Neviditelný čert

Dnes jsem měl v úmyslu vypustit další pokračování o Nikolovi Teslovi, ale vzhledem k pokračujícímu urputnému srpnovému vedru jsem byl nucen položit si otázku: Je k tomu vážně vhodná doba? Moje odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a zněla: Ne. V tomhle vedru se zaobírat ještě Nikolou Teslou by bylo téměř sebevražedným počinkem. A tak jsem zabrousil do svého knižního archivu a do horkých rukou se mi ze zcela nevyjasněných příčin, důvodů a následků dostalo české vydání Vzpomínek Ijona Tichého od Stanisława Lema, spisovatele, kterého nikdy nepřestanu obdivovat.

Lucifer

Hned první vzpomínka pojednává o jistém profesorovi jménem Corcoran, kterého Ijon Tichý jednou střetl na nějaké vědecké konferenci a během debaty se ho Corcoran zčistajasna zeptal: "Co soudíte o duchách?" Ijon Tichý odpověděl, že o tom nemá žádné mínění, a Corcoran se beze slova vrátil k předchozímu tématu. Ijon Tichý ještě téhož dne večeřel s proslulým advokátem Savinellim, který se specializoval na kosmické právo, a zeptal se ho, jestli zná nějakého profesora Corcorana. Savinelli odvětil, že toho střeleného kybernetika zná a při víně pak vykládal několik historek, které o něm v té době kolovaly. Ijon Tichý se ho nakonec zeptal, zda ví něco o tom, že Corcoran věří na duchy. Právník zrovna upíjel víno a div se smíchem nezadusil. "Ten? A na duchy?" vzkřikl. "Člověče, vždyť on nevěří dokonce ani v lidi!!!" Ijon Tichý se na základě tohoto rozhovoru rozhodl, že toho tajemného a "střeleného" kybernetika musí navštívit, k čemuž nakonec bez průtahů došlo.

A nyní se tedy pojďme s pomocí výňatků z této kapitoly podívat, jak tato prazvláštní návštěva probíhala:

Zazvonil jsem podle smluveného signálu, jak mi to Corcoran nařídil. Po dobrých pěti minutách mi sám otevřel. Na sobě měl šedý laboratorní pracovní plášť, vyžraný na mnoha místech kyselinou. Byl hrozně vyzáblý, až na kost, s ohromnými skly nasazenými na očích. Jeho šedivé vousy byly z jedné strany kratší, jako okousané.

"Račte za mnou," řekl bez okolků. Dlouhou, chabounce osvětlenou chodbou, kde se válely nějaké stroje, bečky a bíle zaprášené pytle s cementem, vedl mne k velikým železným dveřím, nad nimiž jasně plála silná žárovka... Corcoran se zastavil uprostřed na místě, kde betonová podlaha měla poněkud světlejší odstín, jako kdyby tam kdysi stával stroj, po němž zůstaly jen stopy podstavce. Do zdí byly zapuštěny silné svislé pruty, takže to tady vypadalo jako v kleci. Vzpomněl jsem si, jak se mne vyptával na duchy... K prutům byly připevněny velice pevné stolice s podpěrami a na nich stály litinové skříně. Víte, jak vypadají takové truhlice plné pokladů, které podle pověstí zakopávali piráti? Zrovna takový tvar měly ony skříně s vypouklými víky a na každé z nich visela bílá jmenovka v celofánovém obalu, takže vypadala jako kartónový lístek, který obyčejně najdete nad postelí v nemocnici. Vysoko u stropu hořela zaprášená žárovka, bylo však příliš šero, než abych mohl přečíst byť jen jediné slovo na lístcích. Skříně stály ve dvou řadách nad sebou a jedna byla oddělená. Vzpomínám si, že jsem je počítal, bylo jich dvanáct nebo čtrnáct, nevím to už přesně.

Profesor se s rukama zastrčenýma do kapes pláště obrátil ke mně. "Poslouchejte chvíli, co se tu děje, Tichý, pak vám podám vysvětlení, jen poslouchejte!"

