Neviditelný čert

Celým generacím studentů sociální psychologie je dobře známa průkopnická práce na poli výzkumu v průmyslové výrobě, která byla v letech 1927 až 1929 prováděna v závodě Hawthorne firmy Western Electric Company v Chicagu. Odhalila jev, který je v současné době všeobecně znám jako "efekt Hawthorne".

Lucifer

Studie měla zjistit, jak různé změny v době odpočinku a občerstvení ovlivní produktivitu práce. K překvapení výzkumníků se však objem výroby zvýšil o přibližně třicet procent i bez ohledu na provedené experimentální úpravy. Pozornost, která byla dělníkům věnována, na ně měla větší účinek než konkrétní fyzické pracovní podmínky.

Efekt Hawthorne může hrát roli v mnoha oblastech výzkumu, přinejmenším v psychologii, medicíně a výzkumu chování živočichů. Výzkumníci ovlivňují předměty svého zkoumání už jenom tím, že jim věnují pozornost. Navíc nemusejí mít jenom obecný neurčitý vliv, který je důsledkem jejich pozornosti a zájmu, ale mohou také specificky ovlivňovat způsob, jakým se subjekty chovají. Subjekty totiž mají obvykle sklon chovat se v souladu s experimentátorovým očekáváním.

Tendence experimentů přinášet očekávané výsledky je známa jako "efekt vlivu experimentátora" nebo přesněji "efekt vlivu experimentátorova očekávání". Většina výzkumníků ve vědách zabývajících se chováním a v lékařských vědách si je této tendence dobře vědoma a pokouší se jí zamezit pomocí tzv. "slepých" metod. V "jednoduše slepých" experimentech pokusné osoby nevědí, jakému postupu jsou podrobeny, v "dvojitě slepých" experimentech to neví ani sám experimentátor. Postupy jsou kódovány třetí stranou a experimentátorovi je kód sdělen až po shromáždění dat.

Ačkoli ve výzkumu chování lidských bytostí a živočichů je efekt vlivu experimentátora pokládán za důležitý, nikdo neví, nakolik je rozšířen v jiných vědních disciplínách. Obvykle se předpokládá, že účinky očekávání experimentátorů jsou již v dostatečné míře známy a že jsou omezeny na chování živočichů, psychologii a medicínu. V jiných oblastech, například v biologii, chemii, fyzice a technických oborech jsou dvojitě slepé metody využívány jen vzácně, pokud vůbec. Vědci v těchto oblastech všeobecně vůbec neuvažují o možnosti, že by experimentátor mohl studovaný systém nevědomky ovlivňovat.

V pozadí vyvstává zneklidňující myšlenka, že vliv domněnek a očekávání experimentátorů, zprostředkovaný snad i psychokinetickými nebo jinými paranormálními jevy, by se mohl odrážet v mnoha oblastech etablované vědy. Nemuselo by jít pouze o očekávání jednotlivých badatelů, ale také o konsensus mezi kolegy v oboru. Vědecká paradigmata, modely skutečnosti, na nichž se odborníci shodují, mají velký vliv na podobu všeobecných představ a očekávání, a mohla by ovlivňovat i výsledky nesčetných experimentů.

Třebaže ve fyzikálních vědách bylo provedeno jen velmi málo empirických výzkumných prací zabývajících se efektem vlivu experimentátora, proběhlo již mnoho komplikovaných diskusí na téma role pozorovatele v kvantové teorii. Takový pozorovatel je, filosoficky řečeno, jakýmsi idealizovaným objektivním s naprosto nezaujatou myslí. Vezmeme-li však vážně aktivní působení experimentátorovy mysli, otevírá se mnoho možností - dokonce i taková, že mysl pozorovatele by mohla mít psychokinetické schopnosti. Možná, že v mikroskopické říši kvantové fyziky dochází k jevům "působení mysli na hmotu". Možná, že mysl může ovlivňovat pravděpodobnosti dějů, které jsou "pravděpodobnostní", nikoli předem pevně určené.

