.:: Neviditelný čert ::.

Dietrich

rubrika: Povídání

V komentáři pod článkem o lucidním snění od Marky jsem slíbil, že až budu mít lucidní sen, tak si ho okamžitě zapíšu a dám tady o tom zprávu. Dnes v noci jsem měl sen, nebyl však lucidní, jelikož jsem netušil, že sním a nemohl jsem do děje zasahovat. Přesto jsem se rozhodl, že se pokusím vám ho převyprávět. Probudil jsem se z něho někdy před čtvrtou hodinou ranní a ukončený sen jsem si ve své hlavě ještě chvíli promítal. Nevstal jsem, abych si ho zapsal, prostě jsem vydal příkaz podvědomí, ať ho zařadí do vědomí. Ne do průtočné paměti, ale do pevné paměti. A tak se i stalo. Ve snu zaznělo moje příjmení. Jenom jednou, víckrát ne. V následujícím textu jsem ho nahradil jiným příjmením a obsah snu jsem malounko pozměnil. Jeho podstatu však ne. Jelikož se jedná o sen, tak berte v potaz, že v něm může docházet k prostorovým i časovým skokům.

Lucifer

Nacházel jsem se v obýváku. Seděl jsem v křesle u stolu, na kterém kromě jiného byla i má číše vína. Chystala se nějaká oslava, na níž mělo dorazit poměrně dost hostů. Kolem probíhala příprava a já u stolku upíjel víno ze své číše. Ještě nebylo dopito, když mě napadlo, že se na chvíli vzdálím. Úvodní proslovy se mi poslouchat nechtělo, ani poněkud toporného rozjezdu jsem se nehodlal zúčastnit. Řekl jsem si, že se projdu po městě, a vrátím se zpět, až bude oslava v plném proudu.

Ve městě jsem se tak trochu zamotal, některá místa jsem nepoznával, uvědomil jsem si však, že je nejvyšší čas na návrat. Nebylo to snadné, začal jsem poněkud bloudit. „Musíš najít metro!,“ znělo mi v hlavě. „Jasně,“ řekl jsem si, „a hlavně potom sejít k řece, která se nachází na opačné straně trasy metra.“ Metro jsem nakonec našel. Pokoušel jsem se projít jedním vestibulem, z něhož měly vést schody na náplavku řeky. Snažil jsem se je najít, ale vždycky jsem skončil na peróně. Řekl jsem si, že tam, kam se chci dostat, žádný vlak nejede, a tak jsem pokračoval v hledání řeky. Nakonec se mi to přece jenom povedlo.

Zrezivělé schody vedly na náplavku, která ale byla v těchto místech velmi úzká. „Musíš jít proti proudu,“ řekl jsem si. „Ale kudy?“ kroutil jsem nechápavě hlavou. Pak jsem si všiml, že těsně u vody je vyšlapaná cestička. A tak jsem šlapal kolem hustých křovin, náplavka se pomalu rozšiřovala.

V místech, kde náplavka už měla dostatečnou šíři, jsem nedaleko před sebou spatřil oslavný rej. Pohybovali se tam nějací lidé a hrála hudba. „Teď mohou konečně vstoupit na prkna tohoto divadla, které už se rozehrálo naplno,“ řekl jsem si. Jenže ouha! V cestě byl plot přes celou šíři náplavky. Znejistěl jsem. Cíl byl nadohled, jenže jeho dosažení bránila jakási překážka.

Blížil jsem se k plotu a všiml si, že je přece jenom jaksi průchodný. Byla v něm branka, u které stála hlídka. Zaznamenal jsem, že tím plotem procházejí nějací lidé. „Zkusím to též,“ řekl jsem si, a došel k brance. „Támhle probíhá divadelní představení, v němž hraji hlavní roli, a nyní nastal čas, abych na ta prkna vstoupil, páni hlídači,“ děl jsem. Bez řečí mě přes branku pustili.

Blížil jsem se k cíli cesty, hudba nabývala hlasitosti a do ní pěl ženský hlas. Nacházel jsem se na nějaké vyvýšenině těsně nad centrem dění. Jestli to bylo točité schodiště nebo něco úplně jiného, už si nevzpomínám. Nebylo to vůbec důležité. Důležité bylo, že jsem se v jednom momentě ocitl přímo nad stolem, který jsem před lety opustil i s nedopitým vínem. Už mě nebavilo točit se pořád dokola jako na nějakém šroubovém závitu, a tak jsem skočil rovnou dolů. Ke svému stolu, u něhož bylo mé stále ještě neobsazené křeslo a na němž byla stále ještě má nedopitá číše vína.

Přistál jsem mezi mužem a ženou, které jsem vůbec nepoznával. Nejenže nepoznával, ale šokovalo mě, že byli mnohem vyšší než já. Sahal jsem jim sotva po pás. On zrovna říkal jí: „Lili dnes zpívá krásně.“ Pak se podíval dolů na mě a řekl jí: „Tohle je Dietrich.“ A pak jsem se probudil.