Neviditelný čert

Zde jsou další čtyři krátké povídky od empetra. Naposledy jich zde bylo pět a nebylo to jenom o shromažďování věcí. Tentokrát jsem v jeho povídkovém souboru zvolil náhodný výběr: prostě co mi padlo do oka, to jsem vyčlenil. I přesto, jak si to pročítám, si myslím, že jsem je vyčlenil souvztažně. Ono to záleží dost na mé aktuální náladě. A ta bývá povětšinou souvztažná.

Celkový dojem je dobrý, po lehkých úpravách a korektuře může být předáno NČ.

Doporučuji  15.4.2020 Praha

Lucifer

empetr

Na cestách

Děda ve vlaku zvedl oči od novin a noviny složil.

„Prodal byste mi ty noviny?“ zeptal jsem se.

„Ale nejsou dnešní,“ řekl.

„To nevadí, já je chci kvůli šachům a ty jsou věčné,“ odpověděl jsem.

Udělali jsme obchod. Chlap zastrčil korunu do náprsní kapsy starého zimníku a říká:

„Večer se mi čte špatně. Tak čtu, dokud je světlo. Je tam o Američanech, o Jeslínkovi.“

Měl velké rozpraskané vrásčité ruce a veliké nehty jako mívají vodníci. Tmavě hnědé zuby se mu vybarvily asi od tabáku. Možná ho i žvýká. Možná nebyl moc starý. Držel se rovně, nebyl nijak roztřesený. Měl svůj klid a jistotu. Když mluvil, díval se mi upřeně do obličeje příjemným pohledem. Jakoby tím výrazem říkal, všechno už tu bylo, nic divného se neděje, je to dobrý, pořád je to zajímavý. Obličej měl opálený a ošlehaný jako indián. Přes tuhle tuhou kůži na něj nedolétnou žádné starosti, nic ho nerozzlobí. Jeli jsme kolem rozestavěných domů. Aby se slyšel přes dunění vlaku, musel přidat na hlase a přednášel na celý vagón:

„Tohle tam všechno musej nacpat. Roury, ventilátory. Půl roku jim to bude trvat. Zaplatili za to místo padesát miliónů. Ale jestli korun nebo marek nebo franků, to žádnej neví. Je to špatný místo. Z jedný strany trať. Nafta. Z druhý strany silnice. Benzín. Měli si to postavit na Kulaťáku v Dejvicích. Tam kdysi měli stavět Sympózium. Tedy my jsme tomu říkali Sympózium.“

A děda vyprávěl a vyprávěl a přenesl na mne svůj klid a jistotu. Za chvíli jsem se cítil, jako kdybych prozřel. I když možná k tomu přispělo i pivo u nádraží v Roztokách. Kdo ví?

Rain Girl

Starý Čmolík zmrzl na schodech svého domu, protože ho stará nepustila domů. Čmolíková zůstala v domku se dvěma dcerami. Ta mladší, Máňa, byla blbá. Chodila do zvláštní školy, ale potom už si žádnou práci nenašla a žila v domku na konci slepé ulice sama s mámou. Máma po létech zemřela a čtyřicetiletá Máňa zůstala sama. Vydala se k sousedům a říkala:

„Bába umřela, já ji měla ráda jako svoji mámu.“

Sousedé jí dávali najíst, ale v domě žila sama, protože tam nikdo nechtěl bydlet. V závěti stálo, že kdokoliv převezme dům, musí v něm nechat Máňu bydlet. Vypadalo to, že ji přestěhují do blázince. Časem se k ní přece jen nastěhovala neteř s rodinou a zdálo se, že vše půjde dobře.  Máňa volala přes plot k sousedům:

„Sousedčino, napsala byste mi dopis pro Ježíška? Já bych to tak neuměla. Napište mu, aby mi nadělil rádio.“ Nadiktovala své přání a pak se už jen čekalo. Na Hod Boží přiběhla Máňa k plotu znovu a volala: „Jéžíšek mi přines rádio!“  Vypadalo to, že vše jde dobře, všichni jsou spokojeni. Máňa postávala u plotu, opírala se o plaňky a říkávala si pro sebe: „Lidičky s vámi je legrace.“

