Neviditelný čert

Povězme si něco o proudech vířících oceán našeho nitra, o tajemstvích cest do hlubin duše podstupovaných osobami stiženými schizofrenií. Na počátku cesty bývá obvykle pocit rozštěpení. Svět se v očích poutníka rozděluje vedví: jedna část se vzdaluje a on zůstává na té druhé; nastává moment odtržení a regrese.

Lucifer

Putující se někdy dočasně ocitá ve dvou rolích. První je role klauna, strašidla, čarodějnice, podivného "outsidera". Je to role hraná pro vnější svět a on ze sebe dělá legračního šaška, fackovacího panáka, obětního beránka. V jeho nitru se však skrývá spasitel a on to ví. Je hrdina, který vezme osud do svých rukou. Jedním takovým spasitelem byl vysoký pohledný mladý muž s bradkou, dobrýma očima a způsoby Ježíše. Jeho svátostí bylo LSD. LSD a sex. Jednou na sebe prozradil: "Viděl jsem svého Otce, je už starý. Řekl mi, ať vyčkám, že můj čas brzy přijde a já se stanu jeho nástupcem."

Druhá fáze je popsána v mnoha vědeckých statích. Jde o prudké odtržení a regresi zpět časem a biologií. Psychotik se propadá do minulosti, zpět do dětství a prenatálního období, prochází děsivou zkušeností vědomí zvířat i dalších nižších živočišných forem včetně rostlin. Připomíná to legendu o nymfě Daphne, která byla proměněna v rododendron: když se k dosud nepolíbené krasavici přiblížil zamilovaný bůh Apollo, vyděsila se a začala úpěnlivě volat svého otce, boha řek Penea. A ten ji proměnil ve strom... Interpretujeme-li toto podobenství z pozice psychologie, nestojíme před ničím jiným než obrazem psychózy.

V japonských zenových klášterech je preferovanou metodou kóanová meditace. Kóany jsou záměrně paradoxní formule jako "Ukaž mi tvář, kterou jsi měl před narozením svého otce a matky!" nebo "Jak zní tlesknutí jednou rukou?". Tyto hádanky vychází většinou z přísloví starých čínských mistrů a nelze o nich přemýšlet. Myšlenkou nejdříve přilákají a pak zmatou. Mistr jednotlivé kóany postupně zadává kandidátům na osvícení a ti o nich mají meditovat. Čas od času za ním přijdou s odpovědí - zpravidla nesprávnou - a mistr je pošle zpět meditovat. Dříve či později přijde totiž moment, kdy rozumové vnímání ochabne a správná odpověď vyskočí samovolně na povrch. Základním kóanem je prý svět sám o sobě a kdo na něj najde odpověď, má řešení všech hádanek. "Kóan," prohlásil D. T. Suzuki, "není logickým výrokem, ale výrazem jistého duševního rozpoložení." Vhled přesahující racionální kategorie - to je stav vědomí, jaký mají tyto vskutku mimořádně citlivě naprogramované sekvence v mozku vyvolat.

Tamtéž, kam míří japonští zenoví mistři s meditační formulí kóanem, možná míří i schizofrenik během své hlubinné cesty: také on může prožít exaltaci jednoty s vesmírem přesahující hranice lidské mysli a okusit freudovský "oceánický pocit". Následně zjistí, že mu byla vyjevena jakási nová moudrost a že věci dříve zahalené tajemstvím mu byly zcela jasně osvětleny. Uchopil cosi nepopsatelného! Velká část popisů těchto prožitků často i v nejneuvěřitelnějších detailech koresponduje s popisy starých mystiků stejně jako s obrazy hinduistických, buddhistických, egyptských a antických mýtů.

Kupříkladu člověk, který nikdy nevěřil v reinkarnaci ani o ní neslyšel, má najednou pocit, že se nikdy nenarodil a nikdy nezemřel, že je tu již po mnoho věků a mnoho životů. Je to jako by v sobě objevil ono vlastní já (átman), o němž čteme v Bhagavadgítě: "Je mimo zrození i smrt... Nenarozený, věčný, stálý, prvotní. Tělo vyhasne, on plave dál." Pacient (pokud mu tak pro teď můžeme říkat) propojil zbývající část svého vědomí s vědomím všeho kolem nás: s vědomím kamenů, stromů i celé tajuplné přírodní říše, z níž jsme všichni vyšli. Nalezl soulad s tím, co zde bylo a je po věky věků. Koneckonců i my jsme součástí tohoto světa, a proto s ním můžeme být v jednotě. Jak znovu říká Gíta: "Stáhneme-li své smysly z okolního světa jako želva zatahuje své nohy, dojde naše mysl klidu a jasně uzří svou moudrost. Jen tak lze zvítězit nad strastí."

