Kubohnát a Sláva

rubrika: Povídání


V zájmu dnešního pátečního srpnového zpoklidnění přicházím s ukázkou z knížky Srdcerváč od mého již téměř od kolíbky srdcervoucně oblíbeného psavce Borise Viana. Tahle jen tak letmo sešrotovaná literární fikce, ostatně jako všechny jeho ostatní, je v literárních kruzích považována za jeden z jeho nejjurodivějších románů. Ani se těm literárním kruhům nedivím, i já jsem z téhle vianovské šrotoviny byl doslova a do písmene na šrot. Hlavním hrdinou tohoto patafyzického šrotu je mladý psychiatr a psychoanalytik Kubohnát, který se jednoho dne nasáčkuje do starého domu na útesu, ve kterém žijí mladí manželé – Anděl s Klementýnou obdarováni služkou Bělořitkou. V době Kubohnátova příchodu se tomuto mladému páru narodí trojčata – Alex, Felix a Calex – a z Bělořitky se stane chůva. Tyhle podrobnosti však zde rozebírat nebudu – pokud tu knížku neznáte, tak si ji najděte a během jejího čtení se oživujte slivovicí, nebo alespoň mešním vínem. Ukázka, kterou vám předkládám, začíná ve chvíli, kdy se Kubohnát rozhodne navštívit kostel v nedaleké vesnici:

 

Lucifer


Kostel ještě neviděl, protože jeho věž vyčnívala jen málo nad okolní domy a statky. Aby se k němu dostal, musel jít hodně dlouho podél červeného potoka. Pozoroval hutnou vodu a trochu se ježil při pomyšlení, co všechno se tají pod tím napjatým povrchem. Cesta zahýbala stejně jako potok. Pohled na druhou stranu zátočiny zakrývaly Kubohnátovi šedé budovy po levém břehu. Ještě padesát metrů, a pak se před ním – ještě dost daleko – vynořil kostel. A na červeném potoce nehybná bárka. Po obou bocích visela volně vesla. Za přídí, kterou viděl ze tří čtvrtin, spatřil cosi tmavého, oživovaného neurčitými pohyby; šel proto blíže, aby přišel věci na kloub.

 

Když došel až k bárce, spatřil tam člověka, který se přidržoval břehu a snažil se vstoupit do loďky. Voda červeného potoka mu stékala po šatech jako živé perly a nijak je nepromáčela. Nad okrajem bárky se vynořila hlava. Čím víc se muž namáhal, tím víc se bárka kymácela a ujížděla. Při posledním pokusu se mu podařilo nastoupit do bárky jednou paží a jednou nohou, načež se svalil na dno, a tehdy se Kubohnátovi podařilo zahlédnout jeho obličej. Byl poměrně již dost starý, měl vpadlé tváře, modré oči zíraly do daleka. Muž byl vyholený a dlouhé bílé vlasy mu dodávaly důstojný i dobrácký výraz, avšak nehybná ústa svědčila o zatrpklosti. Nyní držel cosi v zubech, něco, co Kubohnát nedovedl blíže určit. Kubohnát na něho zahalekal: „Máte nějaké nesnáze?“ zeptal se.

 

Muž se napřímil a podařilo se mu nasednout. A to, co svými čelistmi ulovil, zase pustil. „Říkal jste něco?“ otázal se. Nahrbil se nad vesla a zajel s bárkou ke břehu. Několik záběrů vesel a přistál. Z toho Kubohnát usoudil, že břeh padá do vody velmi srázně, jako by tam došlo ke zlomu zemské kůry. „Potřebujete pomoci?“ otázal se Kubohnát. Muž se na něho zahleděl. Jeho oděvem byl pytel a beztvaré hadry. „Vy tu jste cizí?“ pravil. „Ano,“ odpověděl Kubohnát. „Tak to ano, jinak byste se mne takhle neptal,“ poznamenal muž spíše sám pro sebe. „Vždyť jste se mohl utopit,“ pravil Kubohnát. „V téhle vodě nikdy,“ pravil muž, „ta je pokaždé jiná; někdy neunese ani dřevo, jindy udrží na hladině i kameny, ale mrtvoly, ty tu plavou pořád a ne a ne se potopit.“

 

„Co se stalo?“ tázal se Kubohnát, „vypadl jste snad z bárky?“ „Dělal jsem svou práci,“ pravil muž. „Do téhle vody se hází všechno mrtvé a já to zase musím vylovit. Svými zuby. Jsem za to dobře placen.“ „Na to by přece stačila stejně dobře síť,“ pravil Kubohnát. Pociťoval zvláštní neklid, jako by mluvil s někým z jiné planety. Inu ovšem, velmi, velmi dobře známý pocit. „Musím lovit vlastními zuby ty mršiny a shnilotiny,“ pravil muž, „kvůli tomu je tam házejí. A já je musím vytáhnout tak, aby mi pukly právě mezi zuby. Aby mi zaneřádily obličej.“

