Neviditelný čert

Sokalova mystifikace je však nejefektivnější tam, kde činí kulturní, filosofické či politické závěry z rozvoje fyziky a matematiky. Znovu a znovu přeskakuje Sokal z korektní vědy, aniž by argumentoval, k absurdním implikacím.

Lucifer

S vážnou tváří se přenese od Bohrova poznatku, že v kvantové mechanice "úplné objasnění jednoho a téhož objektu může vyžadovat existenci rozdílných názorů, které se vymykají jednotnému popisu", k závěru, že "postmoderní věda" vyvrací "autoritářství a elitářství vlastní tradiční vědě". Rozmarně se odvolává na teorie katastrof a chaosu jako na odvětví matematiky, která mohou vést k sociálnímu a ekonomickému osvobození. Pomocí citátů v takovém duchu Sokal ukazuje, že lidé tak skutečně mluví, včetně aplikací matematické topologie v psychiatrii z pera Jacquese Lacana a ve filmové kritice od Jacquese-Alaina Millera.

Poté, co Sokal svou mystifikaci odhalil, jeden z vydavatelů dokonce vyjádřil spekulaci, že "Sokalova parodie není, co měla být, a že jeho přiznání vlastně znamenalo změnu názoru, či rozhodnutí skoncovat se svým intelektuálním předsevzetím". To tak trochu připomíná případ americké duchařky Margarety Foxové. Když v roce 1888 přiznala, že celá její kariéra seancí a duchařských řečí byla pouhou mystifikací, tvrdili ostatní spiritisté, že to bylo právě její přiznání, které bylo nepoctivé.

Ti, kdo vyhledávají mimovědecká ponaučení v něčem, o čem si sami myslí, že chápou z moderní fyziky, se namáhají marně. Se dvěma velkými výjimkami výsledky výzkumu ve fyzice (na rozdíl např. od psychologie) nemají naprosto žádné legitimní důsledky pro kulturu, politiku nebo filosofii. Není tady samozřejmě řeč ani o technologických aplikacích fyziky, které mají pro naši kulturu význam obrovský, ani o použití fyziky jako metafory, ale o přímých logických důsledcích objevů samotných. Fyzikální objevy mohou začít být relevantní pro filosofii a kulturu poté, co pochopíme podstatu vzniku vesmíru či konečné zákony přírody, ale ne v současné době.

První ze dvou výjimek je jurisdikční: vědecké objevy občas ukáží, že pojmy hmota, prostor a čas, o nichž se myslelo, že jsou nejvlastnějšími subjekty filosofických argumentů, patří ve skutečnosti do arzenálu standardní vědy. Druhá, daleko závažnější výjimka je významný kulturní smysl objevu, jdoucího zpět až k pracím Newtonovým, že totiž příroda je řízena přísně neosobními matematickými zákony. Je samozřejmě stále na nás mít zákony správné a chápat jejich meze platnosti; co se ale kultury a filosofie týče, rozdíly mezi Newtonovou a Einsteinovou teorií gravitace, nebo rozdíly mezi mechanikou klasickou a kvantovou, nehrají žádnou roli.

V tomto ohledu existuje mnoho zmatků, protože vyjádřena v obyčejném jazyce se kvantová mechanika může zdát dosti záhadná. Elektrony v atomech nemají přesně určeny své polohy či rychlosti, dokud nejsou tyto jejich vlastnosti změřeny, a měření rychlosti elektronů vymaže veškerou informaci o jejich poloze. Tato tajemnost vedla jednoho z vydavatelů časopisu Social Text, Andrewa Rosse, na jiném místě k poznámce, že "kvantitativní racionalita - normativní popis vědeckého materialismu - není nadále schopna postihnout chování hmoty na úrovni kvantové reality". Takové tvrzení je prostě a jednoduše špatné. Úplného kvantitativního popisu atomu dosáhneme dnešními racionálními procesy, když použijeme, čemu se říká "vlnová funkce" atomu. Když je vlnová funkce stanovena, může být použita k určení odpovědi na každou otázku, týkající se energie atomu či jeho interakce se světlem. Precizní Newtonův jazyk částicových trajektorií byl nahrazen precizním kvantovým jazykem vlnových funkcí; co se však kvantitativní racionality týče, není mezi kvantovou a Newtonovou mechanikou žádný rozdíl.

Je třeba připustit, že na širokém zmatení pojmů v tomto ohledu se spolupodílejí fyzikové. Sokal uvádí úděsné příklady z filosofických toulek Wernera Heisenberga, jako: "Věda už není schopna konfrontovat přírodu jako její objektivní pozorovatel, ale nachází se v roli herce ve vztahu člověka a přírody." (Heisenberg byl jedním z velikých fyziků dvacátého století, který ale ne vždy uvažoval dostatečně pečlivě, jak dokládají jeho technické chyby v německém programu jaderných zbraní.) Také v nedávné minulosti přisoudili někteří vědci, jako Ilja Prigogine, hluboký filosofický význam nelineární dynamice, problematice zajímavé dost na to, aby se bez takového humbuku obešla.