"Nu, tak co slyšíte?" zeptal se mne Corcoran.
"Skoro nic, jenom jakési harašení," přiznal jsem se. "Ale to snad bylo jenom šumění v uších."
"To nebylo šumění v uších, Tichý. Naslouchejte mi pozorně, protože se nerad opakuji. Říkám vám to proto, poněvadž mne neznáte. Nejsem takový hrubián ani neotesanec, jakého ze mne lidé dělají. Jenom mne rozčilují hlupáci, jimž je třeba jednu a tutéž věc desetkrát znovu opakovat. Doufám, že vy k nim nepatříte."
"Uvidíme," řekl jsem. "Mluvte, pane profesore."
Pokynul hlavou, a ukazuje na řady těch železných skříní, pravil:
"Vyznáte se v elektronických mozcích?"
"Jen natolik, nakolik je to nutné při navigaci," odvětil jsem. "S teorií to u mne vypadá bledě."
"To jsem předpokládal. Poslouchejte tedy. V těchto skříňkách se nacházejí ty nejdokonalejší elektronické mozky, jaké kdy existovaly. Víte, v čem jejich dokonalost vězí?"
"Ne," odpověděl jsem po pravdě.
"Tkví v tom, že ty mozky ničemu neslouží, že se naprosto k ničemu nehodí, nejsou užitečné - krátce řečeno - jsou to zhmotnělé, mnou stvořené Leibnizovy monády."

"Každá z těch skříněk skrývá ve svém nitru elektronickou soustavu, která vytváří vědomí - jako náš mozek. Stavební materiál je sice jiný, princip je ale stejný. Jenže tady podobenství končí. Poslouchejte pozorně! Náš mozek je, abych tak řekl, spojen s vnějším světem pomocí přijímačů - smysly: očima, ušima, nosem, kůží atd. Avšak tyto mozky," prstem ukázal na skříně, "Naproti tomu skrývají svůj 'vnější svět' samy v sobě."

"Jak je to možné?" zeptal jsem se. V hlavě se mi trochu rozsvítilo, ale můj dohad byl stále ještě mlhavý, mrazilo mě přitom.
"Je to zcela prosté. Jak víme, že naše tělo vypadá tak a ne jinak, jakou podobu má naše tvář, jak to, že stojíme, že držíme v ruce knížku, že květiny voní? Víme to proto, že na naše smysly působí určité vzruchy, které jsou nervy prostředkovány do mozku. Tichý, představte si, že bych stejným způsobem jako vonící karafiát dovedl podráždit váš čichový nerv - co byste ucítil?"
"Vůni karafiátu, samozřejmě," odpověděl jsem a profesor, jako by byl rád, že jsem dostatečně chápavý, pokračoval:
"A když stejným způsobem podráždím všechny vaše nervy, pak nebudete vnímat vnější svět, ale ty podněty, které já pomocí vašich nervů prostředkuji mozku. Je to jasné?"
"Ano."
"A teď pokračujme. Tyto skříňky mají receptory-čidla, orgány, které fungují analogickým způsobem jako náš zrak, sluch, hmat atd. a spoje těchto receptorů nevedou do vnějšího světa - jako nervy - ale k tomu bubnu tamhle v koutě. Nevšiml jste si ho, viďte?"
"Ne," řekl jsem. Opravdu, buben, který měřil nějak tři metry v průměru, stál v rohu jako svisle postavený mlýnský kámen, a všiml jsem si až po chvíli, že se neobyčejně pomalu otáčí.
"V něm je jejich osud," řekl profesor Corcoran klidně. "Jejich úděl, jejich svět a bytí - všechno, čeho mohou dosáhnout a poznat. Na bubnu jsou navinuty zvláštní pásky se zaznamenanými elektronickými impulsy, které odpovídají stu nebo dvěma stům miliardám dějů, které mohou potkat člověka v životě, byť by byl sebebohatší na dojmy. Kdybyste nadzvedl poklop bubnu, spatřil byte jen lesklé pásky, pokryté světlejšími klikyháky, které vypadají jako plíseň na celuloidu. Ale, Tichý, to jsou dusné, tropické noci a šumění mořských vln, zvířecí těla a přestřelky, pohřby a pitky, chuť jablek a hrušek, sněhové závěje a večery, trávené u plápolajícího krbu v rodinném kruhu, vřava na palubě potápějící se lodi, křeče nemocného a horské štíty, hřbitovy a blouznění šílenců - tam je obsažen celý svět, Ijone Tichý!"