 

„Platí vám za to hodně?“ otázal se Kubohnát. „Opatří mi bárku,“ pravil muž, „a platí mi zlatem a hanbou.“ Při slově hanba Kubohnát rozhořčeně couvl. „Mám domek,“ pravil s úsměvem muž, kterému neušlo Kubohnátovo couvnutí, „dostávám jídlo, dostávám zlato. Spoustu zlata. Ale nemám právo je utrácet. Nikdo mi za ně nechce nic prodat. Mám dům a spoustu zlata, ale musím strávit hanbu celé vsi. Platí si mě, abych měl výčitky svědomí místo nich. Za všechno jimi napáchané zlo, za všechnu bezbožnost. Za všechny zvrácenosti a zločiny. Za dědčí jarmark. Za mučená zvířata. Za učedníky. A za svinstvo.“ Na okamžik se zarazil. „Tohle vás přece nemůže zajímat,“ pokračoval. „Nemáte náhodou v úmyslu zde zůstat?“ Nastalo dlouhé mlčení.

 

„Mám,“ řekl posléze Kubohnát, „zůstanu zde.“ „Pak tedy budete jako ti druzí,“ pravil muž, „i vy si budete hezky žít s čistým svědomím a budete mi házet na bedra tíhu své hanby. A budete mi strkat zlato. Ale nic mi za mé zlato neprodáte.“

 

„Jak se jmenujete?“ otázal se Kubohnát. „Sláva,“ pravil muž. „Říkají mi Sláva. Tak se jmenuje ta bárka. Já jsem své jméno již ztratil.“ „Ještě se uvidíme…,” pravil Kubohnát. „Budete jako oni,“ pravil muž, „již nikdy se mnou neztratíte slovo. Budete si mě platit. A budete mi házet své mršiny. A svou hanbu.“ „Proč to ale děláte?“ otázal se Kubohnát. Muž pokrčil rameny. „Přede mnou tu byl někdo jiný,“ pravil. „A jak jste se dostal na jeho místo?“ naléhal Kubohnát. „Vystřídá mě první člověk, který se bude stydět víc než já. Tak to chodilo ve vsi odjakživa. Jsou hluboce věřící. Nechávají si své svědomí hezky pro sebe. Nikdy ani jediná výčitka. Jestliže však někdo ochabne…, jestliže se vzbouří…” „Tak ho naloží na Slávu…,” dokončil Kubohnát. „A vy jste se vzbouřil.“ „Jenomže teď už se to příliš často nestává…,” pravil muž, „možná že já budu poslední. Má matka nebyla zdejší.“ Zaujal znovu pracovní postoj a sklonil se nad vesla. „Musím se dát do práce,“ pravil, „na shledanou!“ „Na shledanou,“ pravil Kubohnát.

 

Díval se za ním, jak se zvolna ztrácí na červené hladině, a vykročil. Kostel, slepičí vejce na hnízdě, byl již nedaleko. Když k němu došel, vyběhl ruče po sedmi schodech a vstoupil dovnitř. Než si promluví s farářem, porozhlédne se trochu po kostele.

 

 

Konec ukázky.

 

V samotném závěru této patafyzicko psychedelické vianovštině Sláva umírá a…. A? No schválně, jestli vám doklapne, tedy pokud jste ten šrot nečetli, jako to dopadne…. Ano, Slávu nahradí Kubohnát.

 

Na shledanou v červeném potoce.


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

astra2
5
astra2 23.08.2014, 06:36:09
Luciferské peklo je vynikající příběh, neznala jsem, jsem obohacena! Nápad s družkou či druhem v prášku považuji za geniální! Posílám dodatečnou gratulaci! S vyplazeným jazykem

Stella
4
Stella 22.08.2014, 21:33:13
Vzpomínám si na to bohaté povídání. Stojí za přečtení. A fotku tam máte taky pěknou!

Lucifer
3

Stella
2
Stella 22.08.2014, 08:33:37
Vian drsný a nemilosrdný, jako vždy. Od studentských žertíků až k poezii a filozofii. A pořádný díl sadismu. Lucifere, Lucifere, přijdete do pekla! Tak: ať najdete cestu dom!

Lucifer
1
Lucifer * 22.08.2014, 01:57:44
Kdyby něco, tak přijdu hned...

https://www.youtube.com/watch?v=IoNa-QPmOfI

Nevinný

«     1     »