Neviditelný čert

Dušičky jsou různé, tak, jak různá bývá jejich setba. Podzimní sčítání dušiček, které nám odešly, může být také dobou hodnocení a smíření. Nebo vůbec ne…

Lucifer

Psal se 30tý říjen roku 2015 – tak dávno tomu –, byl pozdně večerní pátek.

Cítil jsem se velmi unavený, ospalý, ale uvědomil jsem si, že nemohu jen tak usednout do podzemního vlaku a nechat se přepravit na opačný konec Prahy, kde bych mohl ulehnout ke spánku. Pochopil jsem, že musím alespoň na chvíli usednout do mé noční kavárny Probuzení.

Usedl jsem k jednomu stolku v rohu, zbylé byly skoro prázdné, jen u baru šuměly tři hlasy, zbývající dva mlčely. Došlo mi, že mě čeká Halloweenový víkend, po němž budou ihned následovat Dušičky. V té chvíli jsem pocítil silnou touhu, aby jedna z nich usedla k mému stolku. A tak jsem zapálil stolní svíčku, židle naproti se lehce odsunula a přisunula – Ona si přisedla.

Mlčela, ale já ji slyšel, vnímal, cítil, přišla…

Odněkud z temných hlubin mě přišla navštívit, abych tady neseděl sám, jenom se svíčkou, aby se podívala, pocítila, jak si vedu. Jak pokračuji ve své pozemské pouti po již třech letech a šesti měsících bez ní.

A tak jsem jí začal povídat, aniž bych pohyboval rty, aniž bych vydal sebemenší hlásku. Bylo to mlčenlivé povídání, ale Ona mě slyšela. Cítil jsem, že s mým povídáním není příliš spokojena, a tak jsem jí slíbil, že se polepším.

Můj slib přijala.

Židle proti mně se odsunula a zase přisunula – Ona odešla.

Jenom ta svíčka zůstala, dokud nedohořela.

02.11.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3