Neviditelný čert

Julian Silverman rozlišuje ve své stati o šamanismu dva zásadní odlišné typy schizofrenie. Jeden typ nazývá "idiopatická schizofrenie", druhý pak "paranoidní schizofrenie". Silvermanova idiopatická schizofrenie se zdá být v mnoha ohledech analogií "šamanské krize". Jejím charakteristickým průvodním rysem je únik před dopady zkušenosti vnějšího světa. Jedinec ztrácí zájem o svět věcí a schopnost soustředit se na něj, jeho realitu vnějšího světa čím dál častěji ohrožují vjemy přicházející z podvědomí a nakonec nad ní vítězí.

Lucifer

Člověk stižený paranoidní schizofrenií na na druhé straně zůstává ostražitý. Podněty ze svého okolí vnímá s extrémní citlivostí, interpretuje je však v duchu svých fantazií a s ohledem na svou úzkost, panický strach a hrůzu z nebezpečí útoku. Útoky ve skutečnosti přicházejí zevnitř, ale on si je promítá do světa vnějšího, ve kterém - jak si představuje - na něj číhá samé nebezpečí. Jak Silverman poznamenává, tento typ schizofrenie nevede k žádnému vnitřnímu prožitku, jenž by byl srovnatelný se šamanskou zkušeností: "Paranoidní scgizofrenik - neschopný pochopit nebo nést tvrdou realitu vnitřního světa - jako by ukvapeně zaměřil svou pozornost na vnější svět. Takové řešení krize je zcela nezdařilé a vnitřní chaos se jím ani neurovná, ani urovnat nemůže." Dá se říct, že oběť pomatení tak žije téměř výhradně projekcemi vlastního podvědomí.

Na opačné straně stojí pacient-psychotik, zavedený nemilosrdným osudem do tmavých hlubin vlastního já. Tam je jeho bytí, tam směřuje jeho pozornost, tam se odehrává jeho boj proti hrůzným přízrakům nezvládnuté duševní energie, boj na život a na smrt. Zdálo by se, že to je přesně to, čím prochází budoucí šaman na své vizionářské cestě, a proto si položme otázku, zda je či není nějaký rozdíl mezi krizovou situací, v níž se ocitá "primární schizofrenik", a situací šamana inklinujícího k extázi. Fakt je, že šaman neodmítá společnský řád své primitivní kultury a neopouští ani jeho zvyklosti, které mu de facto umožňují vrátit se zpět na rovinu racionálního vědomí. Jeho čerstvé vnitřní prožitky navíc platnost lokálních dědičných zvyků většinou osvěžují, potvrzují a posilují, jelikož šamanova osobní snová symbolika a symbolika celé komunity jsou identické.

Tento ideál ostře kontrastuje se situací v moderní společnosti, od níž se pacient-psychotik zcela odvrací a jejíž symbolika nemůže ani v nejmenším sloužit k efektivní asociaci podvědomých symbolů. Zatímco šamanův vnější život v komunitě je v naprostém souladu s jeho vnitřními pocity a prožitky, ztrácí se trpící a zmatený schizofrenik v děsivých výplodech své vlastní - a přesto absolutně cizí - představivosti a zavedený lokální systém symbolů mu není nic platný. Jeden z nejlepších newyorských psychiatrů Mortimer Ostow se ve jedné své studii, uvedené na setkání Společnosti pro dorostovou psychiatrii, zabýval jistými společenskými znaky, jež se zdály být charakteristické pro - řečeno jeho slovy -"mechanismy" schizofrenie, mysticismu, zkušenosti s LSD a "antinomianismu" dnešní mládeže, tedy toho rozporuplného antisociálního jednání, které je dnes tak rozšířené mezi dospívajícími studenty a jejich akademickými poradci.

