Jeden dávný jarní den

rubrika: Povídání


Vítr rozfoukával lidem pláště, slunce tuatam propíchlo řídký mrak, nad údolím se vznášel dým z lokomotiv, a jejich píšťaly morseovkou opakovaly slovo dá la va. Vzduch byl plný bílých kvítků - byl jarní den, v němž stromy ještě dovolí, abys mohl prohlédnout jejich větvemi na protější stranu.

 

Astra


Rozmetaná dláždění ulice. Záplavy zlatých vlasů, rozházených po zemi. Skloněné hlavy Němek. Občas některá z nich zvedne ruku, aby navyklým pohybem shodila z očí pramen, který se uvolnil, ale ruka strne, když dojde přes lalůček ucha tam, kde není nic. Ruka, špinavá od hlíny, se na krku rozpačitě zastaví, prsty zapátrají v prázdnu, potom se dlaň položí na místo, kde krk přechází v rameno a na chvíli zmrtví. Ruce uchopí další dlažební kostku, tělo se přihrbí, a nohy nervózně zakymácejí trupem. Prsty vyhrabat díru, vystlat ji vlasy a pohřbít je pod kámen.

 

Lidi, my máme takhle dlážděnou ulici!

 

Němky mlčí. Čtyři muži s puškami na ramenou stojí ve čtyřech rozích ulice. Sledují práci žen. Vysypaná skla oken ostře prásknou, když v davu lidí na chodníku někdo přešlápne. Je téměř ticho. Úlomky skla jsou i v ulici, v písčité hlíně, do které se boří bosé nohy Němek, které rozebírají barikádu.

 

Za černou bariérou civějících lidí stojí děvčátko. Nehtem seškrabuje pomyslné smítko z omítky domu, oči nepřítomně zabodnuté do jednoho místa. Úporně přemítá. Má se bát? Co se to zase děje?  Všichni byli veselí a najednou je ticho. Ani sirény nehoukaly…  Dítě se odlepí od domu a hledí na záda lidí.

 

Z boční ulice přichází několik mužů. Vyšli z hospody. Je mezi nimi i otec dítěte.

 

Šedivé oči vlka. Zakalený pohled míjí nepatrnou postavičku, která udiveně hledí. Odstrčí dítě, potom sáhne do kapsy a vyndá masivní gumovou hadici. Nohy se rozkročí a hledají rovnováhu. Dlaň zálibně hladí povrch hadice. Rty jsou křivé a šeptají něco, čemu není rozumět. V jejich koutcích je hnusná slina.

 

Dítě se chytí otce za kabát a prodírá se spolu s ním davem lidí blíž k ulici. Velká postava na nejistých nohou vpadá mezi sklo a vlasy. Ozve se skřek, zavytí, do chlapa vešla jistota a síla, když poprvé uhodil.

 

- - - -

 

Celou válku sháněla, jezdila po příbuzných na venkově, přivážela vajíčka a mouku, někdy i sádlo. Takže se dalo říct, že se měli dobře. O muže a o dítě se vlastně starala žena sama. Ve sklepě krmila husu v posadě, ládovala jí do krku šišky a držívala jí zobák, aby nekejhala moc nahlas. Husa většinou ale jen spokojeně štěbetala. Zatím jí nic nescházelo.

 

Šišky vonívaly po šrotu a ta vůně se táhla celým bytem, což bylo dost snadné, protože celý byt byl jedna místnost. Kamna, na jejichž plátech se šišky sušily, vedle kamen stůl s dřezem na mytí nádobí, a dětská postel, vystlaná peřinami jich tří. Do těch peřin matka při náletech vždycky dítě zahrabala, lehla si na ně a chlácholila jeho křik. Podobně, jako to dělala s tou husou. - Okno, pod ním stolek, třídílná skříň, kanape s ještě jednou drátěnkou vespodu, která se dala na noc vysunout, stůl a nějaké židle.  V koutě tahací harmonika, na kterou muž hrával jednu jedinou skladbu, pořád stejně. Jmenovala se "V kavárně".

