.:: Neviditelný čert ::.

Zvláštní sport

rubrika: Povídání

Pro začátek onoho úžasného říjnového měsíce, měsíce, po jehož ukončení začíná padat listí a v obchodech se začínají objevovat vánoční reklamy, jsem přichystal povídku od Borise Viana přímo z Flanďákovy koupele. Proč jsem tento záludný eskamotérský počin učinil? Velmi dobrá otázka. Ženský a chlapi si občas nerozumějí, někdy je to dokonce až tak tristní, že z toho vyplynulo neuvěřitelné množství literárních, filmových, televizních, internetových, hospodských, a tak podobných tvůrčích výplodů. Jeden z těch výplodů se pokusil napsat můj dvorní spisovatel, jehož jméno jsem už vypustil. Co nám k tomuto neuvěřitelně nasládlému tématu, jenž se vine na pomezí dvou našich pohlaví, chtěl onen autor naznačit, to už musíte posoudit sami. Za svou osobu mohu pouze říci, že ač mě ženský neuvěřitelně přitahují, tak mě někdy, spíš velmi často, vyvádějí natolik z míry, že dostávám takovou tu chlapskou žízeň. Na závěr toho všeho jsem připojil písníčku od Mňágy a Žďorpu, která s tím evidentně vůbec nesouvisí.

Lucifer

Trounaille, opřený o bar v klubu Singer-Main, popíjel svou poslední kompozici, nefalšovaný Slow-Burn, namíchaný, jak každý ví, ze šesti dílů vodky na jeden díl Cointreau a jeden čokoládového likéru, povzbudivou to směs, pravou volžskou vodu, což svědčilo o jeho odporu k anglosaskému ginu, neblahému a rozšířenému podkladu tolika hanebných míchanic, jež jsou ostudou západních demokracií. Ve skutečnosti to bylo hlavně proto, že se mu po ginu dělalo špatně, a tak ho nahrazoval vodkou, blížící se složením lékárnickému lihu, zdravým produktem, jehož léčivé účinky jsou, jak se patří, ceněny ve veřejných zdravotnických zařízeních.

Vešel Folubert Sansonnet, jeho dobrý přítel, jenž se vracel z turné. Folubert, vysoce talentovaný saxifornista, právě strávil několik týdnů tím, že okouzloval melodickými tóny svého nástroje teutonské obyvatelstvo, jemuž byl po léta denacifikační činnosti odepřen beebop.

„Nazdar, Trounaille,“ řekl Folubert.

„Nazdar, Foluberte,“ řekl Trounaille.

Pak se na sebe široce usmáli, neboť byli rádi, že se zase vidí.

„Co piješ?“ zeptal se Folubert.

„Moji směs,“ řekl Trounaille, jenž na ni byl dosti pyšný.

„Je to dobrý?“ zeptal se Folubert.

„Ochutnej!“

Folubert tedy ochutnal a Louis, barman, co si nechával narůst knír, musel připravit dvě další. Folubert mezitím bloudil pátravým pohledem po osazenstvu baru.

„Nejsou tady žádný ženský!“, řekl rozhořčeně. A skutečně, mimo několika očividně zadaných jedinců tam nebyli vůbec žádní představitelé ženského pohlaví.

„A proč myslíš, že piju?“ zeptal se Trounaille sarkasticky.

„Ó! Ale takhle to nejde,“ řekl Folubert. „Nějakou dobu si už dávám půst, ale je načase to změnit.“

„Tož pijme,“ řekl Trounaille, „a hledejme.“

Napili se a dali se do pátrání.

V rue Saint-Benoît bylo čerstvé a osvěžující ovzduší.

„Tos měl skvostný nápad, žes přišel,“ řekl Trounaille. „Jak já se nudil!“

„Uvidíš,“ ujistil ho Folubert, „dneska večer to bude terno. Jdem ke Starýmu kumpánovi.“

Dali se Renneskou ulicí a zahnuli vpravo ke Starýmu kumpánovi. Dveřník se na ně usmál, neboť je tam znali, a ta černovlasá osůbka u šatny taky. V Luterově sklípku bylo plno lidí, ale nikdo ženského pohlaví.

„Takhle to nejde,“ řekl Folubert po nějaké chvíli.

„Víš,“ poučil ho Trounaille, „ženský čekají, až orchestr přestane hrát, a pak si rozeberou muzikanty. S klukama od Lutera to tak chodí.“

„Jo?“ řekl Folubert. „To je pobuřující!“

„Tož pijme,“ řekl Trounaille, „a pojďme hledat jinam.“

Což také učinili.

Od Starého holubníku k Červené růži je to jen pár kroků. Našli v sobě sílu k jejich vykonání a vyšli ven. V sále byla úplná tma a Bratři Žakové zpívali Pupíky. Folubert okamžitě zaregistroval blonďatou osobu s ostříhanými vlasy, sedící poblíž baru, a začal na ni dělat oči, přičemž zalitoval, že není kočkou, protože té oči ve tmě svítí. Bratři Žakové dozpívali Pupíky a spustili Barbaru, silně srdceryvný opus, jehož poslech jako by blonďatou osobu rozechvíval. Folubert s Trounaillem se tedy rozechvěli také a při verši „Barbaro, válka, to je svinstvo“ hlučně vyjadřovali svůj souhlas. Natož je diskrétně vyhodili, neboť posluchači radši poslouchali Bratry Žaky.

Aby změnili obvod, šli až do baru Carrol’s pěšky, protože taxíky jsou drahé a protože jim jakási potutelná obava začala našeptávat, že to nebude jejich poslední pochod. Sešli dolů po schodech. Trounaille, kterého slečna v šatně upozornila na politováníhodnou absenci kravaty, odpověděl, že nosit pod krkem uzel mu připadá nemístné, a tato nevinná poznámka jim navrátila veselí. První obličej, kterého si všimli, patřil té dívce od Červené růže. Folubert ji poznal, zbledl a řekl Trounaillovi: „Ta děvka.“ Tančila totiž s jinou dívkou, a když spatřila Foluberta, schválně se ke své partnerce přitiskla.

„Jdem pryč!“ řekl Trounaille.

Stavili se v Lido, v Night Clubu, u Vola na střeše, v Pařížském klubu, vrátili se ke Svatému Ivovi, prošli Tabu, vylezli zpátky na Montmartre, vešli do Tabarinu, do Florencie, do tolika podniků, že je oči začínaly zrazovat. Konečně kolem šesté ráno přijaly jejich dvoření dvě půvabné osoby.

Bylo jedenáct. Folubert vyšel ze svého pokoje a zaklepal Trounaillovi na dveře. Ten ještě spal.

„Tak co,“ zabručel Trounaille, jemuž zářil pod okem monokl.

Folubert ho měl zase pod druhým.

„Hm, hned jsem usnul,“ řekl.

„Já taky,“ řekl Trounaille. „A jí se to nelíbilo.“

„Tý moji taky ne,“ řekl Folubert.

„Ženský mužským vůbec nerozumějí,“ uzavřel to Trounaille.

A šli si dát dva krvavé bifteky. Koňské.