.:: Neviditelný čert ::.

Moje Pandořina skřínka

rubrika: Povídání

Když jsem se narodil, nasáčkovaly se k mé kolíbce v době, kdy máma usnula vyčerpáním, tři sudičky s dárečky. První pravila: „Přinesla jsem ti logaritmické pravítko s multiprocesorem sto čtyřicáté deváté generace. Pokud ti nebude stačit deset prstů na rukou, vezmi do levé ruky logaritmické pravítko a pravou rukou ho začni mnout. Výsledky výpočtů, kterých takto dosáhneš oběma rukama, ti zaručí neutuchající slávu plnou bohatých zážitků.“ Druhá pravila: „Přinesla jsem ti tajnou a dosud nepublikovanou verzi Kámasútry. Pokud ji se zájmem prolistuješ, stačí pravou rukou, levou nech zatím v záloze, a její obsah do sebe vstřebáš, nebude na Zemi žena, která by tvému umu neodolala.“ Třetí pravila: „Přinesla jsem ti Pandořinu skřínku vygenerovanou tobě přesně na míru. Pokud pocítíš, že selhalo jak logaritmické pravítko, tak Kámasútra, otevři ji. Najdeš v ní návod, jak se obejít bez všeho a přitom všeho dosáhnout.“

Lucifer

V dětských letech jsem si přes den hrával s logaritmickým pravítkem a na noc si dával pod polštář Kámasútru. Když jsem se probouzel, měl jsem takové zvláštní nutkání, ale nechápal jsem k čemu je mi vlastně potřebné. Něco mi však říkalo: vyčkej času jako operní pěvkyně hlasu. A tak v těchto nevinných dětských letech, kdy jsem často nedokázal ani na sobě rozeznat, co je muž a co je žena, jsem se učil ovládat pouze logaritmické pravítko. Už ve třech letech jsem zvládal jak malou, tak velkou násobilku, jelikož i při usazení na nočníku jsem z logaritmického pravítka nespustil ruce. V pěti letech jsem se zhruba ze dne na den naučil číst, ale místo v Kámasútře jsem se přehraboval v matematických tabulkách.

V sedmi letech jsem matematické tabulky nahradil tabulkami astronomickými, nad kterými jsem s pomocí logaritmického pravítka čaroval tak úchvatně, že už v deseti letech jsem byl přijat na astronomickou katedru matematicko-fyzikální fakulty University pro geniální děti. Stačil mi pouze jeden semestr, abych obhájil všechny doktorské tituly, načež jsem byl vyzván k půlroční stáži v astronomické observatoři na Mount Pythonu. Spočítal jsem všechny galaxie v našem vesmíru, časový průběh Velkého třesku, předpověděl jsem velký Krach s přesností plus mínus 149 tisícovek let, vyvrátil teorii superstrun ještě dříve, než vznikla, a celou řádku dalších drobností. S čerstvou cenou od kolegy Nobela jsem se pak přemístil do Ústavu pokročilých studií v Princesstonu.

V Princesstonu se však moje vědecká kariéra začala hroutit jako domeček z toaletního papíru. Mně bylo jedenáct let, mí kolegové však už přesluhovali v důchodcovském věku. Občas si mě pletli se svým vnukem či vnučkou a kromě sepisování nedešifrovatelných traktátů plných fyzikálních, filosofických, matematicko-dialektických a dialekticko-patologických substrátů, oidipovsko-komplexních čísel a podobných bazmeků, navštěvovali bezplatný kurs štepování ponožek.

Když mi bylo dvanáct let, měl jsem toho bezprizorního šaškování plné logaritmické pravítko a v návalu dekompozitní deprese jsem si vzpomněl na dáreček druhé sudičky. „Kdepak je, kurňa, má Kámasútra!“ zařval jsem, a mandatorní senilové pavědeckého povyražení na krátkou chvíli přestali štepovat ponožky. Pobíhal jsem po Princesstonu jako smyslu zbavený a mezi dolními končetinami jsem pociťoval čím dál větší tlak. Když jsem se unavil, zavřel jsem se ve svém pokoji, praštil sebou do postele a okamžitě usnul jako tvrdý špalek.

