Neviditelný čert

Září se nám snaží pokoutně naznačit, že nic než podzim už ani v nejteplejších snech očekávat nemůžeme, a to ještě můžeme být rádi, že se nám tu rovnou nevychumelí zima. No a tak a ne jinak jsem dospěl ke zcela otevřenému závěru, že vás zase oblažím jednou povídkou od Borise Viana. Takže si s tím nelamte hlavu ani nohy či ruce a neodolatelně chutě se připravte k následujícímu skvostnému literárnímu pokrmu, který jsem vydlabal z Vianovy sbírky povídek Vlkodlak.

Lucifer

Nečekejte zase nic až tak světoborného. Vian se zkrátka mezi všemi těmi nespočetnými všeuměleckými poklesky tu a tam nudil, a tak se rozhodl, že aby jeho přátelé neupadali na mysli, omítne je ve vhodném okamžiku nějakým svým s bezmyšlenkovitou náruživostí utesaným textem. Vzhledem k tomu, že stejně jako ve všech ostatních svých nespočetných aktivitách byl i v psaní čehokoli velmi pilný, své přátele tím omítnul tak dokonale, že nějaké upadání na mysli je nenapadlo ani v tom nejtěžším posttraumatickém stavu.

Povídka Zlaté srdce, kterou Vian vetknul do svého Vlkodlaka, je poměrně krátká, ale svým obsahem a především šokujícím závěrem by jistě i dnes dokázala z upadání na mysli vyprostit i členy Spolku sebevrahů na výročním zasedání. Zlatému srdci vévodí dvě postavy; nějaký týpek  Aulne a šestileté dítě Píďa Bonbón. Obě jsou evidentně záporné, jenže ten vtip spočívá v tom, že ta druhá, Píďa Bonbón, která vykazuje ještě krutější sklony, to krátké Vianovské povídání zcela rázně dovede až ke kladnému konci. A v tom jsou právě ty nezaměnitelně úžasné kotrmelce Vianovy tvorby, jež neměla v plánu nic jiného než vyprostit své kamarády z upadání na mysli.

Povídka má dvě části. V první části se nám představí Aulne, který se rozhodne ukrást zlaté srdce otce Mimila. Použil k tomu kyj a srp, a když celý tento bohulibý a technicky náročný čin dokonal, sundal si zlodějskou čepici, zahodil ji do kanálu a místo ní si nasadil měkký klobouk počestného muže. Zatím vše v pořádku. Jenže pak se Aulne začne chovat způsobem tak nesmyslně absurdním, že to jistě rozhodí i nejotrlejšího čtenáře všech možných i nemožných detektivek. Nechá si své šaty, usmolené lepkavou krví, protože kolemjdoucí přece nebudou čekat, že se bude oblékat jako všichni ostatní. Na stanovišti taxíku si vybere drožku tak neurvale nápadnou, že žádnému oku nemůže uniknout, a řidiči, podle přízvuku ukrajinskému Rusovi, oznámí, že má furt dokola objíždět aktuální domovní blok.

Jeho cílem se evidentně ukázala být nerozborná snaha, aby ho co nejdříve odchytili nějací poldové. Proč k naplnění tohoto cíle potřeboval mít v tašce zlaté srdce otce Mimila, to už je ponecháno dostatečně zralému úsudku čtenáře. Když se kolem onoho taxíku začali v kočárcích tažených poníky motat dva poldové, Aulne řekl šoférovi, aby zastavil u vhodné budovy, a lehce vyskočil na chodník přes dvířka taxíku, aby poldové zřetelně viděli krev na jeho šatech. Pak zapadl do domu a došel k služebnímu schodišti.

Aulne se tou budovou tak trochu chaoticky motal, načež pronásledován dunícími kroky poldů skončil na střeše, podél jejíhož takřka svislého plechového okraje se sunul až do míst, kde mohl slézt po zdi a vniknout do jedné z koupelen v přilehlém domě naproti. Poldové zatím nahoře šramotili a běhali ve svých polobotkách po střeše dokola, aby splnili parametry vzorového zvukového modelu sledovaček, které stanovila prefektura.

A teď se dostáváme ke druhé části, v níž se nám vykrystalizuje onen druhý záporák, jenž ten příběh nakonec úspěšně dovede až k naprosto kladnému závěru. Abych to nějak nedomotal, a tím tu drahocennou Vianovskou pointu svým neurvalým způsobem nepoškodil, tak tu druhou část zde doslova a do písmene překlopím. Ještě než k tomu přistoupím, musím se s vámi předčasně rozloučit. Musím si totiž něco vyříkat se svou upadnutou myslí a hlavně, což zcela neurvale podtrhuji, nehodlám se k onomu závěru ani slůvkem, natožpak písmenem hlásit.

Dveře byly otevřené, neboť rodiče Pídi Bonbóna právě odešli a Píďa Bonbón měl byt sám pro sebe. V šesti letech ještě nemá člověk čas na nudu, zvláště v bytě, kde jsou skleničky, které lze rozbít, záclony, co jdou spálit, koberce, co se dají polít inkoustem, a zdi, co se dají pokrýt otisky prstů všech možných odstínů, zajímavé použití barev, v receptech cukrářství Bertillon zvaných zcela nezávadné. Anebo kde je ještě navíc koupelna, kohoutky, věci, co plavou… a na krájení špuntů je tu tátova břitva s krásnou rovnou čepelí.

Když Píďa Bonbón uslyšel pokřik ze dvorku, kam vedlo okno z koupelny, rozevřel pootevřené okno, aby lépe viděl. Před nosem měl dvě velké mužské ruce, zavěšené na kamenném parapetu; po chvíli se před zvědavýma očima Pídi Bonbóna zjevil Aulnův obličej, zrudlý námahou. Avšak Aulne příliš přecenil své gymnastické schopnosti, a nemohl se naráz vzepřít. Rukama se držel pevně, ale zůstal viset, aby popadl dech.

Píďa Bonbón zvolna zdvihl břitvu, kterou měl ještě v ruce, a přejel tenkou čepelí přes vrahovy bílé a napjaté klouby. Byly to moc velké ruce.

Zlaté srdce otce Mimila táhlo Aulna vší silou k zemi a ruce mu krvácely. Šlachy jedna po druhé praskaly jako slabé struny na kytaře. Při každém prasknutí zazněl tenký tón. Na okenním parapetu zůstalo deset odkrvených prstových článků. Z každého vytékalo trochu krve. Aulnovo tělo se smýklo podél kamenné zdi, odrazilo se od římsy v prvním patře a dopadlo do staré bedny. Stačilo ho tam nechat, hadráři ho zítra odnesou.

19.09.2013, 00:00:11   Publikoval Luciferkomentářů: 3