Neviditelný čert

Jednou do roka se stane obdivuhodná věc: potkají se věci neslučitelné, aby splynuly v jednotu. Ticho a zvony, teplo domova a mrazivé hvězdy na nebi, majestát se skloní před chudobou. Nekonečno světla a tmy je náhle blízko a neděsí. Přijde okamžik prozření: všichni jedno jsme a smíření je možné.

Stella

V mnohých domácnostech visíval obraz zasněžených Hradčan. Při pohledu z Karlova mostu musí být člověk vděčný dějinám, že tuto jedinečnou, harmonickou kompozici ušetřily. (Jak píše Jaroslav Seifert, tento pohled učaroval i Le Corbusierovi.)

Praha byla Seifertovou celoživotní láskou. Ve vzpomínkách Všecky krásy světa se vrací k místům, která v ní důvěrně poznal. Patří k nim i staré purkrabství na Hradě. Tady básník prožil mystický okamžik.

Seifertova žena prosila manžela, milovníka vína, aby o tom navždy pomlčel… Ten sotva uvěřitelný příběh se odehrál poblíž místa, na němž Karel IV. prožil onu proslulou příhodu s pohárem, který proletěl komnatou.

Jedné noci se Jaroslav Seifert vracel domů:

„Krátce před druhou světovou válkou bydleli jsme nějaký čas i na Pražském hradě. Nelekejte se, není v tom nic oficiálního ani vznešeného. Šlo jen o východní část hradního areálu u Černé věže pod Zlatou uličkou. Obývali jsme malý přízemní domek přilepený na staré purkrabství… Pár kroků za naším domkem byla Daliborka, známá věž hradního opevnění s historickým vězením. Z oken jsme se dívali na ponurou Černou věž, u jejíž paty stál jiný domek, poněkud výstavnější, s pavlačí.

... Nebyl jsem jediný spisovatel, který bydlil v těchto končinách. Nad námi ve Zlaté uličce ostával nějaký čas Franz Kafka. Později jeho zapomenutý pokojík objevil Štorch-Marien. A přímo nad námi měl dva miniaturní pokoje Jiří Mařánek. Nyní tímto poschoďovým domem vede vchod přímo k Daliborce. Konečně měl tu své skromné obydlí po jistý čas i sám římský císař a král český Karel IV., také spisovatel.

…Domek u samých vrat na nádvoří byl sice o něco menší a tmavší než náš, ale byl suchý a před okny měl zahrádku, kde skomíralo několik růžiček, ale bohatě kvetly letní nohaté rudbekie. V domku bydlely tři osamělé ženy… Maminka i stará paní prováděly střídavě návštěvníky hladomorny a věže, kde v černých a tmavých zdech, patrně tisíckrát prokletých, nebylo k vidění nic kromě karet namalovaných krví vězňů…

... S klíčem od mohutných dřevěných vrat v Jiřské ulici to bylo svízelné. Byl obrovský. Vážil téměř kilogram. Byl neskladný a nosil jsem jej v aktovce, ale strašně nerad. Často, když jsem se pozdržel ve městě, klíč jsem u sebe neměl. U brány byl sice zvonek, ale žádná ze tří spících žen neměla povinnost mi jít otevřít. Zvlášť, když bylo již hodně pozdě. K tomu to byl zvonek starodávný. Zatáhlo se za rukojeť s drátem a před oknem, kde spala babička, zařinčel plechový zvonec, který byl pak slyšet možná až u Matyášovy brány. Toho okamžiku jsem se vždy obával. Otvírat mi chodila jen babička. Měla nejslabší spánek…

... Když se to opakovalo vícekráte, měla žena šťastný nápad. Ženy často mají šťastné nápady, muži jim však nebývají dost vděčni. Jestliže jsem večer nepřišel do zavření vrat a strašlivý klíč visel u bytových dveří, běžela a zasunula mi klíč pod silná vrata, tam, kde jejich obruba nepřiléhala dost těsně k zemi. Z ulice klíč ovšem nebyl vidět. Stačilo jen vsunout ruku pod vrata. A byl pokoj!

Osvědčilo se to znamenitě. Až jednou v zimě. Kvečeru poletovaly z nebe lehké vločky. Ty mě ovšem nikterak neznepokojovaly. Ale před půlnocí přihnala se odněkud sněhová bouře. A protože Jiřská ulice se svažuje k bráně v Černé věži a na noc je brána zavřená a zůstává otevřená jen postranní branka, kde stávala stráž, vítr smetal sníh z ulice i ze střech k naší zdi a k našim vratům. Když jsem se v půlnoci vracel domů, byla u vrat metrová závěj a v závěji pod vraty nešťastný klíč.

Chvíli jsem se pokoušel podhrabat se sněhem k chodníku… Ze svatovítské věže se ozvala půlnoc. Cimbály hodin zněly v sněhovém tichu, jako když v Madridě o velikonočním svátku kráčejí mniši v černých kápích. Neúprosně a zlověstně. A když konečně přešli, vstoupil jsem do závěje a se zatajeným dechem jsem zatáhl za držadlo zvonce…

... Že se nestydíte, pane redaktore, přivítala mě tentokrát babička. Spala jsem tak tvrdě a nemohla jsem se ani probudit. A pak letělo za mnou a dopadlo ještě několik nepříjemných vět, ale to už jsem pospíchal po sněhovém příkrovu k našim dveřím, abych ta slova neslyšel. Stará paní nezamkla ani ve svém domku, kde zmizela. Tenkrát jsem se omlouval docela marně. Byla neúprosná. Nedbala mých slov. Vůbec mě neposlouchala.

Žena již spala. Zvonec v spánku ani nezaslechla. Abych trochu zamluvil její výčitky a omluvil jaksi svůj pozdní příchod, začal jsem si horlivě stěžovat, jak mě babička nepěkně vyplísnila, jak byla zlostná a nezdvořilá.

Chvilku mě žena poslouchala s vytřeštěnýma očima. Pak si přitáhla židli, aby si mohla sednout, a zoufale se rozvzlykala:

‚Proboha, co to povídáš? Vždyť babička je od včerejšího večera mrtvá a leží v síňce na prkně. Podívej, hoří tam svíčky.‘

Opravdu. Okénkem nade dveřmi prokmitala cukaně slabá žlutá záře. A všude bylo hrobové ticho.

Co mi zbývalo. Svlékl jsem se a šel spát. Usínaje jsem uvažoval: A já, proč měla ve všední den ten sváteční špensr pošitý na rukávech a na límci černými flitry. Nosila jej jen v neděli, když spěchala na mši k Svatému Vítu. A proč měla tak zapadlé oči. A místo lucerny přinesla hořící svíčku!“

Věřte básníkovi! Vždyť jsou Vánoce…

Zdroj: Seifert, Jaroslav: Všecky krásy světa, Eminent, Knižní klub, Praha 1999

25.12.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 10