Všechna uvedená fakta nám jednoznačně říkají, že náš pacient trpící schizofrenií se ve skutečnosti zcela bezděčně ocitl ve stejném modravém oceánu blaženosti, jaký oslavují všichni jogíni a světci, s výjimkou toho, že oni v něm plavou a on se topí.

Jeho cesta však zdaleka nekončí. Další fáze má v klinických zprávách mnohdy totožný scénář. Na poutníka čeká jistý úkol a on ví, že cesta k jeho splnění bude náročná a plná nástrah. Zároveň však tuší přítomnost různých neviditelných sil dobra, které mu možná pomohou a provedou ho všemi úskalími. Mají podobu bohů, ochranných duchů či andělů a jde o přirozené schopnosti psýchy postavit se negativním silám a odrazit jejich lačné útoky. Nuže, kostky jsou vrženy. Pokud má poutník dostatek odvahy, tak vzhůru k vrcholu (či spíše vrcholům)! Rozpoutává se poslední šílená bouře, při níž bude celá tato zdrcující krize kulminovat a dosáhne naprosto nesnesitelných rozměrů.

Vrcholy bývají v typických případech čtyři a rozlišují se podle původních potíží, kvůli kterým se pacient nakonec ocitl až na okraji propastné regrese. Může jít kupříkladu o osobu, které se v mládí nedostalo tolik potřebné rodičovské lásky a péče a vyrůstala ve stresu a strachu v neklidném domě plném zloby či tam, kde každý večer řádil opilý otec. Taková osoba bude na své cestě zpět hledat harmonii a lásku. Na vrcholu (kam se dostala regresí ke svému narození a za něj, k vědomí prvotních impulsů života, jež mají sexuální podtext) jí její srdce odhalí svou pravou tvář lásky a něhy a dopřeje jí pokoje. To bylo cílem a smyslem celé výpravy. Pochopení toho všeho lze přirovnat k jakémusi vizionářskému naplnění "posvátné jednoty" s principem ženy jako matky-rodičky a případně též manželky.

V jiném případě někdo mohl vyrůstat v domácnosti, kde byl otec jak se říká pod pantoflem a neměl v rodině žádné slovo. Zde chyběl pocit otcovské autority, mužský prvek, jenž je respektován, těší se vážnosti a dokáže udělat přítrž zmatkům a ženskému pitvoření v nicotnostech. Poutník hledá náležitý otcovský model a jeho cesta musí být na kosmické úrovni zakončena jakýmsi symbolickým přijetím vztahu syn - otec, dcera - otec.

Třetí variantou silné emocionální deprivace je situace, kdy dítě nemá rodinu nebo je z kruhu vlastní rodiny vyloučeno a zachází se s ním jako s nechtěným či přebytečným. Typickým příkladem jsou děti "z prvního manželství", které se v nové rodině často cítí odstrčeny a stranou zájmu. Zlá macecha a škodolibé nevlastní sestry se jistě v pohádkách neobjevují náhodou! Takový odstrčený jedinec bude na své cestě liduprázdnou krajinou směřovat tam, kde by mohl najít nebo vytvořit střed - nikoli střed rodiny, nýbrž střed světa, v němž osou a hlavním hrdinou bude on sám. Psychiatr John Weir Perry kdysi vyprávěl o svém schizofrenickém pacientovi, který byl okolnímu světu uzavřen natolik, že jakákoli komunikace s ním byla zcela nemožná. Jednoho dne ten němý ubožák nakreslil šišatý kruh a pak do jeho středu zabodl tužku. Dr. Perry se k němu sklonil a povídá: "Ale vy jste ve středu, že ano?! Že ano?!" A podařilo se! Doktorovo sdělení našlo svůj cíl a iniciovalo pacientův postupný návrat.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě

26.08.2011, 00:26:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0