Neviditelný čert

V roce 1980 bylo Světovou zdravotnickou organizací vyhlášeno definitivní vymýcení varioly nebo také pravých či černých neštovic. Zdálo se, že lidstvo má konečný nástroj k likvidaci velkých epidemií minulosti, ale neoddechlo si ani rok. Další úder přišel z neočekávané strany. Způsobil jej příslušník dávno známé skupiny virů, tzv. retrovirů.

Lucifer

Retroviry patří k nejdéle známým virům vůbec: byly objeveny už v roce 1905 (ve stejnou dobu byla Albertem Einsteinem publikována speciální teorie relativity), kdy Peyton Rous zjistil, že infekční agens, které způsobují nádory u kuřat, prochází dokonce i tak hustými filtry, které jinak spolehlivě odfiltrovaly každou patogenní bakterii. Pochopil tak, že původcem choroby musí být mnohem menší částice, nazvaná "virus". O mnoho let později, v 60. letech 20. století, se retroviry staly velmi intenzivně studovanou skupinou organismů a ukázalo se, že mají zcela unikátní způsob množení své genetické informace. Dokážou totiž svou genetickou informaci uloženou ve formě RNA přepisovat na DNA. Opačný tok genetické informace, z DNA na RNA a odtud na bílkoviny, byl v té době znám jako "centrální dogma molekulární biologie". Virový enzym, umožňující viru porušit centrální dogma, se nazývá reverzní transkriptáza tj. enzym dovolující "zpětný přepis" z RNA na DNA. Brzy se však ukázalo, že vznik nádorů je mnohem složitější a že retroviry v něm ve většině případů přímou roli nehrají.

V červnu 1981 bylo Centru pro kontrolu nemocí v Atlantě hlášeno pět nezvyklých případů pneumocystové pneumonie u lidí, kteří byli do té doby zdraví. Všichni to byli mladí homosexuální muži. Vedle pneumonie někteří z nich trpěli vzácným Kaposiho sarkomem a neobvyklými formami kvasinkových infekcí. To všechno byly do té doby poměrně vzácné infekce, které se dosud nalézali jen u lidí se silně oslabenou imunitou. Tak začala pandemie infekce HIV, která za 29 let postihla nejméně 59 milionů lidí, skoro polovinu z nich usmrtila, přes 13 milionů dětí připravila o rodiče a rozšířila se téměř do všech zemí světa.

Už dva roky po ohlášení nové choroby byl identifikován její původce, nový lidský retrovirus. Objevily ho nezávisle na sobě skupiny Luca Montagniera z Pasteurova ústavu v Paříži a Roberta Galla z Národního ústavu zdraví v Bethesdě. V roce 2008 byla Nobelova cena za objev viru udělena Lucu Montagnierovi a jeho spolupracovnici Françoise Barré-Sinoussiové. Američané se inspirovali příbuzností s viry lidské leukemie dospělých (HTLV I a HTLV II podle Human T-cell Leukemia Virus) a nazvali smrtící virus HTLV III, francouzská skupina prosazovala název LAV ("lymphadenopathy virus"). Na návrh Světové zdravotnické organizace byl později zaveden kompromisní název "Human Immunodeficiency Virus", HIV.

Odkud HIV pochází?

Když vyloučíme konspirační teorie o vzniku HIV ďábelským spiknutím vlády Spojených států s cílem zlikvidovat černošskou populaci, případně důvtipnou teorii, že HIV, natož AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome nebo též Acquired Immunodeficiency Syndrome, česky Syndrom získaného selhání imunity), vůbec neexistuje, nelze si při hledání původu viru nevšimnout jeho blízké příbuznosti s podobnými opičími viry SIV-1 a SIV-2 (Simian Immunodeficiency Virus). SIV byl izolován z šimpanzů žijících ve střední Africe. Většina odborníků se dnes shoduje, že HIV vznikl přenosem z primátů (pravděpodobně při porcování ulovených zvířat) a mutací, která umožnila jeho množení v lidském organismu.

Kdy a kde ke "zrodu" HIV došlo? Otázka "kde" je jednodušší: takřka s jistotou se jedná o střední Afriku, pravděpodobně Kongo či Kamerun. HIV, který se zde vyskytuje, je podle různých genetických testů evolučně nejstarší. Podobným způsobem, laboratorním množením a sekvenováním virové DNA za zachovalých vzorků pacientů, se hledala odpověď na otázku, kdy nejpozději mohlo k onomu přenosu dojít. Zatím se zdá, že to bylo někdy mezi lety 1901-1921 a že k tomuto přenosu došlo dokonce několikrát nezávisle za sebou, v jednom případě pravděpodobně prostřednictvím gorily. Tak vznikly tři hlavní virové kmeny HIV-1, nazývané O, M a N, které dnes rozeznáváme. Zatím nejstarší identifikovanou obětí HIV je lovec z Kamerunu, který v roce 1959 připlul po řece do Kinshasy v Kongu, kde zemřel v místní nemocnici. Jeho krev, dochovaná dodnes, obsahuje jak HIV, tak i příslušné protilátky a je nejstarším dokladem existence tohoto viru, jaký byl zatím objeven.

Jak se virus přenáší a jak se nepřenáší?

HIV se v infikovaném pacientovi vyskytuje v tělních tekutinách, hlavně v krvi, semeni, poševním sekretu a mateřském mléce. V ostatních tekutinách, jako jsou např. sliny, pot nebo slzy, je virus obsažen v zanedbatelné koncentraci. Z toho pramení hlavní způsoby přenosu: především pohlavním stykem (vaginálním, análním i orálním), krevní transfuzí infikovanou krví (v rozvinutých státech světa je dnes tento způsob díky snadno dostupnému testování téměř vyloučen), infikovanou jehlou při nitrožilním užívání drog nebo při tetování a konečně přenosem z HIV-pozitivní matky na plod (bez zásahu lékařů je asi 25% pravděpodobnost, že se od HIV-pozitivní matky novorozeně nenakazí). Virus se nepřenáší podáním ruky, pobýváním ve společné místnosti, objímáním, dokonce ani společenským polibkem od HIV-pozitivního člověka.

Hledání Achillovy paty viru

Léčení virových onemocnění je dosud od většiny infekcí bakteriálního původu, které lze docela dobře léčit antibiotiky, velmi problematické. Téměř všechny látky, které jsou schopny blokovat množení (replikaci) viru, zároveň významně zasahují do metabolismu hostitelské buňky. Jsou proto obvykle toxické a mohou buňky poškodit více než vlastní virová infekce. Při vývoji léků proti HIV se lze teoreticky zaměřit na kterýkoli z kroků životního cyklu viru: navázání viru k receptoru, fůzi s hostitelskou buňkou, reverzní transkripci (přepis genetické informace z virové RNA do DNA), transport DNA do jádra a její integraci do chromozomu prostřednictvím virové integrázy, replikaci virové DNA, transkripci a translaci, skládání virionu, jeho pučení a mutaci. V léčebné praxi pacientů s HIV infekcí se zatím používají hlavně inhibitory reverzní transkriptázy (blokující přepis virové RNA do DNA, která je schopná integrace do genomu), inhibitory virové proteázy, inhibitory virové integrázy a inhibitory vstupu viru do buňky.

Zdroj: Jan Konvalinka, Ladislav Machala - Viry pro 21. století

12.01.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 15