.:: Neviditelný čert ::.

Nezištný vrah Bill Harrigan

rubrika: Povídání

Dnešní povídání jsem přenechal knížce od Jorge Luis Borgese Obecné dějiny hanebnosti, z níž jsem tady naposledy vypreparoval Inkoustové zrcadlo. Je to stručné literárně opentlené zpracování životopisu věhlasného pistolníka Billyho the Kida. Jeho pravé jméno bylo Henry McCarty, ale když ve svých čtrnácti letech odpráskl svého prvního zákazníka, z téměř zakřiknutého mládence, vlastně ještě dítěte pocházejícího ze sklepení jednoho newyorského činžáku, se začal klubat neohrožený pistolník Divokého Západu. Henry McCarty používal řadu různých pseudonymů, jestli k nim patřil Bill Harrigan, nepodařilo se mi dopátrat (moc jsem se s tím nepáral). Možná ano, možná si ho Jorge Luis Borges vymyslel. Něco málo jsem z té povídky odpreparoval a níže předložený zbytek lehce poupravil.

Takže hadr nahoru a kolty proklatě nízko u pasu.

Lucifer

Obraz území Arizony, obraz nad všechny jiné: obraz Arizony a Nového Mexika, území s věhlasným zlatým a stříbrným podložím, území závratí a vysokého nebe, monumentálních meset a jemných barev, území s bělostným třpytem koster ohlodaných ptáky. A z tohoto území se vynořuje další obraz, obraz Billyho the Kida: jezdce srostlého s koněm, mladíka, z jehož nesmlouvavé pistole se ozývají nad pouští ohlušující rány, původce neviditelných střel, které zabíjejí jako magické i na velkou dálku.

Muž, jehož hrůzná i slavná památka bude spojena se jménem Billy the Kid, se narodil někdy kolem roku 1859 ve sklepení jednoho newyorského činžáku. Říká se, že byl zplozen v jednom utahaném irském břichu, ale vychován černochy. Uprostřed smradu a kučeravých hlav zaujímal jakési výsadní postavení, k němuž mu dopomohly jeho pihy a narudlá kštice.

Jestliže lidová divadla na Bowery (jejichž návštěvníci při oponářově sebemenší nedochvilnosti ihned spouštěli pokřik „Hadr nahoru“) přímo hýřila melodramaty o jezdcích a přestřelkách, pak především proto, že Amerika byla tenkrát fascinována Západem. Tam, kde zapadalo slunce, čekalo nevadské a kalifornské zlato. Tam za západním obzorem se prostírala říše seker podtínajících cedry, obrovitých babylónských hlav bizonů, cylindrů a bohatého naleziště Brighama Younga, slavnostních obřadů a hněvu rudého muže, průzračného vzduchu pouští, divokých prérií a zlatonosné půdy, jejíž blízkost, stejně jako blízkost moře, zrychlovala srdeční tep. Západ volal. Tehdejší doba ožívala vytrvalým a jednotvárným šumem hlasů, ozývajících se z hrdel tisíců amerických mužů, kteří obsazovali Západ. Někdy v roce 1872 se v tomto přílivu objevil dosud ještě zakřiknutý Bill Harrigan, který prchal z hranaté činžákové kobky.

Historie, která se podle jednoho filmového režiséra prý odvíjí v nespojitých obrazech, nám nyní nabízí pohled na jistý nebezpečný výčepní lokál uprostřed všemocné pouště, která se v ničem neliší od širého moře. Čas: jedna nevlídná noc roku 1873; přesné místo: Llano Estacado (Nové Mexiko). Země je až nepřirozeně rovná, zatímco nebe s převalujícími se mračny, v jejichž cárech prokmitávají blesky a měsíční záblesky, je překryto crčícími proudy vod a siluetami hor. Zemský okrsek je zastoupen lebkou jakési krávy, štěkotem a pohledy kojotů odkudsi z nočního stínu, ušlechtilými koňmi a paprskem světla, který vystřeluje z oken lokálu. Uvnitř, opřeni lokty o jediný nálevní pult, statní a unavení chlapi popíjejí svárlivý alkohol a holedbavě cinkají velkými stříbrňáky se znaky hada a orla. Jeden opilec si cosi netečně prozpěvuje. Řeč některých z hostů je co chvíli prošpikována šišlavou sykavkou; asi Španělé – jsou totiž terčem všeobecného opovržení. Mezi pijáky postává také Bill Harrigan, narudlá krysa z předměstského činžáku. Už má vypito pár sklenek kořalky a rád by požádal o další, asi proto, že už nemá ani cent. Chlápkové ze zdejší pouště na něho působí depresivně. Připadají mu hroziví, bouřliváčtí, šťastní a odporně zběhlí v chovu svých divokých stád a statných koní. Vtom se rozhostí hrobové ticho, přerušované jen bezmyšlenkovitým pobrukováním opilého zpěváka.

