Neviditelný čert

Jak jsem se tak prohraboval archivem svých pohádek, z nichž už drtivá většina zde byla vypuštěna, a ty, co nebyly (v množství asi prstů jedné ruky), si vypustit netroufám, abych ten pohádkový koutek neindoktrinoval přílišnými úlety, tak jsem narazil na jeden kratičký text, který se sice jako pohádka jmenuje a má jistý fantastický podtext, ale v pravém slova smyslu pohádkou není. Tašky do pohádek zkrátka nepatří. Raneček s buchtami, pytlíček tabáku či otřásající se oslíček a tak podobně ano, ale taška ne. Tašky si noste v reálném světě a do pohádek s nimi nelezte, všechny pohádkové bytosti by se totiž při pohledu na vás smíchy popadaly za břicho, anebo za něco jiného. Takže zde je ono povídání o tašce, které si na pohádku jen tak kamuflážně hraje:

Lucifer

Byla jednou jedna malá taška, taštička, jaká se nosí buď u pasu, nebo na rameni, anebo křížem přes hrudník, a člověk v ní má peněženku, doklady a ještě pár nezbytných drobností. Byla to moje taška a já ji nosím křížem přes hruď. Taška byla z jemné kůže a začínala se trhat. Nakonec se utrhl řemínek, tak byl nahrazen jiným ze staré tašky, no a dnes ráno mi zůstal v ruce jezdec zipu, právě když jsem tašku zavřel. I rozhodl jsem se, že si koupím novou.

Navštívil jsem stejný obchod, kde jsem koupil tu starou roztrhanou. Vzpomínám si, jak paní prodavačka šla k nějakému šuplíku a vytáhla několik takových tašek, jedna lepší než druhá, takže jsem měl co na výběr. Vybral jsem si tu svojí, dnes otrhanou a zívající svůj obsah rozbitým zipem. Byla tam nějaká nová paní, a tak, abych jí to ulehčil, zamířil jsem k pultíku, odkud posledně původní paní tahala taštičky jako králíky z klobouku. Paní prodavačka se nejdříve nejistě rozhlédla, a pak zamířila ke stejnému pultíku.

Začala hrabat v šuplících, ale ne a ne najít jakoukoli tašku tohoto druhu. Nešťastně se rozhlédla a pak pravila, že jednu tady včera měla, takovou fajnovou, koženou, ale odnesl si ji jeden pán. Už to vypadalo, že odejdu s nepořízenou. Nová paní se však dívala tak smutně, že mi nemůže pomoci, že se mi jí zželelo. Soustředil jsem se. Vyvolal jsem kvantový replikátor a replikoval svoji tašku. Pak jsem ji musel upravit, aby byla jako nová. To nebylo tak těžké. V atomové struktuře staré tašky byla totiž zaznamenaná celá její historie, takže stačilo to vzít pozpátku. A nová taška byla na světě.

Replikaci jsem pochopitelně prováděl v mimoprostoru, takže teď bylo třeba tašku transportovat na správné místo v prodejně. Teleportoval jsem ji do šuplíku, kam se paní prodavačka ještě nepodívala. Pak jsem jí telepaticky vnuknul myšlenku, aby se tam podívala. Nová paní otevřela šuplík a zajásala: Tady jsou! A po krátké odmlce: Už je tu jenom jedna, poslední - a vytáhla tašku. Tak jí říkám: No to je přesně taková jako ta moje stará - tak já si ji vezmu - a vzal, tedy koupil jsem si ji. Paní prodavačka zářila štěstím a koneckonců já taky.

Je krásné mít radost - a ještě krásnější je radost udělat.

A to je o tašce ne asi tak, ale zcela určitě všechno. Já jsem vás varoval, že ten text je kratičký, takže si nestěžujte. To je na první straně. Na druhou stranu lze však říci, že i do velmi kratinkého textu se dá vtěsnat klidně celý vesmír. Koneckonců ten náš se v průběhu svého velkého třískání vyklubal z téměř nicotného oříšku pro Popelky, a kolik se se do něho vešlo. Vešel se tam celý vesmír.

12.09.2013, 00:00:25   Publikoval Luciferkomentářů: 4