Pronásledovaly mě šílený sny, jejichž obsahu logická část mého mozku ani za fazoli nerozuměla, nicméně ta emotivní se jako ledoborec vehementně prodírala napovrch skrze tlustý, nicméně už narušený ledový bazmek. Bylo už kolem půlnoci, když jsem se probudil zpocený jako dveře od skandinávské sauny. Bolela mě hlava, což jsem zprvu přičítal divokosti snů. Jak jsem se převaloval, tak jsem si uvědomil, že zdroj bolení hlavy pochází odněkud zpod polštáře. Zvedl jsem polštář a… A konečně jsem našel moji Kámasútru. Četl jsem jako smyslností obdařený a do rána jsem tu sexuchtivou učebnici znal nazpaměť. Tam i pozpátku. Zpředu i zezadu. Shora i zdola.

Bylo mi třináct let, logaritmické pravítko jsem odevzdal na vrátnici, což vrátný přijal s povděkem a své kuličkové počítadlo vyhodil do kamen, a jen tak naboso s Kámasútrou v podpaždí jsem se vydal vybudovat armádu svých nových obdivovatelů – přesněji řečeno obdivovatelek. Hned za bránou jsem potkal skromně se tvářící děvče v krátké sukénce dole a nahoře s hlubokým výstřihem. Slovo dalo slovo a po krátké přednášce z obecné teorie relativity jsme bezodkladně přešli k praktickému cvičení dle Kámasútry. Pochopil jsem, že vědecké znalosti dosažené pomocí logaritmického pravítka mohu využít mnohem příjemnějším a duchovnu i tělesnu mnohem přijatelnějším způsobem. Stačilo jen místo triviální předehry v podobě otřepaných hlášek a ručních gest zarecitovat hluboce sugestivním hlasem pár bazmeků z vědeckého arzenálu, a s pomocí knížky v podpaždí, kterou jsem deklaroval jako bestseller kvantově asymetrická gravitace, hypnotizovat oběť mého sexuálního umu do patřičné polohy. Jak tělesné, tak duševní.

Ženy se na mě lepily jak mucholapky na čmeláka, a pokud měly nějakého vlastního čmeláka, tak mu za mé peníze od kolegy Nobela koupily mucholapku, která ho definitivně a bez jakéhokoli zpětného rázu od nich odlepila. Ve vzácných chvílích, když jsem neměl do čeho píchnout, jsem sepisoval Speciální teorii Kundaliní, a po jejím dokončení Obecnou teorii Kundalini.

Ve věku těsně před třicítkou mi došly jak dotace od Nobela, tak i zásoby spermií, a moje tělesná schránka připomínala mumii na Rudém náměstí. Stalo se tak v Las Vegas, když jsem se místo do aktuální partnerky pokoušel nacpat své zvadlé přirození do hracího automatu. Výsledkem sice bylo, že hrací automat v šoku ze sebe vysypal sociální dávku, ale též to, že moje poslední erotomanka vzala roha s nějakým úplně jiným čertem.

Několik dní jsem se v hotelovém pokoji a pod peřinou pokoušel oživit svůj přirozený hrací automat, avšak bezvýsledně a ještě mi při tom zdřevěněla pravá ruka. V tu chvíli jsem použil záložní levou ruku a zpod postele vytáhl svoji Pandořinu skřínku. Vypadala jako jednolitý sarkofág z cejlonského ebenu a můj skelnatý pohled marně pátral po způsobu, kterak ji otevřít. V naprosté vyčerpanosti jsem nakonec usnul jako měkký špalek z borovicové limby.

Když jsem se probudil, na dveře klepali exekutoři a přede mnou se skvěla otevřená Pandořina skřínka vygenerovaná přesně na mou míru. Za čepobití exekutorů jsem se došoural ke své skřínce poslední záchrany a upustil zrak do jejích vnitřností. Na dně ležel již trochu zažloutlý papírek vyzdobený úhledným písmem. Ze zadní kapsy trenýrek jsem vytáhl tlusté brýle, nasadil si je na zčervenalé oči a opřel o fialový nos, abych si ten text mohl přečíst. Stálo tam:

Moje milé dítě, ten papír je ze zlata. Dej ho exekutorům a bosou nohou se vrať zpět ke svým kořenům. Tam nalezneš vše, co potřebuješ, bez všeho, co nepotřebuješ.

K Tvým dvojnásobným třicetinám Ti přeji všechno nejlepší.

Tvoje třetí sudička