Zamrzlá evoluce aneb sbohem eugeniko!

rubrika: Populárně naučný koutek


K mému ostřížímu zraku doputovala skrze knihkupectví Academia knížka od Jaroslava Flegra, která se věnuje zamrzlé evoluci. Abych ji uvedl, tak nejdříve přetlumočím pár poznámek z její obálky a z předmluvy od Stanislava Komárka, jehož eseji jsem vás již na Čertovi obohacoval, a pak se přemístím až téměř ke konci knížky, kde mě při prvním nahlédnutí zaujala osmnáctá kapitola, z níž ocituji závěrečnou pasáž o tom, jak se loučíme s eugenikou.

Lucifer


darwinaward--square--thumbnail3_0.preview.jpgVětšina biologů i vysokoškolských studentů biologie se domnívá, že evoluční biologie je v podstatě uzavřená kapitola vědy. Vše podstatné přece vyřešila již v 19. století geniálně jednoduchá Darwinova teorie o vzniku a rozrůzňování druhů přirozeným výběrem a zbylé, méně podstatné detaily vysvětlili v průběhu 20. století genetici a molekulární biologové. Evolucí se dnes mohou zabývat ještě tak filosofové, historikové vědy či jiní, experimentální práce se štítící jedinci. Kdo dnes chce něco zajímavého ve vědě objevit, ten by se měl věnovat imunologii nebo vývojové biologii.

A co když je to všechno úplně jinak? Co když právě evoluční biologie v 70. a 80. letech uplynulého století prodělala v naprosté tichosti zcela zásadní revoluci, po níž by se vlastně měly od základu přepsat veškeré učebnice tohoto oboru? A co horšího! Co když i nový model evoluce vycházející z dawkinsovsko-hamiltonovské teorie sobeckého genu, založené na soupeření různých variant téhož genu o předání co největšího počtu vlastních kopií do dalších generací, stejně chybný jako původní model Darwinův, a v brzku nás proto čeká revoluce další? A nemohla by stávající model nahradit například teorie takzvané zamrzlé evoluce? Teorie, která předpokládá, že naprostá většina druhů, se kterými se v přírodě setkáváme, není schopna se evolučně vyvíjet, ani když jsou vystaveny sebesilnějšímu selekčnímu tlaku, a tak pouze pasivně čekají, až se změny v jejich prostředí nahromadí v takové míře, že jim nezbude, než způsobně vyhynout.

Jeden postřeh z předmluvy Stanislava Komárka:

Flegr mi snad nezazlí, řeknu-li, že Darwina připomínám ještě v jednom aspektu - také jsem po čtyřicet let choval různá plemena domácích holubů a pro zábavu je různě křížil a selektoval. Už tehdy mi bylo divné, že by umělý výběr měl být totožný s přírodním a nové druhy by měly vznikat v přírodě podobně jako voláči či pávíci v holubnících britských chovatelů. Ne že by umělý výběr nebyl schopen rychle a razantně změnit vzhled a vlastnosti chovaných zvířat: kdo nevěří, ať to zkusí. Potíž je jinde. Výsledek se podobá spíše osazenstvu špitálu sv. Jakuba, a čím více se morfologicky, etologicky či velikostně odchýlí od výchozího stavu, tj. holuba skalního, tím je ubožejší a méně schopný života. Extrémní výsledky "šlechtění" už ani nevylétnou na střechu, ani neodchovají samy holoubata - v teorii by tomu tak ovšem být nemělo.

A nyní se již věnujme pozdravu na rozloučenou s eugenikou:

V rodině Usámy bin Ládina či Hitlera se může narodit matka Tereza či naopak. Že děti následně kopírují některé vzorce chování a postoje svých rodičů, nebo se naopak vůči nim vyhraňují (nebo dokonce dělají obojí najednou), je sice pravda, ale to je už spíše zvláštnost našeho živočišného druhu a s přenosem genů to již nesouvisí. Soustavnou deportací trestanců z Anglie do Austrálie se míra zločinnosti na tomto světadílu, ale ani v Anglii nijak podstatně nezměnila. Ruleta pohlavního rozmnožování se postarala o to, že snad již v druhé generaci se početní zastoupení altruistů i sobců v Austrálii i v Anglii vrátilo na svou původní hodnotu.