 

S melodií Kavárny mu proběhla válka jako sen.  Netkla se ho. Vyplašeně strkal hlavu do rádia, a poslouchal zprávy, které začínaly znělkou tlučenou na tympán.

 

 - - - -

 

Dítě vytřeštilo oči. Oněmělo. Stálo, jako přimrazené. Potom se otočilo, vrazilo hlavou do lidí, protlačilo se jimi a běželo, utíkalo, pádilo pryč. Domů. Padlo do peřin. Srdce mu příšerně bušilo. Začalo plakat. Nejdřív se fňukavě zalykalo bez slz, potom se rozkřičelo jako šílené. Řvalo, jako zvíře. Bylo zběsilé.  Uvědomilo si, že se dotýká jeho peřiny, že ji objímá, že pláče do ní. Z posledních sil se prohrabalo až dolů na svoji peřinku. Zakouslo se do polštáře, a zdálo se mu, že umře.


komentářů: 9         



Komentáře (9)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Astra
9
Astra 04.05.2014, 11:18:02
Spešl pro starého kocoura. Jsem ráda, že jste přidal svoje city k mým bezcitům. Potěšilo mě to až natolik, že ze mě spadla představa o tom, že mi nějak nerozumíte. Tak snad už je to v pořádku. Rozpačitý Aspoň u mě dobrý!

Stella
8
Stella 04.05.2014, 10:02:34
Astro, relativně v pořádku? Chválabohu.

St. Kocoure, opět ucelený příběh se vším všudy... Opravdu někdy stačí strašně málo, věc, která se zdá být nicotná, a nejpevnější zeď padne. Jen se to musí zkusit. A předtím padl ten zátaras ale uvnitř...

Krásnou neděli!

Astra
7
Astra 04.05.2014, 09:48:31
Všem vám třem děkuju i jednotlivě za projevené pochopení. Pro moji dušičku je to velmi obrozující. Luciferovi, správci zdejší podstaty, děkuju navíc za džentlmenský ústupek! Ahoj

Lucifer
6
Lucifer * 04.05.2014, 00:51:53
Hezké, Starý Kocoure. Co k tomu dodat? Tož asi enem toto

http://www.neviditelnycert.cz/blog/vinarna-u-certa/93-alegria.html

Nevinný

5 Jedna příhoda
St. Kocour (neregistrovaný) 04.05.2014, 00:38:07
Po "sametce" se v našem Ústavu objevili lidé z východu. Cestovali "na západ" a zastavili se u nás. Takový odpočinek mezi etapami. Jedna malá Ruska, primabalerína, bydlela se svým mužem, Ukrajincem, v našem domě. Tancovat uměla opravdu moc dobře, nadřená technika "ruské školy" ji umožňovala starat o výraz tance, o emoce. Což tehdy u nás nebylo zvykem a naše sólistky nad takovým přístupem ohrnovaly nos: Klasika! Ruská klasika! Co to předvádí, "umělkyně" jedna! Když si jako Annna Karenina klekne před imaginární vlak, tak se jí koulejí skutečné slzy. Tohle přece do baletu nepatří. Má tancovat a ne brečet! Rozmaže si mascaro!

Byly Vánoce a Rusové je slaví jindy, pravoslavně. Nicméně bylo volno, diváci zdobili doma stromečky a na divadlo ani nepomysleli. Nehrálo se. V našem baráku bylo ticho, voněla vanilka a taky smažené ryby. Dospěláci chodili domů s divnými balíčky, aby je děcka neviděla. Normální 23. prosinec.
Žena pekla moje oblíbené ořechové rohlíčky a linecká kolečka s pikantní rybízovou marmeládou - první dávku jsem už stačil "načít", tak aby nechybělo na Silvestra. Já je po vychladnutí ukládal do krabic.
Napadla mě taková divná věc: narovnal jsem na talíř pár kousků, pocukroval a sešel do čtvrtého patra, zazvonil a podal talíř té malé Rusce s vysvětlením, že to se u nás o Vánocích tak dělá.
A viděl jsem ty slzy úplně zblízka.