Bohužel časem usoudili nájemníci v domě Máni, že jí bude nejlépe v domově důchodců v Mirošově. Za války tam byl koncentrák, po válce zajatí Němci a dnes důchodci. Na přízemních dřevěných barácích býval metrový zlatý nápis na rudém podkladu:

„Děkujeme straně a vládě, že nám zvýšily důchody.“

Tam, ale do lepší budovy, nastěhovali Máňu. Sousedka tam jezdívala za svými příbuznými. Když se jí na Máňu ptali, říkala:

„Kdepak, já za ní nechodím, protože ona, když mě vidí, tak furt brečí.“

A jak to bylo dál? Dnes už je v domově důchodců pro ležící spící i ta sousedka, a Máně, jestli je na živu, může být tak sedmdesát.

Hlava XXII

Když dělám hliněné hlavy v domečku u své tchýně v Rokycanech, dělám to potají, protože bych od hlíny něco mohl zamazat a od vypalovací pece něco zapálit. Potichu jako pěna jsem v koutě dělal zrovna nos, když jsem slyšel za dveřmi:

„Co pa dělá Mírek?“

Vešel švagr. „Co pa to děláš?“

„Hlavu,“ odpověděl jsem po pravdě.

„A kdo pa to bude? Dyť Leninové už nejsou v módě,“ ptal se švagr.

„Kdybys radši dělal Masaryky,“ volal od dveří tchán.

„Nebo Havly,“ napadlo švagra.

 „Měl´s to udělat z těsta jako ty dva blbci v tom filmu,“ poradil mi švagr.

„On to má pro uklidnění. To dělají v blázinci,“ řekl tchán.

„Co pa dělá Mírek,“ ptala z chodby švagrová.

„Dělá sochy,“ vysvětlil švagr.

„To se musím podívat,“ řekla švagrová.

„Kdo pa to bude? To je Lenin? To není Lenin. Né, to není Lenin,“ sama si odpověděla.

Dvouletý synovec při pohledu na hlavu couvl a trochu polekán říká:

„Panenka. Rozbitá.“

Recenze

Duševní prožitky jsou stavěny vysoko nad požitky světské. Jedna pomíjivá chvíle dává autorovi více síly než řízek s bramborovým salátem. Pouhé mládě berušky sedmitečné, lezoucí po kvetoucím stéblu trávy, má větší hodnotu než BMW v stříbrném provedení. Avšak ekvivalentní pocit radosti ze života může tvůrci přinést i půllitr piva. Přesto se tento člověk nehodí do civilizovaného světa. Přemíra techniky, majetku a peněz mu berou svobodu.

Doporučuji život v opuštěné jeskyni (bez zápalek – dva kamínky postačí), tam dojde k naplnění života.

Z formy literárního útvaru je cítit vliv K. Vonneguta. Originalita tím přesto není oslabena. Některé věty jsou poněkud jednoduché, až školácké, potřebovaly by upravit slovosled a stylistiku. Možná by měly obsahovat více lyričnosti. (Pokud to není umělecký záměr; Krátké věty = dramatičnost, rychlý sled událostí, pocitů, nutnost v co nejmenším prostoru předat co nejvíce informací, obsahově jednoduché věty = personifikace některých lidí a jejich životů, které jsou pusté, prázdné, jednoduché.)

Na druhé straně lze v textu objevit krásná a zajímavá spojení, (např. …jsou zvědaví na dva metry…).

Občas, (asi díky silnému proudu vjemů a touze, co nejrychleji je zaznamenat), dochází k opomenutí interpunkčních znamének, jinde (např. u postupně se rozvíjejícího přívlastku shodného přebývají.

Rozuřený se píše rozzuřený!

Celkový dojem je dobrý, po lehkých úpravách a korektuře může být předáno tiskárně.

Doporučuji  9.2.1991 Praha

Zdena Čermáková

15.04.2020, 20:26:14   Publikoval Luciferkomentářů: 10