Jednotlivé dílčí geny, které v určité své kombinaci podmiňují vznik znaku výhodného z hlediska populace či druhu a nevýhodného z hlediska jedince, přitom mohou zároveň podmiňovat vznik ještě dalších, pro každý dílčí gen jiných znaků. A právě selekce na výskyt těchto jiných znaků je může trvale udržovat v populaci, tedy může průběžně odstraňovat mutanty, u kterých budou příslušné geny v důsledku mutace poškozeny. Tento druh selekce (nazývaný negativní nebo také purifikující selekce) může pochopitelně působit i u evolučně zamrzlých druhů. Jako příklad si představme, že tendence kavek společně napadat dravce v okolí svých hnízd je podmíněna současnou přítomností určité dvojice alel dvou různých genů. Každá z těchto alel zároveň podmiňuje ještě jeden znak, jedna například péči o mláďata a druhá zvědavost. Jestliže bude v daném prostředí pro jedince výhodné pečovat o potomstvo i projevovat zvědavost, bude se v populaci zastoupení altruistů (kteří se budou zapojovat do obrany před dravci, místo aby sobecky v bezpečí čekali, jak se věci vyvinou a koho dravec uloví) zvyšovat nebo alespoň nebude klesat.

Udržování genetické vlohy pro složitý znak (třeba pro altruistické chování) v populaci v takto rozloženém stavu selekcí na přítomnost úplně jiných znaků může mít také nepříjemný důsledek pro práci fylogenetiků. Právě tak jako se může určitý znak vynořovat u vzájemně nepříbuzných jedinců, může se nejspíše vynořovat i po delší době u vzájemně nepříbuzných druhů, jejichž příslušníci ani bezprostřední předci daný znak nevykazovali. To však může podstatně zkreslovat výsledky fylogenetických analýz, neboť nám kvůli tomu mohou vycházet jako vzájemně příbuzné druhy, které k sobě vůbec patří nemusí.

Tato informace a vlastně i celá teorie zamrzlé plasticidy je další zlou zprávou pro stoupence eugeniky. Nejenže je jakákoli selekce v případě evolučně zamrzlého druhu zoufale neúčinná, ale v zásadě zde není ani podle čeho selektovat. Někteří jedinci se sice chovají altruisticky a někteří sobecky, někteří jsou mimořádně inteligentní a někteří zase mimořádně hloupí, někteří jsou krásní a silní a jiní zase oškliví a neduživí. Nikde však není řečeno, že když zabráníme jednomu hloupému jedinci v rozmnožování, zbavíme populaci více genů pro hloupost, než kdybychom zabránili v rozmnožování kterémukoli jinému, náhodně vybranému jedinci. Pochopitelně v případě znaků podmíněných přítomností jednoho genu může být selekce účinná, takových znaků je však nejspíše velmi málo a velká část příslušných alel ostatně v populaci stejně vznikla teprve nedávno v důsledku nových mutací.

Takže obávat se, že by se nějak významně zhoršovala genetická skladba budoucích populací tím, že metody moderní medicíny dnes umožňují přežívat (a rozmnožit se) jedincům nesoucím některé škodlivé alely, je nejspíše přehnané. Na druhou stranu systematické vyhledávání nositelů příslušných recesivních alel a následné využití metod prenatální diagnostiky a asistované reprodukce může být asi v případě některých dědičných chorob docela účelné.

Jaroslav Flegr tuto kapitolu uzavírá s pocitem, že si to asi zavařil u spousty lidí, co nesouhlasí s prenatální diagnostikou a asistovanou reprodukcí. Podotýká však, že ani kacíři se už dneska většinou neupalují a proroci nekamenují. I kdyby se upalovali a kamenovali, lidstvo může zůstat klidné. Jak vyplývá z předchozích odstavců, za každého upáleného nebo ukamenovaného autora kontroverzní knihy se stejně zase někde jinde jiný nový vyštěpí.

Zdroj: Jaroslav Flegr, Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin

Poznámka: Občas do této knížky ještě nahlédnu a když mě něco zaujme, tak se s tím na Neviditelném čertovi s vámi podělím. Momentálně mě napadá pouze jediná myšlenka, a to že soutěž o Darwinovu cenu je o ničem.


komentářů: 1         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
1
Axina 29.02.2012, 07:08:51
Darwinova cena je ironické ocenění pro lidi, kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem Usmívající se

http://cs.wikipedia.org/wiki/Darwinova_cena

«     1     »