Bydleli a pracovali u nás už snad dva roky - ale celou dobu cítili, že tady Rusáky nemáme rádi. Od osmašedesátého. I já mám na ten rok s koncovou osmičkou špatné vzpomínky. Malý kluk, který chtěl na Liptově proběhnout mezi kolonou tanků a nestihl to. A na cestě po něm i jeho kole zbyla jen dvourozměrná ilustrace - jako v Malaparteho Kůži. Tenhle pohled nezapomenete do smrti.

Ale ta holčice tehdy ještě přece nebyla na světě, co ona má se "spřátelenými armádami" společného?
A pak se pomalu situace v Ústavu pozměnila. Napětí kleslo, Rusové se na mě dokonce usmívali.

Většina z těch, kteří v tehdejší vlně došli je v našem Ústavu dodnes. Český většinou umí tak, že musíte velmi pozorně a dlouho poslouchat, abyste odhalili cizince. Ti, co přišli sami mají většinou české (slezské) partnery a koupili si tu domky a už nevypadají, jako že by chtěli jít dál na západ.
A vracet se? To už vůbec ne. Děti mají jenom ruská příjmení nebo ani to ne, když je otec zdejší. Poznáte jen podle toho, že bezpečně ví, odkud přišli. Z krajů, kde žijí jejich bábušky.

Někdy si říkám, že třeba za to může i ten talířek cukroví. Usmívající se

Lucifer
4
Lucifer * 03.05.2014, 21:30:26
Povídka Astry je citově obsažná, i když na velmi drsném podkladě. Možná jsem ale jediný z vás, kdo ví, jaká je její skutečná inspirace. Neřeknu vám to však, pouze poznamenám, že povídka měla vyjít zítra, 4. května, jak "psáno" v oné inspiraci. Zařadil jsem ji dnes, jelikož je zde už nějaký čas zavedeno, že o víkendu vyjde pouze jeden příspěvek, a to v sobotu, takže má to privilegium, že se na prvním místě skví dva dny, o což jsem Astru nechtěl připravit. Usmívající se

Stella
3
Stella 03.05.2014, 15:20:09
Přesně, St. Kocoure. Jak snadné je nechat se unést emocemi a jednat! A zdůvodňovat to jakoby velikými věcmi...
Už píšete - aspoň pro vnoučata?

2 Záchvěv chladu.
Starý, unavený kocour (neregistrovaný) 03.05.2014, 11:29:48
... můj táta, který přátelsky šprechá se sousedkou, vdovou po sudetském Němci a se starým Aloisem Grossem, jejím tchánem. A malý kluk, který už ví, že táta v koncentráku neumřel jen náhodou. Vyražené zuby, polámaná žebra. Noční můry. Ptá se:
\"Jak to, že si s nimi povídáš? Vždyť jsou to přece Němci!\"
\"Tihle to nebyli!\" říká táta s úsměvem a dává mi tím celoživotní naučení. Ostré horské sluníčko pořád svítí do vrásčitého obličeje starého Aloise Grosse, který neumí ani jedno slovo česky. Neví, o čem byla řeč. Šedé oči se dívají trochu nechápavě. Ale nikdo se nemá k tomu, aby mu to přeložil.

Díky Astro!

V dnešní nenávistné době něco obyčejně člověčího.

Stella
1
Stella 03.05.2014, 10:13:18
Astro, děkuji,nejen za sebe. Mezi všemi články najednou - Literatura.

Na malé ploše několik jednotlivých životů a "velká historie" v jednom. A oslava nezištného sebeobětování. Kdo umí, umí.
K vyrovnání s tím, co se dělo, nedošlo? Dojde? Nemůže dojít?
A chtěla bys to? Zbytečné otázky.
Tak, ať se to děvčátko dnes už jen hřeje a nechá svět, ať si pádí, kam chce.

«     1     »