Neviditelný čert

… dvě kočky, jednu paní se slepeckou hůlkou, která šla naboso, pět koz, jedna z nich byla obrovská, možná to byl kozel, dvě malé černé kozičky, které se pásly bez dozoru u křoví kousek za jezírkem mezi skalami, dvě větší kozičky, které měla paní se slepeckou hůlkou na volno pod blůzou, jednu ovci, dva vlaky a jednu drezínu, tři železniční můstky a dva velké železniční viadukty, a spoustu dalších zajímavých věcí.

Lucifer

Prokopské údolí (severovýchodní výběžek Českého krasu) je unikátní přírodní rezervace, nacházející se nepříliš daleko od centra Prahy. Spolu s Dalejským údolím, které se táhne od Řeporyjí a s Prokopským údolím se spojuje u Klukovic (původně malá vesnice, jež je dnes periférií sídliště Barrandov) tvoří obrovský lesopark, v němž se nachází 600 druhů rostlin, z toho desítky vzácných a ohrožených, a nespočet bezobratlých živočichů a ptáků. Prokopským údolím protéká Prokopský potok, do něhož se vlévá Dalejský potok. Prokopský potok pramení téměř na okraji Prahy ve starých Stodůlkách a ihned se začíná vinout relativně nedávno vytvořeným Centrálním parkem Prahy 13. Jeho tekoucí pouť do Prokopského údolí je přerušována retenčními nádržemi, přičemž ta poslední se z jakýchsi mne neuchopitelných důvodů jmenuje Asuán. Hned za Asuánem začíná Prokopské údolí, jehož úžasná lesoparková scenérie nemá kupodivu až tak dlouhého trvání.

Až do poloviny dvacátého století bylo Prokopské údolí nezalesněno, v lomech se těžil vápenec a v ostatních místech se pásly ovce a kozy. V roce 1920 tam ve svých téměř třinácti letech poprvé zavítal Jaroslav Foglar, který se pak do těchto míst často vracel se svým oddílem jako skautský vůdce s přezdívkou Jestřáb. Foglar své skauty občas přivedl k proraženému tunelu z doby dolování vápence, který je dlouhý asi sto metrů. Zajímavé na tom tunelu je, že je zahnutý do oblouku, takže z jednoho konce není vidět konec druhý. Foglar svým svěřencům řekl, aby se tam nebáli vstoupit, protože brzy uvidí světýlko na konci tunelu.

Na skále nad jedním vápencovým lomem se kdysi tyčil kostel svatého Prokopa. Z důvodů porušené statiky byl v roce 1966 zbourán. Takže tady máme Prokopské údolí, Prokopský potok, po svatém Prokopovi pojmenovaný kostel … Traduje se, že v tomto údolí poustevničil sv. Prokop, který se ubytoval ve 120m dlouhé Prokopské jeskyni odlámané někdy v roce 1880. Zde vedl těžký zápas s ďáblovými pokušeními, jenž nakonec vyhrál. Ďábel utekl stropem jeskyně, a tak prý vznikla 9metrová skalní výduť, které se říká Čertová síň. Na místě, kde stál kostel sv. Prokopa, se dnes nad Prokopským údolím tyčí jeho památný kříž. V Nových Butovicích nedaleko od Asuánu byl v devadesátých letech postaven nový kostel sv. Prokopa i s komunitním centrem. Nachází se na Slunečním náměstí, hned vedle stojí oční klinika, což možná má spolu nějakou souvislost.

Před několika dny, kdy ještě bylo indiánské léto, jsem vyrazil na jednu z mých mnoha poutí do Prokopského údolí. Bylo skutečně krásně, teplota kolem deseti stupňů nad nulou, téměř bezvětrno a slunce zářilo nepříliš vysoko na čistém modrém nebi. Ze svého bydliště, které se nachází pár metrů od Slunečního náměstí, jsem zamířil k obchodnímu centru Galerie Butovice, ne však za účelem nákupu spotřebního zboží. Měl jsem v úmyslu nakoupit něco úplně jiného – svazek inspirativně okouzlujících zážitků. A to se mi podařilo.

Kousek od Galerie jsem sestoupil prudce se svažující pěšinou až k Asuánu. Tam jsem vstoupil do ulice K Nové Vsi, která vede Novou Vsí až do hloubi Prokopského údolí. Nová ves je taková detašovaná domkářská a chatařská čtvrť, která územně patří do Jinonic, ale správně pod Prahu 13, tedy pod radnici v Nových Butovicích. Hned na počátku Nové Vsi, v místech, kde ji protíná prokopský potok, jsem kousek od můstku zahlédl jakýsi pohyb dole na stráni. Vytasil jsem svůj foťák značky Sony a začal to cvakajícím způsobem zkoumat. Ukázalo se, že zdrojem mého prvního prokopského vzrušení byla černobílá kočka. Nijak se ke mně nehrnula, ale zapózovala, takže jsem si ji vyfotil. Netušil jsem, že na druhém konci své pouti mě čeká ještě jedna podobná, ale větší a přítulnější.

Tam, kde se slévá Prokopský a Dalejský potok, je odbočka do Klukovic vedoucí pod železničním můstkem. Ano, Prokopským údolím z tohoto místa vede z Dalejského údolí železnice, po níž se docela často projíždějí vlaky. V těchto místech začíná nejúžasnější část tohoto lesoparku, jenž končí v Hlubočepech. Pod tímto můstkem jsem neprošel, jelikož má cesta nevedla na Barrandov, nicméně mě čekaly ještě dva železniční můstky, kterými jsem prošel. Cestou jsem potkával lidi pěší, běžící, na kole, ale i v autě. U posledního železničního můstku mě však čekalo mnohem vydatnější setkání.

