.:: Neviditelný čert ::.

Zima

rubrika: Povídání

Jednou jsem tady napsal, že mám rád všechna čtyři roční období, každé z jiného pohledu.

Lucifer

Jaro ve mně probouzí nové podněty, inspirace, touhu po novém rozletu. Rád se dívám, jak se zimou zemdlená krajina začíná oživovat prvními květy, stromy raší, ptáci radostně cvrlikají, den se prodlužuje. Všechno raší, všechno je v rozpuku, všechno začíná znova. V jarním období jsem prožil mnoho hezkých chvil a vždy ho radostně vyhlížím. Někdy mě však jaro zklamalo. Nejspíš asi proto, že jsem si ho vždycky příliš idealizoval a očekával od něho víc, než je v jeho silách. Nic není na povel, ani jaro.

Léto jsem především v dětském a dospívajícím věku považoval za vrchol všech ročních období. Nádherné okamžiky okouzlení, prázdniny, úniky a úlety kamkoli za hranice všedních dnů, dveře léta dokořán, cesty do tajnosnubných krajin, objevy nových lásek, noření se do vodních hladin, bloumání po lesích na vrcholu jejich rozkvětu a tak dále. Jenže i léto mě tu a tam zklamalo a má zářná letní očekávání se někdy nejen nesplnila, ale změnila se i v zklamání.

Od podzimu jsem zprvu nic zajímavého neočekával. Léto se skončilo, ať už tak či onak, započala se nová lidská mašinérie, listy na stromech začínaly žloutnout, občas jsem se pokoušel najít ztracené letní sny, ale žádné nové vize. Přesto jsem časem pochopil, že podzim je jedno z mých nejplodnějších ročních období. Objevuji znovu něco, co jsem v tom jarním rozpuku a letním úletu ztratil, co jsem zcela nesmyslně přehlédl či přímo odhodil, protože jsem čekal něco "mnohem více". Podzim má v sobě spoustu zajímavých a krásných momentů, které člověk když chce, tak objeví. Podzim však občas bývá teskný, zamlžený, unavený, a to, co člověk nestihl najít, skomírá a ukládá se ke spánku.

Ani od zimy jsem po většinu své lidské historie nic extra neočekával, tedy kromě vánočního rozjímání, silvestrovského povyražení a novoročního vyhlížení dalších, doufaje ještě zajímavějších a pozoruhodnějších zítřků. Tahle úvodní zimní pasáž, především vánoční čas, který jsem v dětství prožíval velmi sladce, se však postupně začala hroutit v jakési patologicky konzumní obžerství. Časem jsem však pochopil, že zima je takovým zvláštním způsobem zřejmě mé nejkrásnější roční období. Ne kvůli čím dál konzumně stupidněji pojatým Vánocům a silvestrovskému rajcovnímu harašení, ale protože když tyto potrhlé aktivity, jež kdysi reprezentovaly svátky klidu, rozjímání a novoročních předsevzetí, vyvanou, vůkol zůstane krásný bílý klid, po kterém je možné třeba na lyžích vyrazit do kouzelné spící krajiny. Protože mám dost času po dlouhých nocích leccos ze svého života rekapitulovat, protože jsem vlastně od tohoto období nic extra neočekával, protože ...

Zima je až v kostelích a mostech praští
Po ulicích chodí lidé v bílých pláštích
Nad střechami stromů věže dómů v oblacích
Pod tlapkami šedých myšek tiše křupe sníh

... tajemná spící krajina. Tajemno, od kterého jsem nic zvláštního nečekal a které mi vše, s čím jsem už nepočítal, předkládá v podobě úžasných a starostlivých sněhuláků.

Zima mě ještě nikdy nezklamala.

Jednu překrásnou zimní vzpomínku mám ze Šumavy, z okolí Špičáku nedaleko Železné Rudy. Nebyl jsem tam sám, ale v téhle vzpomínce vystupuji bez jakéhokoli doprovodu.

V jednom hotelu někde pod Špičákem či Pancířem, kde jsem nebyl ubytován, jsem si v půjčovně vyzvedl běžky a vyrazil po jedné lesní cestě. Občas jsem potkával běžící či ploužící se lyžaře, ale povětšinou jsem byl sám pouze s okolní do sněhu oděnou lesní krajinou. Ujel jsem dost daleko a pak se vydal po jedné odbočce z hlavní cesty, která vedla trochu nahoru. V těchto místech jsem nepotkal nikoho, žádného živého tvora. Na jedné mýtince jsem se již trochu unavený zastavil, začal relaxovat a pozvolna se nořil do bílého, lehce zeleného lesního ticha.

A náhle mě začaly napadat neuvěřitelně povznášející a klid přinášející myšlenky. Začal jsem se cítit jako v nějakém kouzelném zimním spánku a před očima se mi míhaly nejrůznější scény z mého života, ucítil jsem jakýsi záblesk naprostého pochopení, usmíření a meditačního klidu. Po nějaké chvíli jsem se z toho božského stavu zase vynořil a s pocitem jakéhosi zvláštního obohacení vyrazil tichou, avšak myšlenkami plnou zimní krajinou zpět, abych vrátil běžky a znovu se připojil k lidské společnosti.

Všichni vypadali jako velice milí, zábavní, zdvořilí a starostliví sněhuláci.

Když v zimní krajině
pocítíš její tichou něhu
a stromy tě popohánějí
v osamoceném lyžním běhu
zas najdeš cestu
zpátky ku svým pramenům
zpět ke své podstatě
zpět k něčemu
co už jsi skoro ztratil