V psychologii a medicíně je efekt vlivu experimentátora všeobecně vysvětlován na základě vlivů přenášených "nepatrnými podněty". Otázkou však je, jak nepatrné by tyto podněty mohly být. Obecně se předpokládá, že závisejí pouze na poznaných a uznávaných formách smyslové komunikace, které se zase odvíjejí jenom od dobře známých fyzikálních principů.

Lidé se obvykle chovají podle očekávání. Očekáváme-li od nich přátelské chování, budou přátelští s větší pravděpodobností, než když očekáváme, že budou nepřívětiví a podle toho se k nim sami chováme. V porovnání s bohatstvím osobních zážitků a různých historek se experimenty zkoumající účinky očekávání na chování lidí zdají umělé a triviální. Jsou nicméně důležité v tom, že umožňují tento efekt empiricky zkoumat a pojednat jej vědecky. Stovky experimentů přitom skutečně ukázaly, že experimentátoři mohou ovlivňovat výsledky psychologických výzkumů, přičemž je zkreslují ve směru svého očekávání.

Zde je jeden příklad: Skupina čtrnácti postgraduálních studentů psychologie byla "speciálně zaškolena na novou metodu Rorschachova testu", při němž se měli ptát lidí, jaké obrazce vidí v inkoustových skvrnách. Sedm ze studentů bylo vedeno k přesvědčení, že zkušeným psychologům popisují jejich pokusné osoby častěji lidské figury než zvířata. Druhých sedm studentů dostalo tytéž inkoustové skvrny, bylo jim však řečeno, že podle zkušených psychologů z nich vychází vyšší podíl obrázků zvířat. V testu pak samozřejmě druhé skupině vyšlo významně více obrázků zvířat než skupině první.

Méně triviální je empirický důkaz, že účinky takových očekávání nejsou omezeny jen na krátkodobé laboratorní experimenty. Očekáváním je silně ovlivňován například způsob, jakým učitelé ve školách přistupují k žákům, a tudíž i to, jak se žáci učí. Učebnicový příklad, nazývaný "experiment Pygmalion", demonstroval na jedné základní škole v San Francisku hardvardský psycholog Robert Rosenthal se svými kolegy. Tito prestižní vědci vzbudili u učitelů očekávání, že u určitých dětí v jejich třídách pravděpodobně dojde k mimořádnému intelektuálnímu rozvoji a že tyto děti v probíhajícím školním roce vykáží pozoruhodné výsledky. Psychologové vyvolali toto přesvědčení u učitelů na základě testů, které rozdali všem dětem ve škole a které představili jako novou hardvardskou metodu předpovídání intelektuálního "rozkvětu". V každé třídě potom učitel dostal jména dvaceti procent dětí, které dosáhly nejvyššího počtu bodů. Ve skutečnosti se jednalo o obyčejný test neverbální inteligence a jména dětí, které se měly s největší pravděpodobností "rozvinout", byla vybrána náhodně.

Na konci školního roku podstoupily všechny děti stejný inteligenční test znovu. "Slibné" děti z prvního ročníku měly hodnocení IQ v průměru o 15.4 bodů vyšší a z druhého ročníku o 9.5 bodů vyšší než děti kontrolní. Nejenom že tyto "slibné děti" měly tendenci dosáhnout vyššího počtu bodů, ale i učitelé je převážně hodnotili jako oblíbenější, přizpůsobivější, srdečnější, zvídavější a spokojenější. U třetích vyšších ročníků se tento efekt projevil mnohem méně, nejspíš proto, že učitelé již měli o dětech své vlastní představy. Očekávání vyvolaná Rosenthalem a jeho kolegy měla mnohem menší vliv, když proti nim stála již vytvořená renomé.

Zdroj: Rupert Sheldrake – Sedm experimentů, které by mohly změnit svět

25.09.2011, 00:18:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0