.:: Neviditelný čert ::.

Paraziti manipulátoři - zloději těl

rubrika: Populárně naučný koutek

V předchozí části věnované toxoplasmě (Toxoplasma - parazit manipulátor) bylo naznačeno, jak tento parazitický prvok dokáže se svým hostitelem manipulovat. Autor zdroje, Jaroslav Flegr, věnuje následující kapitolu tomu, jak omylem zjistil, že toxoplasma mění lidskou povahu. Je to velmi zajímavé vyprávění, okořeněné faktem, že samotný vypravěč je toxoplasma-pozitivní. Dříve než se k ní dostanu, bych zde s pomocí odborných vsuvek (boxů, viz Toxoplasma) zrekapituloval, co všechno obnáší pro hostitele často dost tristní zápas parazitů se svými hostiteli.

Lucifer

Mnoho parazitů vystřídá během svého životního cyklu několik hostitelů různých druhů. Každý hostitel má v životním cyklu svou určitou úlohu. Nejdůležitější úlohu má trofický hostitel, ze kterého parazit čerpá maximum živin a tyto živiny transformuje na biomasu svých potomků. Vektor neboli transportní hostitel zajišťuje přenos parazita z jednoho hostitele na druhého, případně (často současně) přenos na nové území, pokud možno do nové, zatím nenakažené hostitelské populace.

Definitivní hostitel je hostitel, ve kterém se parazit množí pohlavně, v mezihostiteli pouze nepohlavně. Zatímco v trofickém hostiteli jde parazitovi o počet potomků, v definitivním hostiteli mu jde také o různorodost potomstva. Definitivní hostitel tedy slouží jako "místo pro dostaveníčko". Parazit mu většinou příliš neubližuje, protože potřebuje, aby přežíval co nejdéle a nahromadil v sobě zástupce co největšího počtu nepříbuzných linií daného druhu parazita. Poměrně častý je případ, kdy definitivní hostitel slouží zároveň jako vektor a mezihostitel jako trofický hostitel, nejdná se však o striktní pravidlo.

Parazitologové dále rozlišují paratentického hostitele, tj. hostitele, v jehož těle se sice parazit nedokáže množit, ale někdy se v něm může hromadit a následně se z něj dostat do definitivního hostitele nebo do mezihostitele, a to nejčastěji tak, že paratentického hostitele někdo schválně nebo omylem sežere. Někdy existence paratentického hostitele zvýší pravděpodobnost přenosu parazita do dalšího hostitele, jindy je naopak parazitovi z tohoto pohledu spíše na škodu, do paratentického hostitele se parazit dostane spíše nedopatřením a pouze šťastnou náhodou se z něj může dostat do definitivního hostitele.

Parazit manipulátor obrazně řečeno zápasí se svým hostitelem o jeho tělo. Hostitel byl evolucí naprogramován, aby se choval tak, aby předal co nejvíce kopií svých genů do další generace, naproti tomu parazit byl evolucí naprogramován tak, aby se pokusil přimět hostitele, aby se choval tak, aby do další generace předal co nejvíce genů parazita. Na první pohled by se mohlo zdát, že v této přetahované zvítězí hostitel, který je ve svém těle tak říkajíc doma. Ve skutečnosti však obvykle zvítězí parazit.

Hlavní důvod spočívá asi v tom, že parazit má mnohem více evolučních zkušeností týkajících se zápasu s hostitelem o jeho chování, než má hostitel. Parazit bojuje s hostitelem v každé generaci, a pouze ti jedinci, kteří v tomto zápase vyhrají, předají své geny do příštích pokolení. Naproti tomu v každé generaci se pouze část jedinců hostitelského druhu setká a utká s parazitem, přičemž i mnozí z těch, kteří v tomto zápase podlehnou, alespoň část svých genů do dalších pokolení předají - například stačí se rozmnožit ještě dříve, než je napadne nebo zmanipuluje parazit. Parazit je dlouhodobě vystaven systematičtějšímu selekčnímu tlaku než hostitel, takže v evolučním zápase s hostitelem nakonec zvítězí.

Asi nejdokonalejšími "zloději těl" jsou zřejmě parazitičtí korýši kořenohlavci. Tito paraziti se nezdržují přeprogramováním chování svého hostitele, ale místo toho mu rovnou ukradnou celé tělo. Miniaturní larva kořenohlavce rodu Saculina pronikne do těla kraba a tam se rozroste v jakýsi propletenec vláken, který nejvíc ze všeho připomíná podhoubí dřevokazné houby. Svého hostitele hormonálně vykastrují a zbaví možnosti svlékat kutikulu, aby snad příště neplýtval energií na takové zbytečnosti, jako je vlastní množení a růst. Po nějaké době vyhřezne na spodku zadečku kraba rozmnožovací orgán kořenohlavce a od té doby krab produkuje larvy svého parazita. Velká mořská loupež těla je dokonána - krab žije dál jako obvykle, pouze místo svých potomků produkuje potomky parazita. Až budete na Baltu, můžete takto parazitované kraby snadno najít. Na některých lokalitách je parazity napadena většina krabů a už z dálky poznáte takové jedince podle toho, že mají krunýř porostlý řasami a svijonožci - nemohou ho totiž svlékat.

Zdroj: Jaroslav Flegr, Pozor, Toxo! - Tajná učebnice praktické metodologie vědy

Poznámka:

V lidské společnosti také existují nejrůznější paraziti, kteří parazitují na hostitelích svého vlastní druhu, člověk na člověku, a to už od dávných dob. V poslední době se však zdá, že počet těchto lidských parazitů neuvěřitelně narůstá a způsoby, jakými dokáží s hostiteli manipulovat, jsou čím dál tím rafinovanější. Těla zatím snad ještě krást nedokáží (i když chápu, že někdo by proti tomu mohl mít námitku), krádež na úrovni lidské psychiky je však natolik zjevná, že jedinec, který se tomu dokázal ubránit, nestačí zírat. Lidský hostitel lidského parazita je zároveň jediným a definitivním hostitelem - pokud mohu tento odborný příměr alespoň přibližně použít. Něco takového v ostatní živočišné říši zřejmě neexistuje. Kupříkladu vůdčí jedinec nějaké zvířecí smečky svými podřízenými nějakým způsobem "manipuluje", nedělá však nic jiného, než že svoji smečku zcela přirozeně vede k přežití, k získání dalších teritorií atd. Rozhodně však na příslušnících svého druhu neparazituje, pouze se snaží svoji úlohu k zachování svého rodu, k níž byl předurčen přírodou, důstojně odehrát ...

Doufám, že jsem touto svoji ne zcela odbornou vsuvkou knížce Jaroslava Flegra nějak neuškodil.