazný a náhlý pokles. Došlo se k názoru, že zlom, k němuž okolo pátého stupně tak náhle dochází, nelze připisovat pouze paměti, neboť se zapamatováním faktů neměli účastníci nejmenší problémy. Jako by tento problém souvisel spíše se schopností nahlížet duševní stavy než s větami obsahujícími příčinné souvislosti samotné.

Je důležité si pamatovat, že ne všichni dospělí jedinci mohou takových závratných výkonů dosáhnout. V této souvislosti jsou často zmiňování především jedinci trpící schizofrenií (a pravděpodobně i maniodepresivní psychózou), kteří v úkolech testujících teorii mysli dosahují velmi špatných výsledků - jakmile u nich dojde ke zhoršení zdravotního stavu, činí jim potíže i testy, jejichž zvládnutí vyžaduje schopnosti na úrovni druhého stupně intencionality. V těchto případech se však může jednat spíše o přechodné výkyvy než trvalý stav - po ústupu klinické fáze onemocnění se jejich výkony mohou zlepšit. To je pravděpodobně rovněž příčinou projevů paranoie, k nimž u schizofreniků tak často dochází: záměry jiných lidí si totiž interpretují zcela mylně a docházejí tak k přesvědčení, že s nimi mají nekalé úmysly. Jako by čtení mysli věnovali mnohem více času a kontrolní mechanismus v podobě racionální části mysli, který by podobným excesům založeným na naprosto nepodložených důkazech měl zabránit, jako by nefungoval.

Špatné výsledky však vykazuje ještě jedna skupina lidí. Jsou to jedinci běžně označovaní pojmem autisté. Jedná se o zvláštní skličující stav, který je třikrát častější u chlapců než u dívek a který se naštěstí vyskytuje jen zřídka. Hlavním příznakem autistů je právě absence teorie mysli, ačkoli doprovodných příznaků, které se u jedinců s poruchami, jež se pod touto diagnózu zahrnují (včetně různě vysokého IQ, jazykových či jiných kognitivních schopností), je pravděpodobně mnohem více. Zatímco u některých autistických jedinců se můžeme setkat s průměrnými či dokonce nadprůměrnými hodnotami IQ (tato varianta je obvykle nazývána Aspergerův syndrom), u jiných se projevují vážné chronické potíže s učením, či dokonce neschopnost jazykové komunikace. Jedno však mají společné - nezvládají testy falešné domněnky, chybí jim teorie mysli.

Je s podivem, že totéž platí i o jedincích s Aspergerovým syndromem, kteří běžně vykazují průměrnou či dokonce nadprůměrnou inteligenci. Často vynikají v matematice a v práci s počítačem. Avšak za cenu skutečnosti, že se nedovedou vyrovnat s nároky, jež na ně klade společenský život jako nedílná součást naší přirozenosti. Je pro ně obtížné porozumět zákonitostem, které nás vedou k určitému jednání - své přátele a známé si pak často svými přímočarými, nepokrytými způsoby jednání znepřátelí či je urazí. Chybí jim schopnost správně interpretovat ony jemné náznaky, jež nám při běžné sociální interakci slouží jako jakási vodítka a umožňují vycítit, kam až můžeme zajít, jaká míra otevřenosti je ještě přípustná, abychom sdělili, co potřebujeme, aniž bychom to řekli naplno, jak prostřednictvím jemného náznaku o něco požádat, aniž bychom si takzvaně "zadali", jsme-li odmítnuti, popřípadě jak zdvořile odmítnout a druhému tak elegantně umožnit ústup ze scény, aniž by se cítil veřejně ponížen.

U dětí s touto poruchou se tak nesetkáváme se lží (nebo alespoň ne dostatečně přesvědčivou) - chybí jim teorie mysli, a nejsou proto schopny brát na sebe při hře jinou roli, hrát si "na něco". Nechápou, jak může být panenka živá, mít hlad či cítit smutek. Berou zkrátka svět takový, jaký je: živé je prostě živé a neživé zůstává neživé - jinak to přeci nejde. Jakmile si osvojí jazyk, nepoužívají proto slova v jiném než doslovném významu. Svět metafor a žertů jim zůstává utajen. Při kontaktu s autistickými dětmi tak musíme mít neustále na paměti, že vše, co jim řekneme, budou brát doslova. Řekneme-li například "postav vodu na čaj", bude náš příkaz vykonán s naprostou přesností - tj. konvice s vodou bude postavena na plechovku s čajem.

Podle psychologa Simona Baron-Cohena je u našeho druhu autismus běžným příznakem syndromu zvaného mužství a u některých nešťastníků nabývá vskutku nebývalých rozměrů - dřímá však nepochybně v mysli každého muže. O tom, že ženy na různé sociální podněty reagují mnohem citlivěji, a dovedou si tak se situacemi, jež vztahy běžně přinášejí, poradit mnohem lépe než muži, už vcelku nikdo nepochybuje. Jak se ukázalo, v úkolech testujících teorii mysli druhého a třetího stupně si ženy skutečně vedou v průměru lépe než muži. Nelze samozřejmě tvrdit, že je tomu tak vždy.

Celkově lze však říci, že tyto schopnosti jsou skutečně vlastními spíše ženám. Koneckonců, s důsledky této skutečnosti se setkáváme doslova na každém kroku. Stačí si uvědomit, jak intenzivně své vztahy prožívají už před nástupem puberty. Dokonce natolik, že pro dívku tohoto věku je pozvání na Veroničin večírek doslova otázkou života a smrti; jejich vrstevníci opačného pohlaví se zatím převážně potloukají po ulici s fotbalovým míčem, a kdyby zeď měla pro jejich zálibu trochu pochopení a přihrávky jim ukázněně vracela, bylo by jim vcelku lhostejné, že si s ní nemají co říci.

Zdroj: Robin Dunbar, Příběh rodu Homo

18.07.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0