Když jsem k němu došel, zaznamenal jsem na pravé straně jakousi informační tabuli, kterou jsem se rozhodl vyfotit. Když jsem tak učinil, otočil jsem se, koukám pod můstek, a co nevidím. Z druhé strany se k němu blížila jakási žena, která byla zajímavá především tím, že na rozdíl od ostatních souputníku a částečně i ode mne byla kompletně nalehko – blůza, kraťasy a ještě něco navíc. Ta žena měla v ruce bílou slepeckou hůlku, se kterou radostně ťukala o zem a suverénně kráčela směrem ke mně. Něco nikterak méně zajímavého mi v té chvíli uniklo, jelikož mé zraky se fokusovaly na horní část jejího těla.

Když chodím na procházky s foťákem, nemám obvykle ve zvyku fotit okolní scenérie, když se v mém hledáčku dost blízko nachází nějaká osoba, ledaže bych ji požádal o svolení. Snímek této ženy před železničním můstkem byl tudíž pořízen ještě z dost velké vzdálenosti, takže i když si ho po kliknutí zvětšíte, rysy a další atributy oné zvláštní ženštiny jsou poněkud rozmazané. Bystré oko si však poradí.

Když se ta od prvního pohledu zřejmě nevidomá dáma ke mně blížila, stál jsem nehnutě. Slepí lidé mívají zpravidla mnohem vytříbenější sluch, takže jakýkoli pohyb v jejich blízkosti jim nemůže uniknout. Kdybych k ní šel, tak chápu, že bych její pozornosti neunikl. Jenže já jsem stál jako solný sloup a ona šla ke mně, dívala se přímo na mě, do očí, a usmívala se. To mi přišlo poněkud zvláštní. Jak se ke mně blížila, zaznamenal jsem, že její prsy pod blůzou, docela slušně dimenzované, nejsou ničím spoutané a pevně a ladně se v rytmu kroků pohupují.

Slušně jsem ji pozdravil a vyjádřil obdiv k jejímu odvážnému výšlapu. S úsměvem, který nadále mířil přímo do mých očí, mi odpověděla, že takhle si vykračuje už mnoho let. Něco mi ale vrtalo hlavou, takže jsem se vzápětí patně asi poněkud neurvale zeptal, jestli je úplně slepá, anebo trochu i když mlhavě něco vidí. Řekla mi zhruba, že mi do toho nic není a s několika dalšími slovními obraty podobného střihu odkráčela tam, odkud jsem přišel. Takže jsem se mírně vzrušený otočil, prošel pod železničním můstkem a pokračoval dál ve své prokopské pouti. Hned kousek dál se proti mně vyvalil starší cyklista, jehož jsem upozornil, že za chvíli narazí na velmi zvláštní ženskou bytost

Během cesty jsem již od ústí Dalejského údolí zaznamenal průjezd dvou vlaků, ale ani v jednom případě se mi nepodařilo tasit foťák. Nedaleko Hlubočep jsem se rozhodl zastavit, tasit foťák a čekat na průjezd dalšího vlaku. Dočkal jsem se, ale, to, co jsem vyfotil, nebyl vlak, nýbrž drezína. Kousek dál jsem dorazil k budově Společnosti pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí. Před ní byla široká louka s dětskými prolézačkami a podobnými drobnostmi a přímo před budovou plot, u něhož stáli dva mladíci, kteří něco sledovali. Došel jsem k nim, velmi zdvořile mě pozdravili, na což jsem podobným způsobem zareagoval. Za plotem byl výběh s ovcí a kozou, která byla dle svého vzrůstu možná kozlem.

Nedaleko od tohoto místa se kousek od cesty nachází jezírko mezi skalami. Vzniklo díky průvalu spodní vody, když se tam těžil vápenec. Tohle jezírko jsem samozřejmě nemohl ze své prokopské poutě vynechat. Když jsem se k němu blížil po krátká cestičce, prosvištěl mi kolem ucha cyklista. Byl to docela kultivovaně vyhlížející mladík, který, když viděl, že jsem se jal fotit jezírko i s okolím, mi okamžitě navrhl, že se odklidí někam stranou, aby mi v té činnosti nepřekážel. Řekl jsem mu, že mi nepřekáží a náš hovor se začal rozvíjet. Dověděl jsem se mimochodem, že sem přijel též z Nových Butovic a ona prazvláštní ženština neunikla jeho pozornosti. Kromě toho mě upozornil na něco, co mi díky jejím kozlátkám uniklo – totiž že byla bosá. Okamžitě jsem vytáhl foťák a příslušný snímek si co nejvíce zvětšil. I přes jistou rozmazanost jsem tento fakt konečně zaznamenal.

Když jsem se vrátil na hlavní tah, tak hned za rohem jsem spatřil dvě malé černé kozičky, kterak se spokojeně pasou u křovin a daleko široko nebyl nikdo, kdo by je pásl. Přede mnou už byly jenom Hlubočepy a konec mé prokopské pouti. Tam jsem prošel pod dvěma obrovskými železničními viadukty. Za prvním z nich, který se jmenuje Severozápadní, jsem potkal druhou černobílou čtyřnohou kočku. Zaznamenal jsem ji ve výklenku u jedno domu, když jsem míjel popelnici. Okamžitě jsem tasil foťák, čehož si ta kočka všimla a okamžitě se přesunula na tu popelnici přímo přede mne. Byla docela dobře živená a velmi přítulná. Po fotícím obřadu se pak vyškrábala po mém oděvu až k obličeji, který se dokonce pokusila olizovat. Jak nerad jsem se s ní loučil, ale čas mé prokopské pouti právě vypršel.

17.11.2018, 00:56:09   Publikoval Luciferkomentářů: 19