Dovnitř vešel jakýsi mexický hromotluk s tváří připomínající starou Indiánku. Na hlavě má obrovské sombrero popřeje všem popíjejícím gringovským parchantům dobrého večera. Nikdo z přítomných na tuto hozenou rukavici nereaguje. Bill se ptá, kdo je ten chlap, a šeptem se mu dostává bázlivé odpovědi, že prý Dago neboli Diego, Belisario Villagrán z Chihuahuy. Vzápětí zaduní výstřel. Kryt hradbou vysokých těl, Bill vypálil na vetřelce. Z Villagránovy dlaně vypadne pohár a jeho tělo se sesouvá k zemi. Dalšího olova není zapotřebí. Aniž by se obtěžoval pohledem na prvotřídní mrtvolu, Bill navazuje na přerušený hovor: „Opravdu?" říká protáhle. „Takže já jsem nějakej Bill Harrigan z New Yorku." Opilec dál bezvýrazně cosi pobrukuje.

Onen šťastný výstřel (v jeho čtrnácti letech) předznamenal zrod Hrdiny Billyho the Kida a smrt zakřiknutého Billa Harrigana. Mládeneček, který se ještě nedávno popelil ve stokách a házel kamením, povýšil na chlapa z pohraničí. Stal se z něho jezdec; naučil se sedět v sedle rovně po wyomingském či texaském způsobu, a nikoli s tělem prohnutým dozadu, jako se jezdí v Oregonu a Kalifornii. Nikdy se sice zcela nepodobal své legendě, ale rozhodně k ní měl velice blízko. I když byl cowboy, stále v něm zůstávalo něco z newyorského chlápka; svou původní nenávist k černochům přenesl na Mexičany, ačkoli jeho poslední slova (ošklivá) byla řečena Španělsky („¿Quién es? ¿Quién es?" – „Kdo je to? Kdo je to?“).

S děsivou čiperností člověka, který nepotřebuje spát, pořádal lidové orgie, trvající celé dny a noci. Poté zhnuseně vyrovnával účet olovem. A protože se mu prst na spoušti nikdy nezachvěl, byl nejobávanějším (možná dokonce že nejsuverénnějším, ale také nejosamělejším) mužem v pohraničí. Jeho známý šerif Garrett, který ho později zastřelil, mu jednou řekl: „Já jsem si nacvičil přesnou mušku při střelbě na buvoly. „Já jsem na tom líp – vycvičil jsem se střelbou na lidi,“ dostalo se mu ledabylé odpovědi. Přesný počet se sice už asi nikdy nedozvíme, ale tolik je známo, že na svém kontě měl jedenadvacet obětí, Mexičany nepočítaje. Celých sedm nadmíru dobrodružných let si dopřával onen přepych, že si mohl dovolit být až nestoudně odvážný.

V noci na pětadvacátého července roku 1881 projížděl tryskem na svém grošáku po hlavní, lépe řečeno jediné ulici ve Fort Sumneru. Bylo vedro k zalknutí a v domech se nesvítilo; komisař Garrett, rozvalený na verandě v houpacím křesle, vytáhl revolver a vpálil mu kulku do břicha. Grošák pokračoval v klusu, jezdec se mezitím sesul na prašnou cestu. Garrett na něho vypálil podruhé. Lidé, kterým bylo dobře známo, že zraněný je Billy the Kid, pevně zavřeli okna na petlici. Agónie byla zdlouhavá a přímo rouhačská. Teprve když už slunce stálo vysoko na obloze, přiblížili se k němu a odzbrojili ho; byl mrtev. Neuniklo jim, že měl onen paňácovitý vzhled umrlců. Oholili ho, navlékli do připraveného obleku a vystavili ve výkladní skříni nejlepšího obchodu. Z okruhu mnoha mil se sjeli muži na koních a ve dvoukolácích. Třetího dne ho museli nalíčit. Čtvrtého dne ho s jásotem pohřbili.

Zdroj: Jorge Luis Borges – Obecné dějiny hanebnosti

Poznámka: Příště bychom se mohli pro změnu přemístit na Divoký Východ. Třeba takový Rasputin. Nenosil kolty proklatě nízko u pasu, měl to totiž v hlavě (a proklatě nízko pod pasem).