Neviditelný čert

Psychiatr John Weir Perry v jedné své práci dokazoval, že stejné mytologické obrazy spontánně vyvstávají z trýzně stavů prožívaných našimi současníky při totálních schizofrenických kolapsech: ze stavu těch, kdo ztratili kontakt se životem i názory své komunity a jejichž nutkavé fantazírování nemá s okolní realitou pražádnou spojitost. Perryho popis kolapsu ve stručnosti zněl takto: prvním obvyklým znakem je odchylka či vydělení z lokálního společenského řádu a kontextu, následuje dlouhý a zpětný posun časem a ústup hluboko do psýchy, kde jedinec prochází bezpočtem chaotických a zjevně hrůzostrašných střetů a hned nato (má-li to štěstí) prožitky harmonie, které jej naplňují, posouvají zpět ke středu a dodávají mu novou odvahu.

Lucifer

Mytické obrazy a rituály primitivních loveckých společenství vycházejí velkou měrou z psychologických zkušeností šamanů. Šaman je osoba (pohlaví mužského či ženského), která na počátku adolescence prošla těžkou duševní krizí, dnes označovanou jako psychóza. Julian Silverman z amerického Národního ústavu duševního zdraví ve své eseji Šamani a akutní schizofrenie píše: "V primitivních kulturách, které rozptýlení takové výjimečné životní krize připouštějí, (šamanská) abnormální zkušenost obvykle předznamenává mimořádné kognitivní a emotivní schopnosti jedince, který je posléze považován za osobu s rozšířeným vědomím." Diametrálně odlišná je situace v kultuře ovládané rozumem, jako je ta naše - slovy dr. Silvermana: "V kultuře, v níž pro řešení krizových zkušeností tohoto druhu neexistují patřičné směrnice, jedinec (schizofrenik) čelí obvykle utrpení, které je mnohem horší než počáteční pocity úzkosti."

Poslechněme si nyní příběh eskymáckého šamana, kterého na počátku 20. let interviewoval velký dánský učenec a cestovatel Knud Rasmussen. Rasmussen byl člověk nesmírně citlivý a vnímavý a jeho rozhovory s obyvateli severoamerické Arktidy, se kterými se setkal na cestě z Grónska na Aljašku coby člen páté dánské thulské expedice (1921-1924), jsou opravdovou učebnicí lidskosti.

Igjugarjuk byl eskymáckým šamanem z kmene lovců sobů obývajícího severokanadské tundry. V mládí se mu zdály sny, které si neuměl vyložit. V noci ho navštěvovaly podivné neznámé bytosti a promlouvaly k němu a když ráno procitl, jeho sny byly stále ještě živé a on tak mohl svým přátelům a členům své rodiny vše popsat do nejmenšího detailu. Jeho rodina byla poděšena, ale jelikož tušila, o co jde, poslala pro starého šamana jménem Peqanaoq. Stařec určil diagnózu, posadil mladíka na jednomístné saně a odtáhl ho hlubokou mrazivou arktickou nocí do neobydlené oblasti, kde postavil maličké iglú, v němž mládenec mohl pouze sedět se zkříženýma nohama. Na ledovou zem Peqanaoq rozprostřel kus kůže a protože se Igjugarjuk nesměl ani dotknout sněhu, přenesl ho ze sání na podložku v náručí. Chlapec zde měl setrvat třicet dní o samotě. Šaman mu nařídil, aby nemyslel na nic jiného než na Velkého Ducha, a pak jej zanechal uprostřed ledové noci bez jídla a pití.

Po pěti dnech se stařec vrátil a dal chlapci napít vlažné vody; za dalších patnáct dní přijel s vodou a troškou masa - ale to bylo vše. "Někdy jsem maličko zemřel," řekl Igjugarjuk Rasmussenovi, když popisoval strašný chlad a půst. Poslušný mladík nemyslel na nic jiného než na Velkého Ducha a ten se mu na samém konci jeho mučivé zkušenosti skutečně zjevil v podobě ženy vznášející se nad jeho hlavou. A i když onu ženu již nikdy více nespatřil, stala se jeho ochranným duchem. Starý šaman ho poté odvezl zpět k rodině, kde se musel po dalších pět měsíců postit; a jak později řekl svému dánskému hostu, časté opakování takových půstů je nejlepším prostředkem k poznání věcí skrytých a neznámých. "Jediná opravdová moudrost," řekl Igjugarjuk, "žije v pusté samotě daleko od lidí a lze ji poznat jen strádáním. Jen strádání a utrpení otevírá lidskou mysl tomu, co ostatním zůstává ukryto."

V Nome na Aljašce vyprávěl Rasmussenovi o podobné nebezpečné výpravě další nadaný šaman jménem Najagneq. Tento starý muž však měl tu smůlu, že upadl v nemilost své vesnice. Jak jistě víte, šamanská funkce v sobě skrývá řadu rizik. Když se věci nedaří tak jak mají, lidé obvykle obviňují šamana. Šaman je podle nich továrnou na kouzla. A tak si tento muž musel vymyslet spoustu nejrůznějších triků a mytologických povídaček, aby zastrašil své sousedy a udržel je v patřičných a pro něj bezpečných mezích.

Když Rasmussen seznal, že Najagneqovo umění je jeden velký podvod, zpříma se ho jednoho dne zeptal, zda sám věří v existenci nějakého ducha či nadpřirozené síly. "Je tu síla, která se jen těžko popisuje a které říkáme Sila," přitakal šaman. "Je to duch velmi mocný, udržovatel světa, počasí, vlastně všeho života na zemi. Je tak mocný, že k lidem nepromlouvá slovy, ale bouřkami, sněhem, deštěm, mořskými bouřemi, vším, čeho se člověk obává. Mluví k nám také prostřednictvím slunečních paprsků, klidných hladin moří a malých nevinných a hravých děcek, jež o ničem nemají ponětí. Když se však daří a časy jsou dobré, nemá Sila lidem co říct; přebývá ve světě nesmírné nicoty a do toho všeho zasahuje, jen když si přestaneme vážit života a svého každodenního chleba. Silu ještě nikdy nikdo nespatřil. Jeho země je jedno velké tajemství: je blízko nás a zároveň nekonečně daleko."

A co nám Sila říká?

"Silu, duši světa nelze spatřit," řekl dále Najagneq Rasmussenovi. "Je možné jen slyšet jeho hlas. Víme, že má hlas něžný jako žena, tak jemný, že nevystraší ani naše dítka. A říká nám: Sila ersinarsinivdluge, 'Světa se nemusíš obávat'."

Není jistě náhoda, že moudrost těchto velmi prostých lidí ("prostých" z hlediska naší kultury, vzdělanosti a stupně civilizace) se v podstatě shoduje s učením nejváženějších mystiků. Jde o hlubokou lidskou moudrost skrývající se v nejtajnějších zákoutích našeho nitra. Cestu k ní může objevit každý, ale naše cesta aktivního racionálního myšlení se nezdá být tou pravou.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě

24.08.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0