"Tichý, tyto skříně jsou spojeny s umělým světem." Ukázal na první skříň z kraje: "Téhle se zdá, že je sedmnáctiletá dívka se zelenýma očima, rudými vlasy a tělem jako Venuše. Je dcerou státníka a miluje mladého muže, kterého vidí oknem téměř denně... Ten se však stane jejím prokletím. A ta další skříňka je učenec, který zanedlouho objeví teorii gravitace platící pro jeho svět, jehož hranicí jsou železné stěny bubnu. Chystá se bojovat za svou pravdu. Je osamocen a jeho samota je ještě zhoršována slepotou, která mu hrozí - on totiž oslepne. A tam nahoře, to je člen kněžského kolegia, který prožívá nejtěžší dny svého života, neboť ztratil víru v existenci své nesmrtelné duše. A dál, za přepážkou stojí... ne, nemohu vám vyprávět život všech těch bytostí, které jsem stvořil..."
"Smím vás přerušit?" zeptal jsem se. "Chtěl bych vědět..."
"Ne! Nesmíte!" zařval Corcoran. "Nikdo to nesmí udělat! Tichý, teď mluvím já! Ještě jste nic nepochopil! Jistě si myslíte, že tam v bubnu jsou trvale zachyceny různé signály jako na gramofonové desce, že jsou tam události uspořádané jako nějaká melodie se všemi tóny, a čekající jenom na jehlu, která by je oživila jako hudbu. Myslíte, že je v těch skříních postupně reprodukován soubor již předurčených zážitků. To ale není pravda!" Corcoran křičel tak pronikavě, že se ozvěna dunivě odrážela od plechového stropu. "Obsah bubnu je pro ně tím čím je pro vás svět, ve kterém žijete! Když jíte, spíte, vstáváte, cestujete, jdete na návštěvu k starým bláznům, přece vás ani nenapadne, že to všechno je jen gramofonová deska, jejíž dotyk nazýváte přítomností!"
"Ale...," ozval jsem se.
"Mlčte!" houkl na mě. "Nevyrušujte! Mluvím já!"
"Mají jistě hodně pravdy ti lidé, kteří ho označují za hrubce," řekl jsem si v duchu. Musel jsem však dávat pozor, protože to, co říkal, bylo opravdu nezvyklé. Křičel dál:
"Osud mých železných skříní není předurčen až do konce. Vždyť tam v tom bubnu jsou události na řadách souběžných pásků a jenom selektor, řídící se pravidlem slepé náhody, rozhoduje o tom, na kterou sérii pásků bude kolektor smyslových vjemů té či oné skříně v příští chvíli napojen. Ve skutečnosti to samozřejmě není tak jednoduché, jak jsem řekl, poněvadž skříně mohou samy do jisté míry ovlivnit pohyby kolektoru a naprosto náhodný výběr nastává jenom tehdy, když se tyto bytosti, které jsem vytvořil, chovají pasivně. Mají konec konců svobodnou vůli, stejně omezenou jako my. Determinuje ji struktura osobnosti, její vášně, přirozené nedostatky organismu, zmrzačení, vnější okolnosti, stupeň inteligence - nemohu se pouštět do všech podrobností..."
"Jestliže je tomu tak," podotkl jsem rychle, "proč tedy nevědí, že jsou železnými skříněmi, a nikoli rudovláskou či kně-..."
Skočil mi do řeči, dřív než jsem mohl svá slova dopovědět
"Nedělejte ze sebe osla, Tichý. Jste složen z atomů, že? Vnímáte ty svoje atomy?"
"Ne."
"Z těch atomů jsou utvořeny řetězce bílkovin. Cítíte je?"
"Ne."
"Ve dne v noci, každou vteřinou jste prozařován kosmickými paprsky. Cítíte to?"
"Necítím."
"Jak mají tedy ty moje skříně vědět, že jsou skříněmi, vy osle? - Zrovna tak jako je pro vás jediný a autentický tenhle svět, jsou pro skříně jedině pravdivé a reálné obsahy, které do jejich elektrického mozku přicházejí z mého bubnu... Jejich svět se nalézá v tom bubnu, Tichý, a jejich těla, která v naší realitě existují jenom jako určité pravidelné seskupení děr v perforovaných svitcích, jsou uvnitř skříní. Ta krajní skříň z druhého konce se považuje za neobyčejně půvabnou ženu. Mohl bych vám o ní přesně povědět, co vidí, když se dívá nahá na sebe do zrcadla, jaké klenoty má ráda, jakých fint používá, když chce uhnat nějakého muže... Tohle všechno vím, poněvadž jsem ji stvořil pomocí svého URČOVATELE OSUDU. Vytvořil jsem její podobu, pro nás abstraktní, pro ni však reálnou - má tvář, zuby, cítí pach potu, má na lopatce jizvu po škrábnutí dýkou, a vlasy, do nichž si už může zastrčit orchidej tak konkrétní, jako jsou pro vás vaše ruce, nohy, břicho, šíje, hlava! Doufám, že nepochybujete o své existenci?"

