Neviditelný čert

Netuším, kdy vize mých paralelních životů započaly, ale muselo to být už hodně dávno. Dříve to byly spíše takové náhodné záchvěvy útěků do fantastična, které si v nejrůznějších podobách prožívá skoro každý, jehož duševní život nezcepeněl na primitivní konzumní úrovni. V posledních letech mě ty vize navštěvují častěji a jejich podoba je poněkud jiná. Už jen tak ovlivněn sci-fi a podobnou literaturou nefantazíruji halabala, ale zcela systematicky si představuji nějaký svůj pevně zakotvený paralelní život.

Lucifer

Pořád jsem to já, svoji podstatu neměním, ani psychickou, ani fyzickou. Měním pouze kulisy a tím pádem i svoji životní roli. Pod kulisami myslím všechno, i lidi. Jsem to sice pořád já, ale změnou všech okolností žiji úplně jiný život.

Jsem stále stejný a nezměněný, ale usazený v úplně jiné drážce života a směřující úplně někam jinam. Má podstata, se kterou vstupuji do paralelního života, je pevně daná, čímž je pochopitelně dán i jistý výběr směrů, kam zamířím, čeho dosáhnu, čím naplním smysl svého života atd., ale je to jenom startovní čára. Nemohu zůstat konstantou svého paralelního života, stejně jak to nemohu činit i ve svém reálném životě. Budu se vnitřně měnit, stejně jak to činím i v reálnu, ale jinak, v každém případě však ne tak, abych svou podstatu zcela anihiloval.

V poslední době si představuji vždy něco mnohem klidnějšího, vyrovnanějšího, situovaného do jakési oázy, do slepého ramene té šíleně bublající řeky života, obklopen podobnými jedinci. Z bezpeční svého úkrytu sleduji to prapodivné kypění, ne na bojové linii, ale někde v hlubokém zázemí, kde je ještě jiný život, jenž si jde navzdory všemu tomu válečnému běsnění svým vlastním směrem.

Ne, nestěžuji si na svůj aktuálně reálný život, ale někdy, když uvíznu na jeho mělčině a čas je náhle zcela k dispozici snění, sním. Nebudu vás těmi sny obluzovat, nebylo to cílem mého zamyšleného vyprávění. Cílem byla pouze cesta.

S jednou vizí bych se přece jenom podělil. Je relativně nová a přehrával jsem si ji už několikrát:

Když za tmy opouštím své pracoviště a přicházím na křižovatku, kde jsem nucen odbočit směrem k metru, je přímo přede mnou tichá ulice osvětlená pouličními lampami. Představuji si, že neodbočím, ale kráčím tou ulicí někam hodně daleko, tam, kde se nalézá má klidná ubikace. Jako bych prošel časovou bránou, nacházím se náhle v nějakém úplně jiném století, nejspíš v daleké budoucnosti. Občas projdu kolem restaurace, z níž se line tichá hudba a tu a tam zazvoní osvěžující a nic nerušící smích či hovor kultivovaných lidí, někteří z nich kolem mne prošumí jako tichý vodopád rozumného života, je mi krásně. Postupně tou dlouhou lampami ve dvou řadách osvětlenou ulicí kráčím do klidu svého soukromí, nádherný pocit z cesty od mého pracovního stolu k mému tvůrčímu a relaxačnímu stolu se ve mně kupí, inspirace číhají pod každou lampou, a já jsem plně obohacen…

Jenže zabočím do metra a celá ta aktuální vřava z řetězu urvaných pubescentů je zase zpět.

Nejsem idealista. Ale i realista může občas snít, a třeba i o či ve svých paralelních životech.

02.08.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 24