Ukázalo se, že skok do hlubin duše zprostředkovaný užitím LSD lze přirovnat k idiopatické schizofrenii a antinomianismus naší mladé generace k paranoidní schizofrenii. Mladí pociťují hrozbu ze strany moderní civilizace či (chcete-li) ze strany establishmentu a v žádném případě na nás nic nehrají. Nejde o žádný podfuk, ale o skutečný stav duše, o skutečné vydělení z komunity, přičemž vnější negace a agresivita nejsou ničím jiným než odrazem vnitřního konfliktu. Jen si uvědomme, jaké problémy dnes mladí lidé mají s komunikací! Jejich myšlenky mají často tak emotivní náboj, že je něší racionální mluvou zkrátka nemohou realizovat. Chtějí se vyjádřit, chtějí být pochopeni, ale je až neuvěřitelné, jaké problémy mají i s jednoduchou oznamovací větou, kterou redukují na změť "vycpávkových" slov, gest a emocionálních pauz. Když s nimi člověk mluví, připadá si někdy doopravdy jako v blázinci beze zdí. A existuje-li nějaký lék na tento druh nemoci, rozhodně není povahy sociologické (jak naše média a mnozí politici tvrdí), ale psychiatrické.

U LSD jde o záměrné vyvolání schizofrenie s očekávanou spontánní remisí, ke které však ne vždy dojde. Můžete samozřejmě podotknout, že i jóga je úmyslnou schizofrenií: člověk se odvrátí od světa a na cestě svým nitrem prožívá v podstatě stejná zjevení, jaké provázejí psychotické stavy. Je zde tedy nějaký rozdíl? Jaký je rozdíl mezi psychózou či LSD, tripem a zkušeností jogína či mystika? Ve všech případech jde o skoky do modravých hlubin nitra; o tom nemůže být pochyb. Navíc jsou tyto prožitky často identické i v rovině symbolické. A přece je tu jeden důležitý rozdíl: s jistou dávkou nadsázky lze říci, že jde o rozdíl mezi potápěčem, který plavat umí, a potápěčem, který plavat neumí. Mystik vstoupí do vody a zjistí, že plave, jelikož má k plavání určité dispozice a krok za krokem následuje rad svého mistra; schizofrenik je naproti tomu sám, bez pomoci a bez talentu, zcela nepřipraven - spadl či záměrně skočil do vody a topí se. Má nějakou naději na záchranu? Chytne se vůbec záchranného kruhu, když mu ho někdo hodí?

Vody, v nichž se ocitají schizofrenik i mystik, jsou vodami univerzálních mytologických archetypů. Tyto archetypy skutečně existují a jsou po celém světě stejné. Formou se samozřejmě liší: záleží na tradici a ta je jiná v případě buddhistického chrámu, středověké katedrály, sumerského zikkuratu či mayské pyramidy. Rovněž zpodobení božstev jsou v různých částech světa jiná podle místní flóry, fauny, tváře krajiny, původu obyvatel a tak dále. Mýty a rituály jsou různě interpretovány, nají různé racionální významy, stvrzují a posilují různé sociální normy a koncepty, nad jejichž univerzálností zůstává často rozum stát. A co tedy jsou archetypy?Jaké je jejich funkce a co představují?

Z pohledu psychologie archetyp nejlépe popsal a vysvětlil Carl G. Jung. Nazval je archetypy "kolektivního nevědomí", jelikož náleží do těch struktur psýchy, které nevycházejí pouze ze zkušenosti jednotlivce a jsou vlastní všemu lidstvu. Podle Junga reprezentuje bazální matrice psýchy druhový instinktivní systém, jehož základem je lidské tělo, nervový systém a zázračný orgán zvaný mozek. instinktivní chování je společné všem zvířatům a je druhově podmíněno. Přirozeně, že každé zvíře se svému chování učí a přizpůsobuje se daným okolnostem, vše však řídí pudy vlastní jeho druhu a ty také s konečnou platností ovlivňují běh jeho života. A člověk je na tom stejně: i on je řízen, i jeho cesta je předurčena. Jeho mysl je však formována nejen dědičnou biologií, ale též vlastní a sociálně determinovanou biografií. Prvně jmenované se pojí s "archetypy kolektivního nevědomí", zatímco freudovské potlačené biografické vzpomínky na šoky, frustrace a obavy z dob dětství spadají do sféry "individuálního nevědomí". Většina našich snů a každodenních problémů vychází samozřejmě z individuálního podvědomí; schizofrenik na druhé straně sestupuje na rovinu kolektivní a prochází většinou archetypálními obrazy mytického charakteru.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě

25.08.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2