Neviditelný čert

Milý čtenáři, nebo milí čtenáři? To je fuk, kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať čte stranický tisk. Dovoluji si napsat druhé pojednání o Tyláku, kam jsem se dnes opět po delším čase vydala nasát vůni z českých luhů.

Astra (Tahiti)

Asi tak po pěti minutách chůze od domu jsem potkala neblahého člověka, bylo to nejspíš vážné varování ze strany osudu, měla jsem se vrátit do zdí svého obydlí, vydechujících ještě vedro včerejšího úpalu. Venku zima, o dvacet stupňů míň od včera (momentálně – je kolem patnácté odpolední hodiny a venku 9 stupňů a právě dotloukly do oken kroupy zvíci hrachu). Druhý letní den a máme tu podzim. To bude asi to globální oteplování čico, jak hlásal tenkrát pan prezident Klaus.

Ale musím se vrátit k neblahému člověku. Jde proti mně pán, pan "politik" Kalousek, v ruce drží košík na houby – tak deset kilo by se jich tam určitě vešlo. Takže jsem nenásilně omrkla obsah. V papíře zabalená flaška. Čeho? To ví sám pán. Potkávám ho často, jsme téměř sousedi, on ovšem obývá obydlí podstatně krásnější a o mnoho miliónů velebnější – já jsem v nájemním domě, on v soukromé rezidenci zde poblíž. Nezávidím mu to, ale závidím mu jeho schopnost kamufláží. Nosíval ty flašky z blízké sámošky vždycky v sáčku, jak to dělají bezdomáči v Americe (nebo dělali, znám to jen z filmů) – teď za dlouhých opileckých nocí vymakal další fintu, košík na houby. Nějak mu nedošlo, že tak přitahuje pozornost daleko větší. To pan spisovatel Páral, bydlící zde též poblíž v nájemním domě, hrdě jezdí s taškou na kolech, protože do ní není vidět, a vůbec se za ten babskej vercajk nestydí. Takovej je to chlap. Tedy teď už jen děda.

Když jsem se otřepala ze zážitku, šla jsem dál krásně zaobchodovanou ulicí směrem k Tyláku – tím zaobchodováním míním množství prodávaného zde sortimentu – otevřeli zde novou prodejnu bot (nebudu dělat reklamu značce), ale zjistila jsem, že ceny stouply aspoň o třetinu, přičemž jsou to boty pro mne jako dělané. Ale dejte za sandálky na léto, trvající dva dny, skoro dva tácy?! Tak to ne! Taky je zde moje nejoblíbenější restaurace Číňanů, kam chodím s kamarády anebo někdy i sama, kdy si ale většinou donesu jídlo domů – kde si všechno hezoučky prostřu a s časopisem před sebou louskám dobroty.

Vilným pochodem (to je překlep, ale nechám to, je to legrační – i a o jsou vedle sebe) se blížím ke křižovatce smrti. Jsou tam sice světla, ale co člověk ví o neuroticích řídících auta, prskne mu v bedně a rozmázne tě na kolejích. Přešplhala jsem s úspěchem a málem padla naznak. Stojím na místě, kde ještě tuhle stála obrovská lípa. Přenádherný strom. Zbyl po ní jen nizoučký pařez – průměr u země cca 120 centimetrů. Taková to byla obryně. Posbírala jsem si tam pár velkých odštěpků – už jsou za okny na parapetu v mých malých skalničkách a velice jim to tam sluší. Tak mám aspoň něco na památku. Josefe Kajetáne, ta lípa vás ještě pamatovala. Jistě jste si o ní chladili čela při pochodech po Vinohradech. Škoda. Ale rozumově je dost logické, že musela k zemi, dost už se skláněla korunou nad koleje tramvají. Určitě to nikdo nepodřezal bez rozmyslu. Lípa má moc hezkou barvu pod sukní z listí. Lipové dřevo je vzácnost. Kdepak asi skončila?

Měla jsem náladu pokračovat ještě dál, myslím ve psaní, ale snad příště. Ty trhy na Tyláku mi jdou na nervy čím dál víc. Venkovani se zbláznili. Je normální chtít za kilo paprik 120, za meruňky 150? Ať se jdou bodnout!

25.06.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 18