Neviditelný čert

Naproti bývalému sirotčinci ve Vratislavově ulici se vchází podloubím a úzkou uličkou přes dvůr mezi domy na Vyšehrad. Potkávám tam brzy ráno podsaditého důchodce, který poulí vodnaté oči a druhá brada mu zakrývá krk. V cestě proti mně se zastaví, nasadí nenávistný pohled a volá jakoby pro sebe: „Už jsou ty popelnice zase plný. Podnikatelé zasraný. Šmejdi!“

empetr

Poprvé jsem si myslel, že si chce postěžovat, ale pak jsem usoudil, že mne odhadl na podnikatele ze zadní části domu. Kdo by také chodil přes jejich dvůr v sedm ráno na Vyšehrad? Tak se po ránu míjíme, on se odreaguje nebo naštve ještě trochu víc mou netečnou tváří, a já marně přemítám, jak mu vysvětlit, že já nejsem podnikatel, já jsem přece zaměstnanec ministerstva vnitra. Křičel by méně?

Projdu pod hradby přes bývalé volejbalové hřiště a Cihlovou branou vstoupím do pevnosti. Po trávníku se vyškrábu na bašty hradeb a mám nadhled. Dědek je hluboko pode mnou. Vykračuji si po hradbách jako hlídka ve stráži, míjím budovy probošství a reklamu na Cigi Migi. Pyšně procházím Leopoldovou branou jako sám Leopold, pak jdu kolem krámu Jedličkárny s výtvory chovanců, kolem ulomené špičky menhiru z Kounova a ven Táborskou branou. Před ústavem doktora Jedličky postává vozejček s chovancem, který náruživě kouří a zdálky mne zdraví a uklání se: „Dobrý den.“ „Dobrý den,“ zdravím stejně uctivě. Za chvilku popojede do třídy a já si říkám, zdali mne nepovažuje za nového člena učitelského sboru. Kdo by tu u školy po ránu chodil? Mám mu to vymlouvat?

První jsou na nohou popeláři, však pro ně otvírali U váhy už v osm ráno. A následují je metaři. V ulici na rozmezí Vyšehradu a Podskalí mete šedivý děda na kraji ulice listí. Opře se o koště a říká mi: „Franta Kraus dnes přijde trochu později.“ „Jak je to možný?“ ptám se pokud možno pohotově. „No von… von zaspal,“ říká omluvně se sklopenýma očima. Pokývu hlavou, že omluva se přijímá, a jdu k autobusu, abych kousek dojel, abych neskončil jako Franta.

Proderu se mezi školáky u dveří autobusu a proti mně ze sedadla vstává sedmnáctiletá krasavice a rukou mi pokyne, abych usedl. Holka drzá! Já lesů pán, Rudi Schröder. Vzal jsem ji za rameno a jako dobrotivý, ale čilý dědeček jsem ji tlačil zpátky na sedadlo a vysvětloval, že vetchý jen vypadám. To je den. Za koho mě ti lidi mají? Kdo si myslí, že jsem? A vím to já? Kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuji?

Luciferova poznámka: Odhodlal jsem se doplnit tuto skvělou mikropovídku hudebním videem. V podstatě nevím až tak úplně proč, ale když jsem ten text četl a redigoval, tak mi ta písnička neustále zněla v hlavě. Netuším, co na to řekne empetr, ale nějaké souznění tam bezpochyby je. Někdy fakt nevím, kdo vlastně jsem. Někdy si připadám jako brouk v mraveništi, jako Mauglí, jako někdo… Vlastně kdo? Kde? Mezi kým? A kam…

06.01.2020, 21:15:39   Publikoval Luciferkomentářů: 9