A jaké jsou důsledky pro vědu v jejím kulturním a sociálním kontextu? V tomto ohledu jsou vědci jako Sokal v opozici vůči mnoha sociologům, historikům a filosofům, stejně jako postmoderním literárním teoretikům. V debatách to často vypadá, jako by se obě strany vůbec neposlouchaly. Sociologové a historici občas píší způsobem, jako by se vědci o vědeckých metodách od dob Francise Bacona nic nenaučili, zatímco ve skutečnosti ví velmi dobře, jak složitý je vztah mezi teorií a experimentem, i jak silně závisí vědecká práce na vhodném sociálním a ekonomickém prostředí. Na druhé straně vědci někdy obviňují všechny ostatní z relativistických postojů totální nevíry v objektivní realitu. Smrtelně vážně tak Sokal cituje, že "revizionistické studie v historii a filosofii vědy" vrhají pochybnosti na post-osvícenecké dogma o "existenci vnějšího světa, jehož vlastnosti jsou na libovolné lidské bytosti a tedy na lidstvu jako takovém zcela nezávislé". Potíž se satirou této speciální pasáže je v tom, že většina těch, do nichž se Sokal strefuje, popírá, že by měla o existenci vnějšího světa jakékoliv pochybnosti. Svou víru v objektivní realitu opětovně potvrdili v odpovědi na Sokalovu mystifikaci v dopise do The New York Times vydavatelé časopisu Social Text.

Nedá se říct, že by tato část Sokalovy satiry byla neoprávněná. Kritizovaní totiž často zastávají pozice, které nedávají žádný smysl, pokud objektivní realita existuje. Jednoduše řečeno: když vědci mluví o něčem reálném, pak to, co říkají, je buď pravda, nebo nepravda. Pokud je to pravda, jak může záviset na vědcově sociálním okolí? Výběr vědeckých otázek a metoda přístupu k nim mohou ovšem záviset na mimovědeckých vlivech všeho druhu. Ale správná odpověď, jakmile ji jednou nalezneme, je taková, jaké je, protože tak je svět zařízen. Faktem ale je, že nelze ničeho dobrého dosáhnout satirizováním něčeho, od čeho se váš oponent distancuje.

Jeden profesor filosofie na Cornell University kdysi vysvětloval, že kdokoliv se ho jakkoliv zeptal, je-li něco reálné, odpovídal vždycky stejně. Odpověď byla "ano". Pohádka, kterou říkáme dětem, když jim vypadne mléčný zub, je reálná; zákony fyziky jsou reálné; pravidla baseballu jsou reálná, reálné jsou kameny na poli. Ovšem všechny tyto věci jsou reálně různé. Když říkám, že zákony fyziky jsou reálné, myslím tím, že jsou reálné ve stejném smyslu (ať už je jakýkoliv), v jakém jsou reálné kameny na poli, ale ne ve stejném smyslu, v jaké jsou reálná baseballová pravidla. Nestvořili jsme fyzikální zákony ani kameny na poli a někdy nešťastně zjistíme, že jsme se v nich mýlili, když takový schovaný kámen palcem nakopneme, nebo když zjistíme (jako ostatně většina fyziků), že jsme v nějakém fyzikálním zákoně udělali chybu. Jazyky, jimiž popisujeme kameny a v nichž formulujeme fyzikální zákony, jsou ovšem zcela jistě stvořeny společensky, takže můžeme učinit implicitní předpoklad (který o kamení v každodenním životě činíme všichni), že totiž naše tvrzení o fyzikálních zákonech jsou v jednoznačné korespondenci s aspekty objektivní reality.

V úvaze je skryta komplikace, spočívající v tom, že žádný z dnes známých fyzikálních zákonů (s možnou výjimkou obecných principů kvantové mechaniky) není přesně a univerzálně platný. Mnoho z jich je už nicméně fixováno v konečném tvaru, platném za zcela jistých a známých okolností. Rovnice elektřiny a magnetismu, známé dnes jako Maxwellovy rovnice, nemají tvar, v němž je formuloval Maxwell; jsou to rovnice, jejichž tvar je výsledkem desítky let trvající práce fyziků, zejména anglického vědce Olivera Heavisidea. Dnes chápeme, že jsou přiblížením, které platí v omezeném kontextu (slabých a pomalu se měnících elektrických a magnetických polích), ovšem v tomto tvaru a v tomto omezeném kontextu Mawellovy rovnice přežily jedno století a dá se očekávat, že přežijí na věky. To je druh fyzikálního zákona, který odpovídá něčemu stejně reálnému, jako cokoliv jiného, co známe.

Sokal sice nebyl první, kdo s problematikou tohoto druhu začal, velkou službu ale vykonal tím, jak dramaticky ji pojednal. Není to rozhodně problematika akademická, ať už slovo "akademická" chápeme jakkoliv. Pokud bychom si mysleli, že vědecké zákony jsou ohebné do té míry, že je možné ovlivnit je společenskými okolnostmi jejich objevu, pak by někteří mohli přijít s nápadem donutit vědce objevit zákony, které by byly více proletářské, feministické, náboženské, aryánské či jakkoliv jiné, podle potřeby. To je nebezpečná cesta a v sázce je víc než zdraví vědy. Jak bylo zmíněno, naše civilizace už byla objevem, že naše příroda je řízena neosobními zákony, silně ovlivněna. Jedním z raných vlivů tohoto objevu bylo kupříkladu snížení nadšení pro upalování čarodějnic. Bude zapotřebí ještě potvrdit a zesílit vizi racionálního a pochopitelného světa, pokud se chceme sami bránit proti iracionálním tendencím, které dosud lidstvo sužují.

Zdroj: Steven Weinberg, Tváří v tvář

02.09.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16