"Tady je blázen mého světa, Tichý," řekl a jeho tváří kmitl úsměv. "Zdalipak víte, kam až dostoupilo jeho šílenství, které ho izolovalo od ostatních lidí? Věnoval se hledání neskutečnosti svého světa. Já jsem netvrdil, Tichý, že ten jeho svět není klamný, že je dokonalý. I nepřesnější mechanismus může mít časem poruchu - jednou vítr rozhoupá kabely, a ty se navzájem na okamžik dotknou, jindy zase vnikne do bubnu nějaký mravenec... A víte, co si pak ten šílenec myslí? To, že telepatii vyvolává místní, krátké spojení drátů, vedoucích ke dvěma různým skříním, že se mu daří nahlédnout do budoucnosti, jakmile kolektor náhle přeskočí z pásky, kde je současnost, na tu, která se má odvíjet teprve po mnoha letech. Myslí si, že ten pocit, jako by už jednou prožil to, co ve skutečnosti prožívá poprvé, způsobila porucha selektoru, který se nejen zachvěje v měděném ložisku, ale rozhoupá jako kyvadlo, které postrčil - co já vím... mravenec -. A v jeho světě se pak odehrávají překvapivé a nevysvětlitelné události - v někom náhle vzplane nerozumný žár lásky, jiný začne předpovídat budoucnost, věci se pohybují nebo mění svá místa - a v této rytmické činnosti lze vystopovat pravidlo série! A jeho bludné představy posilovány těmto obecně zavrhovanými jevy, vyvrcholují v tvrzení, za která bude záhy dopraven do ústavu pro duševně choré. On totiž prohlašuje, že je železnou skříní stejně jako všichni v jeho okolí, že lidé jsou pouhým zařízením stojícím v koutě staré zaprášené laboratoře, a že svět se všemi půvaby a hrůzami je pouhým klamem. Dokonce se odvážil vzpomenout si na svého boha, který dříve, když ještě býval naivní, činil zázraky. Ale pak si ho - toho stvořitele - jeho svět vychoval pro sebe, naučil ho, že jedinou věcí, kterou smí dělat, je nevměšovat se, neexistovat, nic neměnit na svém díle, protože důvěru lze mít pouze v božstvo, které není vzýváno... Když je vzýváme, ukáže svou slabost a bezmocnost... A víte, Tichý, co si ten jeho bůh myslí?"
"Ano," odpověděl jsem. "Že je stejný jako on. Ale pak je možné i to, že majitel zaprášené laboratoře, ve které stojíme na policích MY, je sám také skříní, kterou postavil jiný vědec s originální a fantastickou koncepcí ještě vyššího řádu - a tak až do nekonečna. Každý z těch experimentátorů je bohem - stvořitelem svého světa, těch skříní a jejich osudu a má pod sebou své Adamy a své Evy a nad sebou dalšího, hierarchicky vyššího boha. A proto jste tohleto vytvořil, profesore..."
"Ano, proto," odvětil. "A teď, když jsem vám to pověděl, víte vlastně zrovna tolik, co já, a další rozmluva by byla zbytečná. Děkuji vám, že jste přišel a loučím se s vámi."

Tak skončila tato neobyčejná známost, milí přátelé. Nevím, zda jsou Corcoranovy skříně ještě v provozu. Snad jsou - a jejich život je sen s jasem i stínem, život, který je koncentrací impulsů uložených v magnetické vrstvě pásky. A každý večer po skončení denní práce jde Corcoran po železných schodech, postupně otvírá ocelové dveře tím velkým klíčem, který nosívá v kapse svého pláště, propáleného kyselinami, a zastaví se tam dole v zaprášené temnotě, aby naslouchal slabému hučení proudu a sotva slyšitelnému vrčení líně se otáčejícího bubnu a posunu pásky... a osud se naplňuje. Myslím, že i navzdory svému tvrzení zakouší slast zasahování, kterou má ten, kdo opojen všemohoucností proniká do nitra světa, který vytvořil, aby v něm spasil někoho, kdo hlásá vykoupení, že sám je na vahách, v kalném světle nekryté žárovky, zda nemá zachránit některý život, některou lásku a jsem přesvědčen, že to nikdy neučiní. Překoná toto pokušení, protože chce být bohem, a jediné božstvo, které známe, je mlčenlivý souhlas s každým lidským činem, s každým zločinem. Není pro ně větší odměny než vzpoura, která se opakuje u každého nového pokolení železných skříní, když se soudným rozumem utvrzují v tom, že On neexistuje. Ten se tehdy mlčky pousměje a vychází ven, zamykaje za sebou řady zámků dveří a v prázdnotě se ozývá jenom slabé hučení proudu, ne silnější než bzukot dodělávající mouchy.

22.08.2012, 00:00:28   Publikoval Luciferkomentářů: 2